Přátelé, tento pátek a sobotu máte na delší dobu naposledy říci jasně, nezpochybnitelně a mediálně nezkresleně, co si myslíte o současné opozici i vládě. Máte možnost posoudit jejich práci a plnění slibů. Můžete jim vyslat jasný signál, jestli to pánové nahoře dělají dobře a nebo jestli by měli ve svém úsilí o naše lepší zítřky přidat. Další příležitost bude až v krajských volbách v roce 2028. Předtím jen všichni vykopeme ještě hlubší příkopy při prezidentské volbě a váš souhlas či nesouhlas bude měřit Jinvuich Šíduo podle toho, který Winkler či Lukačovič mu zaplatí víc.
Příští rok u nás žádné, ale opravdu žádné volby nebudou a ausgerechnet to bude rok, kdy vyhřeznou důsledky migrace ve Francii, grýndýlu v Německu, rusofobie ve Spojených baltských Vymírátech, Ficovy smířlivosti na Slovensku a Banderismu na Ukrajině. A protože ve Spojených státech byli vždycky první, důsledky Trumpovy politiky za drahý benzín, svobodný Jemen a íránskou vojenskou diktaturu, tam vyhřeznou už teď v listopadu. Ale už bude také po volbách.
Dovolte mi proto dneska osobní doporučení, jak bych volil já, kdybych byl ve vaší kůži. K ničemu vás samozřejmě nenutím, mám úctu k vašim názorům a postojům, prostě vám jen řeknu, jak to vidí jeden bloger, který měl možnost se potkat prakticky se všemi hlavouny, kteří budou určovat váš život.
Úplně vynechám menší města a vesnice. Tam lidé vždycky volí ty, které osobně znají. Třeba u nás v Miroslavi to spolehlivě vyhraje současný starosta, protože dokázal zařídit tolik konkurujících si zubařů, že se tu perou o pacienty, místo aby se pacienti prali o zubaře. I slevy už dávají. A místní opozice je tak blbá, že to ještě kritizuje. Miroslav hospodaří se skoro dvojnásobným rozpočtem než kolik činí rozpočtové určení daní, starosta je velmi úspěšný s přípravou projektů a získáváním dotací… a opozice tomu hodlá čelit slibem nových přechodů pro chodce a přimknutím se k evropským hodnotám. Podle toho to také celé dopadne.
Ve velkých městech se koncentrují libtardi, kteří touží po cenzuře, omezování dopravy a mají rádi Dozimetry, bitcoinisty a kampeličkáře. Také milují Čižinského na jehož stole nikdy nechybí všechny uvědomělé vlajky. Palestinou počínaje, přes Írán, Ukrajinu a Tibetem konče. Moc se toho s tím udělat nedá, ledaže byste chtěli volit soft verzi v podobě hnutí ANO a doufat, že se alespoň poperou o moc. Být radním či zastupitelem v Praze nebo Brně je o dost lukrativnější, než být poslancem, takže se nedivte, že se Hřibové drží pražského magistrátu jako současná ruská hybridní hrozba ve Finsku košile.
Naši kandidáti ve Stačilo! se docela dobře dokázali domluvit s SPD, ale bohužel, vůbec jsme se nedokázali domluvit s Okamurou. Máme spoustu společných kandidátek, podporujeme se navzájem, ale všechno si zařizovali regionální SPďáci. Z předsednických kanceláří zaznívalo jen ticho. Přesto bych chtěl, kromě jiných, jmenovitě podpořit Pepe Nerušila, který (protože se stal po Šichtářové poslancem) symbolicky kandiduje z posledního místa pražské kandidátky SPD. Pepe přijel na brigádu na sýpku, vždycky podporoval naše protesty, vždycky nám nezištně pomáhal a jím sestavené kandidátky bych volil bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Kromě toho, doufám, že to byla i moje podpora, která před čtyřmi roky dostala SPD v Praze na magistrát a chci v tomto zůstat konzistentní.
