A hlavně se jim hodně věnovat...

Autor
Štítky

Jeden můj známý mi nadhodil téma o dětech... sám má doma dvě děti a jeho žena má pocit, že se dětem málo věnuje, prý co si o tom myslím...  Řekl bych, že to stojí za obsáhlejší odpověď.  

Mít čtyři děti (a čekat páté) je v dnešní době v podstatě výstřelek. Extrém. I když znám spořádané rodiny, které mají dětí ještě víc. V běžném Vidlákově je to ovšem rarita, kterou by člověk pohledal. Jak se to o nás někdo dozví, začne klasická škála otázek...Jak nás něco podobného vůbec napadlo, jak to živíme? Jak se to k nám vejde? Jak můžeme takový nápor zvládat? Kde bereme sílu, peníze a hlavně kde bereme tu odvahu. 

Odpovídám pokaždé v podstatě stejně. Ne, není to kvůli odmítání antikoncepce, ani se nehlásíme k žádnému hnutí propagujícím hodně dětí, nezkoušíme dobývat Vidlákov dělohou mé ženy, zkrátka jen jsme v takové situaci, že jich tolik mít můžeme. Nepotřebujeme dovolenou v Thajsku, obejdeme se bez mercedesu. Velkou rodinu jsme chtěli, máme po ruce velmi dobře fungující babičku, má žena raději dělá kariéru doma, protože se mnou je snazší domluva než s arogantním manažerem v práci. Dům jsme dostali darem, moje práce není vyčerpávající a čím více máme dětí, tím více máme i peněz. To biblické zaslíbení, že když dá Bůh kravku, dá i travku, funguje naprosto dokonale. Zkrátka máme doma, v srdcích i hlavách dost místa, aby se tam všichni vešli. 

Má to i vedlejší výhody. I ten nejtvrdší personalista si dobře rozmyslí, jestli vyhodí z práce živitele tak velké rodiny. Lecjaký manažer by měl špatné svědomí, kdyby mi měl nějak uškodit, protože považte ty oči těch jeho dětí... Navíc, pokud tlačíte kočárek a kolem cape, chodí a běhá další drobotina, probouzí to v sousedech i kolemjdoucích hluboké city, nutí je to vám pomáhat. A pokud ty děti ještě způsobně pozdraví, to se najednou sejde neočekávaných dárků... Marně přemýšlím,kdy jsme naposled kupovali dětem nějaké oblečení nebo sladkosti. Prakticky všechno se sejde napůl samo. 

Když pak probereme materiální otázky, dojde zpravidla na to druhé... a kolik máte na ty děti vlastně času?  To víte, my máme jedno a když mu chcete dát to nejlepší a chcete se mu pořádně věnovat, tak je to práce na celý úvazek... už nezbývá čas na nic jiného... Někdo tuto myšlenku vyjadřuje s respektem a očekává od nás nějaké hluboké tajemství a někdo to vyjadřuje s despektem, protože tuší, jak to musí být doopravdy. Ano, jednotlivě se těm dětem moc věnovat nemůžeme. 

Doma musí být napůl vojenský režim, rozkazy jsou pokyny jak fungovat a nikoliv námět k diskusi. A že bychom měli dostatek času každé dítě perfektně naučit anglicky, to tedy nemáme. 

V té chvíli začíná ofenzíva uvědomělých matek... Vidíte? Co z takových může vyrůst. Oni na ně nemají vůbec čas, to raději mít jen jedno dítě nebo maximálně dvě, ale dát jim všechno co potřebují. 

A co vlastně ty děti potřebují? Když jsme měli jen tu jednu dceru, měli jsme libovolné množství času, naučila se brzy chodit, mluvit i na nočník... ale co to bylo platné, stejně se dokázala vyjádřit až kolem třetího roku věku, stejně tak až v téhle době zkoordinovala pohyby tak, aby nebyla každou chvíli někde na zemi a i když v necelém roce způsobně seděla na záchodě, o svojí tělesnou potřebu se spolehlivě dokázala postarat až právě kolem toho třetího roku. 

