Pár ošklivých a nesouvisejících paralel...

🇺🇸Podle Trumpových slov prozatímní venezuelská prezidentka Delcy Rodriguezová „zaplatí velmi vysokou cenu“, pokud odmítne spolupracovat s USA.

🗣„Pokud se nebude chovat správně, zaplatí velmi vysokou cenu, pravděpodobně ještě vyšší než Maduro,“ řekl americký prezident v telefonickém rozhovoru pro The Atlantic. 🗞V publikaci se uvádí, že Trump ve své jednoznačné hrozbě dal jasně najevo, že nebude tolerovat odmítnutí spolupráce ze strany Rodriguezové.

📌Americký prezident ještě dříve v rozhovoru pro noviny The New York Post uvedl, že vojenská přítomnost USA ve Venezuele nebude potřeba, pokud Rodriguezová „bude dělat to, co chceme“.

-------------------------------------------------------------------------------------

❗️Venezuelský ministr obrany Vladimir Padrino López sdělil, že Američané během únosu Nicoláse Madura a jeho manželky chladnokrevně zavraždili většinu členů jejich ochranky.

----------------------------------------------------------------------------------------------

🇷🇸Srbský prezident Aleksandar Vučić dnes po zasedání Rady národní bezpečnosti prohlásil, že mezinárodní řád po událostech ve Venezuele přestal fungovat.

@neCT24 (3x)

- a zařadil se tak k předchozím prezidentům. Každý z nich zahájil nějakou válku a Trump není výjimkou. Jediné, co se v tomto případu dá se značnou ironií pochválit, je přiznání, že to, o co mu jde, je venezuelská ropa, ale i zlato a nerosty...

- Ropu považuje za majetek USA, o který ho dva poslední režimy připravily. Podivujete li se tomu, jak mohou být největší světové zásoby ropy nacházející se v jiné zemi vlastnictvím Spojených států, tedy neznáte mentalitu Američanů. Ti ji ve Venezuele kradli už dříve…

- Trump je klasický Američan, takže pragmatismus má zcela zjevně navrch nad jakýmkoliv náznakem demokracie či nad uznáním svrchovanosti kteréhokoliv státu.

- Trump prohlásil, že nyní povedou Venezuelu Američané. Kdo by čekal něco jiného, byl by naivní. Zároveň se tím dal pokyn Rusku, že mu USA nebudou bránit dokončit SVO na Ukrajině, možná i dal návod, co se Zelenským.

- Přerozdělení světa zažíváme v přímém přenosu. Jediné nejasné je ještě zjištění, jak dopadne Evropská unie. Pravděpodobně už s ní nebude chtít nikdo spolupracovat, což neznamená, že jí nebudou nabízeny potřebné suroviny, ovšem za úplně jiné peníze, než byla zvyklá. A protože se připravila o značnou část zdrojů, kdy se průmysl hroutí, výroba přesouvá mimo kontinent, technologický pokrok už dávno není její prioritou a ztrácí jak sebeufinancovatelnost, tak i schopnost vypěstovat si dost plodin a udržet chovy potřebné k nakrmení Evropanů, čeká ji drsné probuzení.

- Západ Trumpovo anexí Venezuely opět ukázal na své nejdůležitější hodnoty, tedy aroganci, přehlížení zákonů a nulový respekt ke komukoliv. A nám speciálně, že přimknutí k němu byl ten nejhorší nápad. Američané, Britové, Němci, Španělé, Portugalci, Holanďané i Francouzi byli zvyklí si v určitých etapách historie vzít to, co se jim zalíbilo. Někteří už zjistili, že na to nejsou dost velcí, jiní se odmítají smířit se ztrátou výsadního postavení. Ukrajina je nově kolbištěm mezi Ruskem a Evropskou unií včetně Británie. Rusové neprohrávají a my ze spojení s EU nic dobrého nezískáme. Je tedy třeba pochopit, kde se mají napravit staré křivdy a kdo je pro nás lepším partnerem, začít se starat sami o sebe. Ne o Ukrajince.