Napříč republikou má hnutí Stačilo desítky kandidátek, dalších se účastní v koalici a další podporuje. Kandidujeme všude tam, kde naše kandidáty lidi znají, protože tam působili už dávno. Nestavěli jsme žádné rychlokvašky.
Bez problémů jsme se odmluvili na vzájemné podpoře s Jindrou Rajchlem a dalšími různými regionálními uskupeními. Výsledkem těchto jednání je především Petra Rédová, která kandiduje na senátorku na Znojemsku. Tam se podařilo to, co by bylo zapotřebí v celé republice. Petra tam nemá žádného vlasteneckého protikandidáta se kterým by se prala o hlasy. Chtěli jsme to tak udělat i s Jirkou Kobzou v Lounech a Klárou Samkovou v Brně, ale bohužel, nikdo se nám neobtěžoval sdělit, že v Brně bude kandidovat profesor Turánek… dozvěděli jsme se to až po uzavření kandidátek, kdy už měla Klára všechno rozjeté a kampaň zaplacenou.
Ze senátních kandidátů z jiných stran, zvažte volbu Milana Lopraise na Ostravsku. Jednak tam má šanci a je to člověk, který vždycky podporoval naši věc.
Hnutí ANO se jako obvykle na senátní volby zvysoka vykašlalo a všude nasadilo neznámé tváře. Minimálně pět let tady melduju, že všechny volby jsou stále více o ksichtě a stále méně o programu, ale ty senátní jsou odjakživa JENOM o obličeji. Nasadit kandidáty, kteří nemají nic za sebou a nikdo je nezná, přičemž Pětikolka prakticky všude nasazuje především profláklé zjevy, to je prostě blbost, která se Andrejovi vrátí v tu nejméně vhodnou chvíli. Já osobně znám vlastně pouze Gerlocha na Kladně a zajímal jsem se o Petru Absolonovou, která kandiduje na Vyškovsku proti Grolichovi.
ANO se s námi samozřejmě odmítlo bavit na všech úrovních, ale naše Petra Rédová Petru Absolonovou přesto podpořila, protože si o Grolichovi z z pozice krajské zastupitelky JMK myslí svoje. Navíc, obě Petry jsou zdravotní sestry a jsou na stejné vlně. Ale to nic nemění na tom, že si o celém výběru kandidátů v ANO myslím svoje. Samozřejmě, může to být prostá chyba v úsudku, ale život mě už naučil, že v politice se málokdy děje něco náhodně. Proto si dovoluji držet v hlavě i variantu, že se Veľký Bocian s Lidovci a Modroptáky prostě domluvil a ustoupil jim z cesty, aby měl náhradní variantu vládnutí, kdyby Okamura nebyl dost povolný a na Turka zase média něco vyhrabala. Sorry jako.
Na závěr mi dovolte všeobecné doporučení. Předpokládám, že nikdo z vás nebude volit pětikoaliční kandidáty. Nikdo nebude volit Šarapatky, Peckové, Papoušky, Třetiny ani nikoho podobného. A vzhledem k tomu, jak skvěle Andrej Babiš rušil koncesionářské poplatky, zrušil muniční iniciativu, zrušil nákup F-35tek, zavedl zákon FARA, nehodlá zvyšovat daň z nemovitosti a jak nasadil ty nejlepší kandidáty, jeden známý obličej vedle druhého, já bych nevolil ani hnutí ANO. Oni vlastně ani vyhrát nechtějí a chtějí to dát Grolichům a Kupkům.
Volte naše vlastenecké kandidáty!
Tím rozhodíte plány jak Pětikolce, tak i Babišovi. Trochu našeho pana premiéra znejistíte a třeba se zamyslí, kde se stala chyba. Jednak po Janě Zwyrtek Hamplové a Daniele Kovářové třeba dostaneme do senátu pár dalších rozumných lidí, jednak vždycky můžeme ve druhém kole svoji volbu zkorigovat. Nemusíte mít výčitky propadlého hlasu, pokud se nějaký senátor dostane už v prvním kole, tak měl prostě víc hlasů než všichni ostatní kandidáti dohromady a na tom se nic nezmění, ať si z protikandidátů vyberete kohokoliv.