To jsme se naběhali a nastarali, sledovali vývojové tabulky, byli nervózní, když něco nebylo včas a pracovali na tom, aby se to dohnalo... A pak šel capart ve třech letech do školky a tři měsíce v kolektivu pro jeho vývoj udělalo víc, než předchozí tři roky doma. 

U dalších dětí jsme přestali spěchat a světe div se... i když začali mluvit později, stejně se  ve třech letech rozkecali, bezpečně mohli odložit plenu a šli do školky. A z maminčiných mazánků byli během krátkých týdnů samostatní raubíři.

Za spolužáky měli právě ty jedináčky... Kteří šli do školky až později. A i přes velký a heroický mateřský výkon, nikdo nebyl o tolik dál, aby to školka nepopohnala na stejnou úroveň s ostatními. Jen ti jedináčci se museli od nuly učit, jak se dělit o hračky, jak spolupracovat, jak se vymoci pozornost a také jak podlézt či přeskočit.

Dneska to mají děti jednoduché. Starostlivá maminka doma olepí všechny rohy, aby se nepraštilo, může si nohy uběhat, aby odvrátila každé nebezpečí, je ochotná připravovat edukativní hry a zajímavý program,  aby o něj  to dítě nemělo zájem, kupuje ty nejkvalitnější hračky, aby se ukázalo, že dítěti se nejvíc líbí krabice ve které to bylo zabalené, odstraní i zhoubný vliv televize, aby pak dítě bylo fascinované z obrazovky u kamaráda. 

Ano, jsou geniální děti, které jsou před ostatními daleko napřed. Ale je jich pár. Ty ostatní jen jdou prošlapanou cestičkou, nestálo je to žádnou námahu a nepřekonaly žádné nebezpečí. Nevědí, co je to bezpráví, nikdo jim nikdy neublížil, nedal po hubě, nikdo je nikdy nepřechytračil, neokradl. Vždycky byla po ruce starostlivá matka, která se dítěti hodně věnovala, což je v podstatě eufemismus pro to, že mu odstraňovala z cesty překážky. 

Nu, to se u nás doma stát nemůže. Kluci se musejí porovnat sami, protože pokud je moc řev, tak přijde táta a rázem se mohou sjednotit proti společnému nepříteli. Na úkoly si musejí přijít sami, není šance s každým strávit hodinu učením. Sami si musejí hlídat pomůcky i potřeby do školy, protože to za ně nikdo neudělá. Pokud něco chtějí, musejí si to sami vyřídit. Dokonce poměrně rychle zjistili, že v televizi není nic zajímavého a všechno se tupě opakuje a tak ji skoro nesledují.

Pochybuju, že se pro děti dá udělat víc. Že jim velkým staráním a věnováním lze dát něco, co jinde nedostanou. Ano, lze jim udělat bezstarostnější a lehčí dětství. Aby se pak těžce a pracně museli popasovat s dospěláckým světem, kde se žádné milosti nedávají a každý jen čeká na zaváhání toho druhého. Aby pak velmi špatně nesli zrady od kamarádů, které neuměli rozpoznat od těch dobrých a nebo aby zjistili, že si toto dětství chtějí v mamahotelu protáhnout co nejedéle. 