J. Kulhavý / z článku https://www.inadhled.live/uvaha-dne/nemylili-jsme-se/

tagesspiegel.de/hervorragende-wendung-in-dieser-karnevalsserie-ex-kremlchef-medwedew-konnte-sich-entfuhrung-von-merz-vorstellen Vynikající zvrat v této karnevalové sérii“: Bývalý šéf Kremlu Medveděv si dokáže představit únos Merze!  

Bývalý šéf Kremlu považuje únos kancléře Merze za stejně realistický jako zajetí venezuelského prezidenta. I ukrajinský prezident Zelenskyj by si měl dát pozor. Analogicky k postupu USA ve Venezuele si bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv dokáže představit podobné únosy jiných hlav států nebo vlád, mezi nimi i kancléře Friedricha Merze.  „Únos neonacisty Merze by mohl být vynikajícím zvratem v této karnevalové sérii,“ řekl Medveděv, současný místopředseda Národní bezpečnostní rady v Moskvě, v rozhovoru pro státní agenturu Tass

Venezuela se teď stala tématem č. 1. Zjistil jsem, že v celém pohledu na Latinskou Ameriku mám pěkný zmatek, tak jsem věnoval dnešní podvečer, abych se trochu zorientoval. Výsledek toho snažení předkládám i ostatním.

Od 16. století bylo území dnešní Venezuely  součástí Španělské říše. Správa byla podřízena místokráli v Novém Španělsku. Moc drželi španělští úředníci a místní kreolská elita (Španělé narození v Americe). Běžní obyvatelé indiáni, míšenci, otroci stáli mimo systém. 

V roce 1810 v Karakasu vzniká místní junta, což se bere jako počátek venezuelské revoluce.  1811 – Venezuela vyhlašuje nezávislost, vzniká První venezuelská republika. Ale Španělé zahajují protiútok, 1812 republika padá. V letech 1813 až 1821 probíhá dlouhá válka za nezávislost, její nejdůležitější postavou je Simon Bolívar, který vede opakované útoky, vítězství střídají porážky, několikrát je nucen odejít do exilu. Je to směs občanské války, sociální revoluce a partyzánského konfliktu. Roku 1821 proběhne rozhodující bitva u Caraboba, španělská moc ve Venezuele je zlomena. Osvobozeno je větší území nazvané Velká Kolumbie v podstatě Latinská Amerika jako federální stát. Ten se však v roce 1830 rozpadne na Venezuelu, Kolumbii, Ekvádor a Panamu. To je skutečný vznik Venezuely jako národního státu. 

Bolívar je proto symbolem oběti, boje proti impériu a nedokončené suverenity. Proto se k němu pozdější režimy (zejména Chávez) symbolicky vracejí. Venezuela je sice nezávislá, ale nejednotná a ovládaná regionálními vůdci. V letech 1830 až 1870 neexistuje stabilní vláda, proběhnou desítky povstání. Ekonomika stagnuje, jakžtakž funguje zemědělství díky pěstování kakaových bobů. V letech 1870 až 1900 se země konsoliduje, vzniká centrální správa, je vybudována armáda, která zamezí vzniku dalších regionálních konfliktů.

V letech 1908 až 1935 vládne v zemi tvrdá autoritářská vláda diktátora Juana Vincente Gómeze. V roce 1914 dochází k zásadnímu historickému zlomu, v zemi je objevena ropa. USA podporují stabilitu režimu, neřeší demokracii, ale přístup k ropě. Do země vstupují americké firmy Standard Oil a Gulf Oil. V letech 1936 až 1958, po Gómezově smrti dochází k opatrným reformám, rozšiřují se města, vzniká střední třída, ale také se opakují vojenské režimy.