Volte moudře a uvážlivě. Co zvolíte, to bude řešit všechny ty průsery, které se v Evropě během příštího roku stanou. Senátní volby mají malou účast, takže váš hlas má mnohem větší váhu než jindy a už se stalo, že někdo vyhrál či prohrál o pár desítek hlasů. Na místní úrovni to bude zase především starosta, který pro vás v případě nějakého blackoutu opravdu něco reálně udělá a bude sakra záležet, jestli v případě mobilizace bude pomáhat verbířům nebo vám.
Pozor na Dozimetry zahalené do roucha beránčího v podobě místních hnutí, pozor na totéž u Lidovců nebo Modroptáků. Navenek to může vypadat jako iniciativa na zvelebení místního hřiště, ale uvnitř to budou úplně normální mafiáni ze STANu.
Přeji vám šťastnou ruku. Postarejte se, aby na volební výsledky všichni čučeli jako Zelenský na mírovou smlouvu.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
*volby
Na ulici mě oslovilo už pár mladých roznášejících letáky, tož se vždycky jen optám, koho tam mají... Zatím jsem se nechytla, zřejmě je tady větší aktivita bývalých demoličních stran než současných vládních (i když na Jiřáku dnes byli z SPD (i Okamura). Dnes při čekání na tramvaj mě oslovil mlaďas, tak jsem se zeptala, co tam má. A on mi dal před obličej malý leták s velkým nápisem TOPSTAN. To přišel k té pravé, vypadlo ze mě jen - no fuj, vy mě děsíte, tohle fakt nikdy! Slušně se odporoučel, ale už se na zastávce u nikoho nezastavil... :-)
Jak blízko jsou Evropa a Rusko k rozsáhlejšímu konfliktu?
Scott Ritter – 6.října 2026, zkráceno
Tento článek vychází z mých cest do Ruska v červnu a září 2026, během nichž jsem se setkal s vysokými ruskými představiteli, akademiky a odborníky na vojenské a bezpečnostní otázky.
V Evropě v poslední době sílí rétorika počítající s možností konfliktu s Ruskem ještě před koncem tohoto desetiletí. Rusko naopak varuje, že na ohrožení svého území, zejména Kaliningradu, může reagovat všemi dostupnými prostředky včetně jaderných zbraní. Situace v něčem připomíná Evropu roku 1914: vojenské přípravy a vzájemné obavy mohou vytvořit vlastní dynamiku a nakonec přivést státy do války, kterou původně nikdo nechtěl.
Dnes lze identifikovat čtyři hlavní ohniska možného střetu mezi Ruskem a Západem: Ukrajinu, Arktidu, Kaliningrad a vesmír. Přestože jde o rozdílné problémy, spojuje je podle mého názoru západní pohled na Rusko jako na zásadní bezpečnostní hrozbu a z něj vycházející politika „nulového součtu“ – přesvědčení, že posílení Ruska automaticky znamená oslabení Západu.
Ukrajina: konflikt Ruska se Západem
Současný konflikt podle mého názoru nezačal ruskou invazí v roce 2022. Je výsledkem mnohem delšího soupeření o geopolitickou orientaci Ukrajiny.
Rusko tradičně chápe Ukrajinu jako součást širšího slovanského a historického prostoru společného Rusům, Ukrajincům a Bělorusům. Západ naopak po skončení studené války podporoval ukrajinské síly usilující o odpoutání země od ruského vlivu a její přibližování k EU a NATO. Kořeny této politiky sahají až do studené války, kdy západní zpravodajské služby podporovaly protisovětské ukrajinské nacionalistické skupiny. Tento přístup pokračoval v jiné podobě i po rozpadu Sovětského svazu.