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

Trvalý odkaz

Je to jedna strana pravdy. Druhá strana je, že rozhodnutí o "socializaci" dětí prostřednictvím školského zařízení se matka připraví o nejhezčí a nejméně problematický čas u svých dětí. Vlastně až základní školou začínají všem skutečné povinnosti. Velkou známou pravdou mnoha rodičů majících více než jedno dítě je, že "jedno dítě - žádné dítě". Rodiče, co mají více než dvě děti a které znám, říkají, že při třetím, čtvrtém dítěti už spoustu věcí neřeší. Ony si totiž spoustu věcí vyřeší už i ty prckové doma mezi sebou.
Sobecky říkám dceři, aby si opravdu svých dvou malých píďalek "užila", než budou muset zrychlit svůj vývoj pomocí socializace v dětském kolektivu. Máte pravdu v tom, že školka skutečně vývoj dětí urychlí tak, jak to spousta rodičů doma ve stejné době nezvládne.
Při vyslovených obavách dcery (kupodivu takřka stejných jako jsme měli my, naši rodiče a prarodiče a ...) jí říkám, že dítě může naučit základním sociálním dovednostem a pak už jen musí spoléhat na štěstí a zdravý rozum, že za pomoci dobrého příkladu a jistoty rodičovského zázemí se nedostanou mezi špatné lidi ve špatný čas. Je to hodně zjednodušený pohled rodičovského zděšení před celoživotní zodpovědností za životy, které jsme přivedli na svět.
Velká rodina je kouzlo, starost a radost zároveň. Úcta patří všem rodičům, kterým se klidně i mimoděk podařilo vybavit své děti skutečnou a nikoli předstíranou rodinnou sounáležitostí a umožnili jim dospět.
Přeji všem, aby aspoň v nadcházející neděli zasedli kolem velkých rodinných stolů v co největším počtu a v radosti spolu pobyli.

P.S.
Má první základní rada našim dospělým dětem byla - koukněte, jak se rodiče chovají k vašim partnerům a jak se chovají a jak o nich mluví oni.
Má druhá základní rada našim dospělým dětem byla - kupte velký stůl a až pak velkou postel. U prťavého stolu se nedá ani jíst, natož dělat další věci, ale žádná dospělácká postel není tak malá, aby se dva do ní nevešli.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

..s mamkou vychovávame t.č. desať detí od 1 do 17 r.
zatiaľ som sa naučil dve veci,ktoré môžem poslať ďalej:
- to,aký človek bude vaše dieťa "vytvoríte" než začne chodiť do školy/škôlky/nebodaj jaslí ,preto ak vám na tom záleží,využite tento čas na milión percent..
-dieťa vychovávate príkladom,preto výchova je vychovávanie sa!
K počtu detí iba dovetok - mať jedno dieťa je zlyhanie,prepáčte.. a kto vám bude chcieť argumentovať nejakou "dobou",odpovedzte mu,ako ja svojej mame pri našom treťom - "mama,veď ty si sa narodila uprostred vojny- to bola lepšia doba?!"

Zatím bez slepic

Klobouk dolů k 10 dětem.

Jen b-mol, něco je přeci jen daný genama. Ani rodiče nemůžou za všechno, i když můzou hodně vytáhnout nebo podělat.

Taky mně překvapil dopad střední školy, když jsem to objevil.

Zatím bez slepic

In reply to by Čmoud (neověřeno)

Trvalý odkaz

Nechte na hlavě :) ..je to aj naša práca-zamestnanie.
..b-mol - súhlas,gény neo.ereš :) ,ale vždy sa dá čosi robiť.
Keď už sú decká na strednej, je vaše "pole pôsobnosti" takmer zanedbateľné - čo ste nezmákli do nástupu pov. šk. dochádzky,to už tu nenapravíte ani omylom.To už len trnete,aby to nejak prežili a dúfate,že keď dozrejú/dospejú,niečo z toho,čo sa predtým podarilo - vypláva..

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

No, nemáte to Vidláku zřejmě jednoduché: "Aby se pak těžce a pracně museli popasovat s dospěláckým světem, kde se žádné milosti nedávají a každý jen čeká na zaváhání toho druhého." Držím palce a přeji mnoho úspěchů v konkurenčním boji.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Pane Vidlák.V hodné téma ve vánočním čase.
Děti,to je radost,ale i starost a čím jsou větší,tak roste radost i starost.
Co se v mládí naučí,ve starším věku,jako když najde.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Plně souhlasím.

Většina výchovy je totiž o tom, kdo jste vy a děti ji nasajou jak houba a jestli je jedno nebo osm, to je jedno. Od mámy odkoukáte jak se dělá štrůdl a od táty jak se opravuje vodovod. A že štrůdl dělá máma a vodovod opravuje táta. Každej tuší jak to vypadalo v rodinách feministek a genderistů.