V roce 1958 dochází k pádu diktatury, vzniká stabilní demokracie kde se u moci střídají dvě strany. Z Venezuely se stává sociální stát financovaný ropou. Venezuela se stává jednou z mála stabilních demokracií regionu. Venezuela je jedním ze zakládajících členů OPEC, prosazuje ropnou suverenitu, ale zůstává prozápadní. Toto období je zlatou érou vztahů s USA. Během 70 let navozuje ropné bohatství iluzi stability. V roce 1976 jsou naleziště ropy znárodněny, dochází k velkému růstu státních výdajů, roste spotřeba a venezuelský bolívar se stává silnou měnou.  Venezuela je nazývána „Saúdskou Arábií Latinské Ameriky“. USA tolerují znárodnění. 

Koncem osmdesátých let dochází ke krizi. Po pádu cen ropy (1983–1986) stát ztrácí schopnost financovat sociální kompromis, Venezuela se zadlužuje, dochází k devalvaci měny, k inflaci, poklesu reálných mezd, střední třída chudne poprvé po několika generacích. Řešením mají být neoliberální reformy, ale ty způsobují jen další sociální kolaps. V roce 1989 dochází v Karakasu ke spontánním protestům kvůli zdražení dopravy, ty rychle přerostly v masové nepokoje, rabování, kolaps veřejného pořádku. Stát reaguje nasazením armády, ostrou střelbou se stovkami až tisíci mrtvých (přesné číslo dodnes neznáme). Stát poprvé v „demokratické“ éře střílí do vlastního obyvatelstva. 

Události v Karakasu nejsou jen nepokojem. Je to rozpad společenské smlouvy: „vy se nebudete plést do moci a my zajistíme životní úroveň“. Stát se stává hrozbou. Má to ještě jeden efekt, mladší důstojníci armády sledují masakr a zpochybňují chování civilních elit. Mezi nimi je i Hugo Chávez. 

V únoru 1992 vede Chávez neúspěšný vojenský převrat, je zatčen. Ale vystoupí v televizi, pronese slavnou větu „por ahora“ („zatím“), působí klidně, důstojně, jako někdo, kdo přebírá odpovědnost. Z neznámého důstojníka se stává symbol odporu proti systému. Léta 1993 až 1998. Pérez je obviněn z korupce a je odvolán. Tradiční strany ztrácejí důvěru, společnost hledá „někoho mimo systém“. Chávez je propuštěn z vězení (1994), objíždí zemi, mluví jazykem suverenity, důstojnosti a nápravy křivd z Karakasu. 

V roce 1998 v prezidentských volbách Chávez drtivě vítězí, bez násilí a demokraticky. V letech 2000 až 2013 v době Chávezovy éry probíhá poslední venezuelský vzestup. Roste cena ropy, roste HDP, prudce rostou sociální výdaje, ale nedochází k žádným strukturálním změnám jen se prohlubuje závislost na dovozech. Hugo Chávez onemocněl rakovinou, byl dlouhodobě léčen na Kubě, věděl, že umírá a za svého nástupce si vybral Nicoláse Madura. Chtěl tak zabránit vnitřnímu boji v hnutí. Maduro byl loajální, což byla krátkodobá výhoda, ale dlouhodobě katastrofa. Chávez zemřel 5. března 2013.

Poslední neslavné období Venezuely nastalo v roce 2014 a trvá až do dneška. Maduro neměl Chávezovo charisma ani  jeho legitimitu. Když v roce 2014 došlo k propadu ceny ropy tak se to projevilo dramatickým propadem příjmu státu. V letech 2017 až 2020 se k tomu přidávají tvrdé americké sankce a odříznutí Venezuely od financí a technologií. Došlo ke kolapsu, hyperinflaci, HDP se propadlo o 60–75 %, dochází k deindustrializaci, miliony lidí emigrovaly, HDP se vrátilo na úroveň 50. let. Jedná se o jednu z největších hospodářských katastrof, která nastala v době míru.

Už toho mám plné vinty. Historii Venezuely jsem zhruba popsal, zítra se pokusím probrat její vztahy s USA, snad tak bude  snazší pochopit, co ti Američani zase vyvedli a proč.