Významným mezníkem byla oranžová revoluce po prezidentských volbách roku 2004 a ještě zásadnějším události roku 2014, kdy byl prezident Viktor Janukovyč zbaven moci. Nové ukrajinské vedení se jednoznačně orientovalo na Západ. Moskva tento vývoj vnímala jako přímé ohrožení svých bezpečnostních zájmů. Následovala anexe Krymu Ruskem a válka na Donbasu. Minské dohody měly konflikt ukončit, podle mého hodnocení však především poskytly Ukrajině čas k vybudování armády schopné čelit Rusku. V letech 2015–2022 Spojené státy a další země NATO vycvičily desetitisíce ukrajinských vojáků.
Ruská invaze v únoru 2022 potom proměnila dosavadní soupeření v otevřenou válku. Západ Ukrajině poskytl rozsáhlou vojenskou, ekonomickou a zpravodajskou pomoc a konflikt tak získal charakter zástupné války mezi Ruskem a západními zeměmi. Deklarovaným západním cílem se stala strategická porážka Ruska. Předpokládalo se, že válka a sankce oslabí ruskou armádu, hospodářství i politický systém.
Podle mého názoru však tato strategie neuspěla. Ruská ekonomika sankce přežila, obchod se více orientoval na země globálního Jihu a ruský zbrojní průmysl výrazně zvýšil produkci. Válka současně poskytla ruským ozbrojeným silám rozsáhlé bojové zkušenosti. Evropa se naopak potýká s problémem obnovy vlastních vojenských kapacit. NATO bylo po desetiletí přizpůsobováno konfliktům mnohem menší intenzity a návrat ke schopnosti dlouhodobě vést rozsáhlou konvenční válku by vyžadoval značné investice.
Proto nepovažuji přímou válku NATO s Ruskem kvůli Ukrajině za pravděpodobný výsledek. Západ bude Ukrajinu podporovat, ale nebude chtít vstoupit do přímého konfliktu s jadernou mocností.
Arktida: ekonomika jako zdroj konfliktu
Druhým potenciálním ohniskem je Arktida. Tání arktického ledu zpřístupňuje nové námořní trasy i rozsáhlé nerostné zdroje. Zvláštní význam získává Severní mořská cesta, přibližně 5 500 kilometrů dlouhá trasa mezi Beringovým průlivem a Barentsovým mořem.
Pro Čínu představuje součást „Ledové hedvábné stezky“. Plavba mezi východní Asií a evropskými přístavy může být touto cestou výrazně kratší než tradiční trasa přes Suezský průplav. Rusko zde má zásadní výhodu. Trasa vede podél jeho arktického pobřeží a její provoz je závislý na ruské infrastruktuře a flotile ledoborců. Současně se rychle rozvíjí rusko-čínská hospodářská spolupráce.
Po roce 2022 se bezpečnostní prostředí Arktidy zásadně změnilo. Finsko a Švédsko vstoupily do NATO a západní státy začaly věnovat mnohem větší pozornost vojenské infrastruktuře na severu.
Podstatou soupeření však podle mého názoru nejsou pouze vojenské otázky. Ještě významnější je ekonomický potenciál nové dopravní trasy. Pokud by Rusko a Čína dokázaly vytvořit levnější a rychlejší spojení mezi Asií a Evropou, změnilo by to současné obchodní vztahy a oslabilo význam některých tradičních tras. Právě ekonomické soupeření tak může vést k další militarizaci Arktidy.
Kaliningrad: nejnebezpečnější bod
Třetím a patrně nejcitlivějším místem je ruská exkláva Kaliningrad, sevřená mezi Polskem a Litvou. V západních vojenských debatách se objevují úvahy, že Kaliningrad představuje ruskou Achillovu patu. Někteří představitelé NATO tvrdí, že by aliance dokázala ruskou obranu exklávy rychle překonat.