Dřevorubec námořník Rudolf Krautschneider si pochvaloval své dětství, kdy se o něj příliš nestarali, takže měl svobodu lítat venku a na rybníčku si mohl postavit vor, tam si hrát na námořníka, lákat tam na to holky a spokojenost celej život. - Jasně jiným dětem by nedostatek pozornosti zas vadil jakožto nezájem, ale to už se dozvíte jen od těch dětí. Tak je holt musíte sem tam poslouchat, když si stěžují, ať tak či tak.

Když si já vzpomenu na svoje umělecký kroužky, tak to byl ztracenej čas, protože místo, aby nás učili malovat jako dospělý, tak nás nechali malovat jako děti. Dnes z toho vyvozuju, že učitel a učitelka tam byli sobecký svině, co jim šlo jen o to, aby si tam nadělali nárok na důchod a přitom uchovali korporátní tajemství, jak na to, pro zasvěcené. To by bylo, aby kde kdo uměl v 15 technicky správně malovat. Kdo by si pak kupoval jejich obrázky.

Jestli se šestileté dítě naučí malovat písmenka, jako dospělej, tak se naučí taky namalovat/nakreslit normální portrét, když mu ukážete, jak se vlastně kreslí oko, nos, rty nebo větvička s jeřabinama, naučí se míchat barvy a oleje atd.. Jinak bude dál malovat symbolicky jako děcka, jak to samo objeví a na to kroužek nepotřebuje.

A takhle je to se spoustou kroužků. Když to dítě samo chce a jsou nato peníze tak proč ne, ale nemít kvůli tomu další dítě je scestný.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Pěkný článek. Někde jsem četl, a není to moc dávno, že dětem nejvíce prospívá líný rodič, který jim dá to základní a dostatek prostoru pro seberealizaci. Což Vidlák ideálně trefil.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Vidláku,
dík za článek.
Nenašel jsem nic, k čemu bych měl přilepit nějaké své moudro a tak uznale mručím - nevím, zda je to slyšet.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Máloco mě tak vytočí, jako když mě někdo začne poučovat, jak mám vychovávat svoje děti. Osobně s tou výchovou ala polovojenský režim mám zkušenost ze svého dětství a rozhodně to jako dobrý přístup nevidím. Chtěl bych zde vyzvednout ale jiný aspekt, a to, že každý rodič považuje za asi nejhorší neúspěch, když jeho dítě skončí na drogách či nějak jinak vzdá život. Takže já zdůrazňuji osobní příklad, žádné obětování se dětem. Musíte jim především ukázat, že normální všední život v rámci rozpočtu můžete žít jako naplněný a hodnotný, že stejný přísun radosti si můžete zajistit šampaňským na jachtě stejně jako vlastnoručně upečeným štrůdlem v neděli, že neúspěch je normální součást života a že láska mezi rodiči a normální domácí pohoda a radost z každodenností je možná a lze ji vlastně každý den doma zažívat. Každé dítě je úplně jiné a vyžaduje individuální přístup, co je pro jedno dítě dobré, to jiné dítě zničí.

Zatím bez slepic

Kadlasi,
mám zkušenost s mnoha rodiči a mnoha dětmi.

Přesto se rád poučím, a to i z chyb svých i druhých - a že jsem jich hezkých pár viděl i udělal.
Takže mě na rozdíl od Vás hned tak nevytočí, když mne někdo poučuje, naopak!

Ono jde hlavně o dvě věci: Nelítat od pangejtu k pangejtu a chaoticky, nepředvídatelně a pro děti nepochopitelně nestřídat přehnaně liberální přístup s diktaturou.

To, co píšete v poslední větě, je pravda: Co je pro jedno dítě dobré, to jiné dítě zničí.
A rozšířil bych to:
I každý rodič je jiný - a každý je TRVALE schopen jen určitých výchovných postupů. Usilovná výchovná stylizace, byť dobře míněná, se většinou nezdaří.(Čestnou výjimkou je Hurvínek, který desetiletí odolával takovémuto výchovnému působení Spejbla. Mimochodem, Skupa byl profesor a pedagogické Spejbly měl dobře nastudované. )

Člověk má být to co je a nebýt to co není, jak tomu v mnoha případech je, řikával Werich.

