Tvůrce musí být optimista

Jak jistě všichni víte, nijak se netajím tím, že jsem věřící a to podobojí způsobem, tedy evangelík příslušní k Českobratrské církvi evangelické. Nejsem žádný příležitostný pámbíčkář, který má kostel jen jako jinou formu folklóru, naopak si doopravdy myslím, že Bůh existuje a dělá přesně to, čemu ateisté nevěří. Ale dneska to nebude nijak teologické téma. 

Během svého dospívání mě dost trápila otázka, proč se Bůh tak strašně zdržuje s hříšníky. V konečném důsledku jsou všichni lidé hříšní a špatní, spravedlivý není ani jeden a Bible nepíše vlastně nic jiného, než jen to, jak Bůh s lidmi znovu opakovaně a už po tisící obnovuje smlouvu, že lidstvu odpustí, zapomene na jejich nepravosti a začne s nimi zase a znovu novou stránku jejich bytí.  A pak zase znovu, protože to zase nedopadne a pak znovu a znovu, až už je to nuda. Nemyslete si, Bibli jsem opravdu přečetl, nejen prolistoval. 

Nový zákon není nic jiného. Bůh se v Ježíši Kristu sklání k člověku a v jeho hříšnosti ho vyzvedává, odpouští mu a programově bude kajícníkovi odpouště stále dokolečka dokola, protože kajícník se v brzké době znovu stane hříšníkem. Když je ten Bůh vševědoucí, tož kurňa mu musí být jasné dopředu, jak to dopadne ne? Proč se ten vševědoucí Bůh stále dokolečka dokola zahazuje se svým stvořením, které dokolečka dokola bude zkažené, hříšné, plné válek, zkaženosti, neřestí a podobně? A nejhůř na tom budou ty církve, které se k Bohu programově hlásí, ale v praxi jsou némlich totéž co zbytek světa. 

pak jsem zjistil, že prakticky stejné dilema zažívají moji kolegové v práci, když jim vysvětluju, jak jim pomůže při práci nová čistička na obilí, nebo jak uděláme novou trasu v potrubí, která jim umožní lépe zvládat nápory ve žních. Oni samozřejmě na prvním místě vidí, že budou muset vysávat všechna pracoviště, aby se tam mohlo svařovat. Pak budou muset dělat různé zbytečné operace s obilím a ve výsledku vůbec není jisté, jestli jim moje investice zlepší život. 

Odpovídám jim totéž, co jsem si odpověděl na dilema s Pánembohem. Každý tvůrce musí být z podstaty optimista. Pokud si člověk vyhrne rukávy a pustí se do práce, tak prostě musí předpokládat, že jeho dílo dobře dopadne. Kdyby to tak nebylo, bylo by snazší se do ničeho nepustit. Stejně tak Bůh, když se pustil do stvořitelského díla, tak musí být z podstaty optimista, protože jinak by to nemohl dělat. Prostě kdo nesedí se založenýma rukama, ten musí s nadějí předpokládat, že se jeho dílo zdaří. 

Zajímavé je, že největší optimisté byli v době, která měla tisíce důvodů optimismu nepřát. Ty nejkrásnější katedrály vznikly v době, kdy se umíralo ve čtyřiceti a vypadalo to na brzký konec světa. Nejvíc dětí mají lidi v Africe, kde není do čeho hryznout, ale i u nás byla v době s mnohem větší bídou i mnohem větší porodnost a nejen to... ta kupa dětí byla přijímána jako požehnání a dar, ne jako přítěž. Lidi se horko těžko uživili, viděli kolem sebe bídu, každý rok v zimě umřelo ve vesnici pěkné procentů starců i dětí. Skoro každý měl takové dětské úmrtí v rodině, ale přesto měli zase a znovu další děti. 

Stejně tak každý zemědělec na jaře vždycky zaseje. I když ví, že může být sucho, mohou přijít škůdci, plísně, mokré žně a nakonec může být nízká cena, že se to ani nevyplatí posekat. Ale přesto znovu jdou na to pole a udělají, co je potřeba. 

Proč to všechno píšu...

Odpovídám tím Donaldu Trumpovi na předvčerejší komentář o tom, že i v mém životě může být všechno jinak. Ano může. 

Ale já jako Vidlák prostě nepředpokládám, že se mi děti odrodí, že mi zdrhnou a já zůstanu na stará kolena sám a zapšklý. Prostě jsem optimista, že alespoň nějaké zůstane poblíž (nebo doma) a jáí budu mít svou práci komu předat. Jsem optimista v tom, že to snad nedělám tak špatně a jednou budou moje děti alespoň v něčem schopny říci, že fotr byl fajn. Neřeším, jestli se mi děti jednou ve světě neuchytí, začnou brát drogy, zabijou se v autě. S takovým vědomím  se to prostě dělat nedá. 

Já prostě věřím, že starat se o pole má svůj smysl, který se nedá vyjádřit penězi a když jsem si udělal zabijačkovou kuchyň, tak že bude využita a dokonce jsem schopen optimisticky předpokládat, že to možná jednou přinese i nějakou tu korunu. Ale nedělám to kvůli penězům. Prostě jen věřím v růžovou budoucnost obdobně jako Bůh věří ve své stvoření i když prognóza je spíše pesimistická.  

Moji rodiče mají známou, která dneska skutečně umírá sama a víte proč? Protože v době, kdy naši optimisticky dělali mě a optimisticky mi pomáhali ve škole, tak ona viděla všude ty jaderné rakety a do takového světa přece nepřivede dítě. Nikdo se jí tenkrát nezeptal, co bude dělat, kdyby ty rakety náhodou nevybouchly... 

Já vím, že může přijít krize, že mohou přijít nemoci, války, hlad, nouze, že mě mohou s mými prasátky uregulovat k nesnesení. Já vím, že jsem závislý na správně vyplněných lejstrech a jedno chybné číslo mě může poslat do exekuce. Já vím, že  politici jsou gauneři a všem jde jen o koryto a nebo o moc. Já vím, že není moc důvodů k optimismu. 

Ale přesto jím hodlám zůstat. Pokud mám ještě sílu něco tvořit, nic jiného mi nezbývá. Ne, nezavírám oči před překážkami. Nezlehčuji situaci a nemám růžové brýle. Ale pokud nebudu věřit, že to dobře dopadne, nemohl bych se do ničeho pustit. ani nikdo jiný.