Podle mého názoru však Kaliningrad není vhodnou základnou pro rozsáhlou ruskou ofenzivu proti NATO. Síly rozmístěné v oblasti mají především obranný charakter. Zkušenosti získané na Ukrajině, zejména v oblasti dronů a elektronického boje, nicméně výrazně zvyšují jejich schopnost případný útok odrazit.
Mnohem vážnější otázkou než pozemní útok je možnost námořní blokády Kaliningradu. Pozemní spojení s Ruskem je již dnes omezeno sankcemi EU a značná část zásobování proto závisí na námořní dopravě. Pokud by NATO tuto dopravu zablokovalo, mohlo by vážně ohrozit hospodářské fungování exklávy.
Moskva proto opakovaně varovala, že blokádu nebo vojenský útok na Kaliningrad by nepovažovala za izolovaný incident, nýbrž za existenční konflikt s NATO. V takovém případě nevylučuje ani použití jaderných zbraní. Právě proto je Kaliningrad mimořádně nebezpečným bodem: relativně omezený incident by zde mohl velmi rychle přerůst v konflikt mnohem většího rozsahu.
Vesmír: nová oblast soupeření
Čtvrtým ohniskem je vesmír. Satelity se staly nedílnou součástí války na Ukrajině. Poskytují zpravodajské informace, navigaci i komunikaci a umožňují útoky na cíle hluboko v protivníkově území. Významnou roli zde sehrál také komerční systém Starlink, který Ukrajina využívá pro vojenskou komunikaci.
Spojené státy současně rozvíjejí prostředky schopné narušovat činnost cizích satelitů, například elektronickým bojem. Rusko buduje vlastní satelitní komunikační konstelaci Rassvet. Pokud se tyto systémy stanou legitimními vojenskými cíli, může vzniknout nový typ eskalace.
Zničení satelitů kinetickými zbraněmi by navíc vytvořilo množství trosek na oběžné dráze a mohlo poškodit i systémy států, které se konfliktu přímo neúčastní. Militarizace vesmíru proto představuje další oblast, v níž může lokální střet vyvolat nepředvídatelné následky.
Závěr
Spojené státy a Evropa podle mého názoru během posledních desetiletí vytvořily politiku založenou na představě, že oslabení Ruska je nezbytným předpokladem posílení Západu. Ukrajina se stala hlavním nástrojem této strategie. Pokud však západní cíle na Ukrajině nebudou naplněny, může vzniknout pokušení hledat jiné oblasti, v nichž by bylo možné Rusko zatlačit – v Arktidě, Pobaltí nebo ve vesmíru. Každý z těchto problémů je sám o sobě zvládnutelný. Nebezpečí vzniká jejich propojením.
Čím více vojenských sil, sankcí, blokád, satelitních systémů a bezpečnostních opatření obě strany používají, tím větší je možnost chybného vyhodnocení protivníkových úmyslů. A právě chybný odhad může být nebezpečnější než vědomé rozhodnutí zahájit válku.
Evropa roku 1914 ukázala, že válka nemusí vzniknout proto, že ji všichni chtějí. Může vzniknout také proto, že jednotlivé státy postupně učiní kroky, které jim v daném okamžiku připadají logické a bezpečné, až nakonec vytvoří situaci, z níž už není snadná cesta zpět.
Proto není největším nebezpečím samotné Rusko, Ukrajina, Kaliningrad ani Arktida. Největším nebezpečím je logika nulového součtu, podle níž může jedna strana získat pouze tehdy, když druhá prohraje. Pokud bude tato logika určovat vztahy mezi jadernými mocnostmi, riziko katastrofálního nedorozumění bude dál růst.
Poznámka autora: Měl jsem možnost navštívit oblast vojenských operací, Arktidu, ruská ropná pole i Kaliningrad a účastnit se fór a setkání v Moskvě a Petrohradu. Uvedené názory jsou mým osobním hodnocením a nepředstavují oficiální stanovisko ruské vlády.
Jen tak...