Zatím bez slepic

"..tak co to tu máš ještě .. Úsudkový příklad... Nó tak vidíš,udělat si úsudek,to bylo přece vždycky moje.. Moje úsudky byli známé po celé ulici! .." :)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Největší neúspěch, který nás může potkat, je neúspěch našich dět, největší neštěstí, která nás může potkat ne neštěstí našich dětí.

Kdo si myslí, že jim štěstí zajistí tím, že jim umete cestičky a odstraní překážky, šeredně se mýlí.

Univerzální návod, jak dobře vychovávat děti neexistuje.

Zatím bez slepic

In reply to by Admirál (neověřeno)

Trvalý odkaz

Ony univerzální návody, jaxe stále častěji ukazuje, neexistují v tomto vesmíru vpodstatě na nic.

Naivně jsem se domníval, že výjimkou je fyzika (pokud je tu nějaký odborník na kvantovou fyziku a chechtá se mi, pak mu vzkazuji: Nejnovější výdobytky strunové teorie na tebe, bejku! Nebo se zalkni teorií, že vesmír není dvanácti ( či snad tento týden jedenácti?)rozměrný, jak se domnívají kucí u nás v hospodě, nýbrž že se jedná o dvourozměrný kvazihologram.

Naštěstí tu máme teologii.
Podle posledního kvalifikovaného odhadu je jen na TÉTO planetě cca deset tisíc bohů. Z toho je devěttisícdevětsetdevadesát devět falešných a ten zbývající - (JHW/Bůh s velkým B/Allah)
se trojjedině hádá sám se sebou o to, jakže se jmenuje, pokud zrovna trojjedině neodpočívá v lebce pátera Halíka.

Sláva Mu na výsostech, ale bylo by od něj hezké, kdyby si alespoň o Vánocích hodil šlofíka.

Kdysi jsem se domníval, že

Zatím bez slepic

In reply to by Admirál (neověřeno)

Trvalý odkaz

Ne, neštěstí vašich dětí je jen neštěstí vašich dětí, ne vaše.

Když má vaše dítě hlad, má hlad jen vaše dítě, ne vy. Když vašemu dítěti rozbijou hubu, je to jeho huba, co je rozbitá, ne vaše. Když se vaše dítě nedostane na vysněnou školu, je to vaše dítě, co se tam nedostalo. Atd, atd.

Když náš oblíbený Kipling poslal svého jediného syna do armády, v 17 letech a přes protekci, protože armáda i námořnictvo ho odmítly kvůli jeho špatnho zraku, tak to byl jeho syn John, co zažíval špínu a hrůzy zákopů, útoky proti kulometům, dělostřelecké bombardování a prožil si odpornou smrt majíc napřed výbuchem utržený obličej, klopýtajíc oslepen (a asi v bolesti a zoufalství) po bitevním poli, než vykrvácel nebo ho zabil další granát či kulka.

Kipling sám jen seděl v závětří a psal. Já chápu, že ztráta syna je tragédie, ale pro toho syna je to tragédie neskonatelně větší.

Co by si kdo vybral, kdyby se měl narodit jako Rudyard Kipling nebo jeho syn John?

Rudyard to dobře věděl a tak se aspoň ze špatného svědomí angazoval ve stavění pomníků.

Rodičů, co jsou strůjci neštěstí svejch dětí je.

Čtyřicetiletej týpek, kterej tři dny nepřijde domů, matka vzbouří celý město a všechny jeho známé, všude vykváká všechny jeho psychiatrický problémy, předvádí se, jak se stará před útlocitnejma ženštinama, který ji litujou, co má ONA za trápení. Ve výsledku má týpek, co vypadal jen trochu zamlklej a zaraženej pověst méněceného blázna všude, kde se objevila. Takže ve výsledku se stáhne do sebe, aby nemusel čelit té ostudě, načež ho začne bába nutit, aby chodil mezi lidi.

Nafackovat a zavřít každýho psychiatra, co je kdy viděl spolu a neposlal na léčení ji. Bába si z toho udělala náplň života, znesvéprávnila ho a pak to vydávala za SVOJE břemeno.

