Hejného metoda v praxi

Na úvod jen pár slov k slepicování příspěvků. Pod slepicemi by se v dohledné době měla objevit ještě větička, která by to přispívání také okecala ve smyslu kolik lidí přispělo a tím pádem jaká to má procenta či tak něco. Máme s tím ale trochu problémy, neb je to v angličtině  a zatím jsme to nedonutili mluvit česky. Berte slepice jako první viditelný krok. 

Mimochodem - skoro všude je pět slepic, protože si tu opravdu všichni navzájem přidělujeme pět slepic. Na toto téma nachystám nějaký článek a následně obecnou zvyklost udělování slepic,aby to mělo nějakou logiku. Jako třeba že pět slepic udělujeme jen za výjimečný článek (nebo Vidlákovi vždycky i za naprostý brak) čtyři slepice za nadstandart, tři slepice za průměr, dvě slepice za podprůměr, jedna slepice, že se tomu dalo ještě rozumět či tak nějak. Podobně by to mohlo být i v případě komentářů. 

Udělám na toto téma článek řekněme na Silvestra, v debatě to nějak probereme a pak rozlouskneme. 

Váš Vidlák

Budu dnes pokračovat ve včerejším školském tématu. Vím, že mezi čtenáři máme několik učitelů, takže doufám, že mé poznatky rozšíří, případně smetou ze stolu, každopádně dnes se pověnujeme Hejného metodě výuky matematiky. Stejně jako včera nebudu rozebírat teoretické pedagogické principy ani dobré úmysly zakladatelů, ale podívám se na to pohledem rodiče, který se s tím potkal na svém dítěti. 

Jak jsem psal včera, mám v současné době tři děti na základní škole. Ta nejstarší nastoupila do normální třídy k normální učitelce, dostala normální učebnice matematiky a potýkala se s matematikou podobně jak si to pamatuju já. Žádné velké vysvětlování, ale poněkud nezáživné memorování  opakování základních počtů.   1+1=2. 1+2=3. Počítání na prstech, stovky jednoduchých příkladů za domácí úkol, tisíce příkladů ve školní hodině. 

V dalších ročních totéž s násobením, písemné sčítání, písemné násobení, dělení, písemné dělení, slovní úlohy a jejich převádění do tvaru čísel a tak dále. Opět šlo především o stovky nudných příkladů během kterých postupně ubývalo chyb, stále větší čísla se naučila počítat zpaměti, naučila se postupně všechny základní algoritmy. Přechod na zlomky, desetinná čísla a další matematické dovednosti pak už byl jednoduchý, v podstatě je matematika deset čísel, které se prohazují mez sebou.

Samozřejmě ta určitá bezduchost výuky nezůstala utajena pokrokovým matkám (a pokrokovým učitelkám) a když pak nastoupil do školy můj druhorozený, dostal se do třídy vyučující matematiku Hejného metodou. Do té doby jsem o tom párkrát slyšel v rádiu a přečetl si pár článků na internetu, celá metoda byla v plenkách a všichni teoretici oboru si pochvalovali, jak to dětem pomůže, že budou mít matematiku rádi, prospěje to pomalejším dětem, kterým to až tak moc nejde. 

Všechno tohle se v třídě mého kluka splnilo. Děti měly matematiku rádi, pomohlo to méně schopným dětem, ale pomohlo to především tím, že se děti nic nenaučily. Kdybych měl Hejného metodu zjednodušeně shrnout z pohledu rodiče který dělá s dětmi domácí úkoly, tak se vůbec nedivím, že se Hejný se svojí ptákovinou prosadil. 

Ono je to totiž demokratické víme? Hejného metoda ukáže žáčkům vícero způsobů, jak počítat. Co vícero... mraky způsobů. Ukáže jim vícero algoritmů na písemné sčítání i násobení. Ukáže jim pomocí obrázků, šipek a různých kolonek, jak nahradit čísla, jak je rozdělovat, jak je skládat. Příklady dědy Lesoně ve mně zůstanou ještě hodně dlouho. 

Teoretik Hejný si představoval, že děti si udělají matematiku hrou, ukáže se jim dvacet způsobů jak se dobrat výsledku a děti si pak demokraticky vyberou způsob, který jim vyhovuje nejvíc. V praxi to ale jednoduše znamená, že se nenaučí ani jeden. Hejného metoda je taková Cimrmanova poměnka a zapoměnka. Devět deseti výuky probíhá něco, co děti demokraticky zavrhnou a vyberou si jednu desetinu výuky. Samozřejmě tím pak nezbývá čas na memorování a procvičování příkladů, čímž je dosaženo spokojenosti pokrokových matek. Taková výuka se ani moc nedá známkovat, protože není co známkovat. Je to taková vlastivěda matematikou a protože se to nedá známkovat, tak jsou všichni dobří, všichni spokojení, akorát nic neumějí. 

A těch keců na třídních schůzkách, jak je to super, jak mají děti matematiku rády.... a pak, protože mezi učiteli je pořád ještě značné procento normálních lidí, se od Hejného metody potichu upustilo (oficiálně samozřejmě vůbec ne kvůli tristním schopnostem Hejného třídy) ale od čtvrté třídy má kluk normální matematiku.  Na ničí intervenci. Prostě se ukázalo, že děti sice mají teoretické znalosti indického násobení, ale nedovedou použít ani český ani indický způsob, dělají ve všem chyby a čísla prostě kombinují zcela náhodně. 

Dovedete se asi představit, jakou práci jsem s tím doma měl. Ještě ve třetí třídě kluk nebyl schopen vyřešit poměrně banální početní slovní úlohu. On si dovedl představit ta dvě čísla z ní plynoucí, ale jestli je má sčítat, odčítat, násobit, dělit, to šlo úplně mimo něj. Navíc neuměl počítat, takže mu to skoro nikdy nevyšlo.  

Doma se holt nastolili příslušný dril s příslušným množstvím příkladů a samozřejmě se to začalo raketově lepšit.  (dokonce jsem začal mít pocit, jestli by matematika neměla být až v pozdějším věku s vyšším počtem hodin, protože ta rychlost učení byla obrovská, nesrovnatelná s ostatními mými dětmi) Začali jsme dělat slovní úlohy s tématy jemu blízkými - produkce tanků, doba výroby letadla, doba orání pole... a ve čtvrté třídě (bez Hejného metody) se to celkem srovnalo. 

Můpj třetí potomek už chodí zase do normální třídy. Matematiku sice nesnáší, protože musí počítat dokolečka dokola příklady, ale umí to. 

Takže za Vidláka... pokud máte dítě na Hejného metodě, vyjadřují vám upřímnou soustrast. Čeká vás mnoho hodin bezduchého drilování dítěte, aby něco umělo nebo vás čeká vypínání vlastního mozku, abyste mohli odfiltrovat realitu, že dítě nic neumí. A nebo budete mít štěstí na geniální dítě a to samozřejmě nezkazí ani Hejný ani jiný učitel.