On je jen chudák v pasti, ze který není úniku. On je ten nešťastej. Ona je důležitá až na půdu na jeho účet, ale exhibuje SVOJE trápení.

Vaše neštěstí jsou ty, co potkají vás.

Zatím bez slepic

ale když trošku vidíte do rodin, tak jsou toho ve skutečnosti mraky všude. Anglická vyšší třída, Bushové a Kennedyové, meziválečná střední třída v Německu. muslimové to mají jako součást náboženství, ortodoxní židé, naši slavní disidenti, rodiče feťáků a alkoholiků atd atd.

Muzikanti, co choděj na grupáče, ať je to sebezastřelený Svoboda, sotva známí muzikanti, či Karel Gott jehož jeho první dcery ho doma ani neviděly (o těch včech co Kája někam zakukaččil ani nemluvě ty to ani nevěděj, jen se v tý rodině necejtěj)

Filmové rodiny z Pelíšků, jedni rodiče nepřítomní, syna obětovali kariéře, druhej omezenej lampasák, třetí has been žijící v minulosti. Matky jsou ve filmu idealizovaný, takže autor ještě nedospěl a idealizuje si je.

O primitivních národech, co mají nějaké pomatené dospívací rituály nebo primitivech v ghetech na západě, kde to je plný gangů to samé.

Jeden dnešní anglický Rothschild se oženil hned se dvěma děvkama co ukazujou kozy v novinách. Ten se mezi tím aspoň rozvedl. Náš Khárl, co klátí primitivní Vopěnkovou, jakej byl asi tak otec.

Zatím bez slepic

vždy budou vždy obzvláště ta, co potkají mé potomky. Ať už jsem je vychoval dobře nebo špatně.

Nejsem věřící, smrt je pro mne konec. Moje pokračování jsou moje děti a jejich děti. Od přírody máme nastavíno, že zajistit pokračování rodu je priorita 1A.

Moje neštěstí mě bolí. Neštěstí mých dětí je pro mne horší. Ohrožuje můj věčný život.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Poučování někoho a poučování se jsou dvě různé věci. Jde o statut.

Málokomu vadí, poučit se z něčeho, na co padne v knížce nebo vidí v televizi, ať to je ve formě příkladu, názoru nebo přímé rady. Stejně tak, co zaslechne u vedlejšího stolu atd. Tam jste totiž ten, kdo zůstává pánem situace a vrchním soudcem.

Naproti tomu poučování někoho, v sobě nese jeho stavění vás do nižší pozice - takže je, i když někdy dobře míněné, současně útokem na statut.

Poučovat se mohou vlastní (malé) děti (a toho ubývá s jejich věkem) a pak už jen z výkonu nějaké funkce. Šéf má právo vás poučovat o práci, učitelé o učební látce, doktor o tom, že byste neměl kouřit, policajt o tom, že nemáte přecházet na červenou. Pak vás můžou poučovat profíci o jejich oboru, malíř pokojů vás může celkem bezproblémově poučit, že jste si vymalovali blbě a udělali tuhle a tuhle technickou chybu, protože tak jako tak je na malování specialista on. (teda jestli ho zatakového uznáte) Ale už nemá co kecat do toho, jestli si můžete vymalovat strop zeleně a zdi namodro, protože to je věc osobního vkusu.

Jinak jeden slavný psychiatr nutil své děti k tomu, aby přemýšleli a jelikož byl psychiatr, tak hned na začátku, když viděl nějaký problém vznikat (a jako psychiatr znal konce). Nedělal to však se svým vnukem, protože to bylo na vnukově otci dítě korigovat nebo ne.

-------------

Člověk má být to co je a nebýt to co není, jak tomu v mnoha případech je, řikával Werich.

-

Tak, jak to pan Werich asi myslel, to je sice pravda (na dnešní všeznalé dvacetileté experty ČT a svět spasující takyumělce jak ušité), ale tak jak to řekl je to přeci jen čirá blbost. -

Práva nedostudoval, živil se jako herec a autor a ani práva ani divadelnictví nejsou ani o lingvistice, ani o logice, ani o psychologii.

Kdyby si to víc rozebral, tak by zjistil, že věci jsou, co jsou a nejsou, co nejsou, ze své podstaty a nemůže to být jinak.

Takže jestli jste třeba trouba hrající si v ČT na znalce, tak jste co jste, totiž trouba hrající si v ČT na znalce. Může se vám říct, že byste si neměl hrát na znalce, když jím nejste, ale ne, ať jste sám sebou, protože to už jste jaksi automaticky.

Navíc hraní si na něco přináší dotyčnému vždy nějaký užitek. I zvířata předstírají, že jsou větší a nebezpečnější než jsou, protože to může být, v konečném důsledku, otázka života a smrti.

Ještě nesmyslnější je tohle prohlášení od člověka, který je herec, čili se z podstaty své práce živí tím, že něco předstírá k dokonalosti.

Herecká práce přináší situace, kdy se herec ocitne při zkoušce na jevišti, je celý nesvůj - zcela přirozeně, protože tam má předstírat, že je někde na lodi nebo na hradě, má odříkávat cizí věty, co mu nejsou vlastní, pžedstírat city, které nemá, autoritativní lidé, co nad ním mají moc, ho zkoumavě hodnotí, chce se mu udělat se malým, neviditelným a zmizet a oni na něj volají logické nesmysly typu "buď sám sebou" "buď přirozenější" - čímž ovšem chtějí říct přesný opak, totiž "předstírej víc," "buď falešnější, ať vůbec není poznat, jak se cejtíš".

Herec z povolání by měl být ten první, co by měl vědět, že o to jakej jste doopravdy, se svět tak moc nezajímá. Natož herec, kterej herectví ani nestudoval a prostě začal herectví předstírat podle anglického hesla "fake it until you make it". -

Hrál dobře role, co mu byly na tělo, ale pro normálního herce to je katastroficky málo, ten musí vyseknout Hamleta i stárnoucího teplouše, Harpagona i Romea, smutného pošťáka i opilého popeláře. Samozřejmě, že se to Werich časem taky naučil, ale protože na začátku něco drze předstíral.

Je trošku pokrytecké kritizovat někoho za něco, co se vám osobně tak vyplatilo a halit se do morálního hávu, jakože vy to neděláte.

Pan Werich měl jít příkladem a držet se své vlastní rady. Vždyť měl tolik jiných kvalit, že hrát si na filozofa si mohl odpustit.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

"Naproti tomu poučování někoho, v sobě nese jeho stavění vás do nižší pozice - takže je, i když někdy dobře míněné, současně útokem na statut."
***************************
Může bejt - ale jak kdy a jak pro koho.
Hodně záleží na tom, jak je kdo cimprlich.

Vždycky jsem se snažil pěstovat si ve svém okolí několik lidí, kteří mne měli upřímně neradi a ve snaze "útočit mi na statut" mě upozornili na každou chybku, které jsem se dopustil (jakož i na tu, které jsem se nedopustil - ale to už jsem holt musel poznat sám,ani upřímný nepřítel za nás všechno neoddře).
Útlocitný kamarád vás většinou na hovadiny, jichž se dopouštíte neupozorní - ve snaze nezranit vaše ego (id, superego - nehodící se škrtněte).

Pinkání o zeď z člověka tenisového mistra neudělá...

Zatím bez slepic

Může bejt - ale jak kdy a jak pro koho.
Hodně záleží na tom, jak je kdo cimprlich.

- Jakej je kdo cimprlich, je zas jen o tom jakej má kdo statut. Když to máte pojištěný v dalším kroku, tak si můžete dovolit něco přejít. Můžete to i vítat a učit se z toho. Samozřejmě, ale berte to tak, že jste dál než ostatní.

Lidská společnost je pyramidální a ti co jsou dole, už jen proto, že jsou mladí, dělaj něco prvně, maj dost starostí to zvládnout i tak, atd. Navíc ti, co tak rádi radí, ve věcech, co normální člověk přeci jen normálně zvládne, jsou většinou ti o stupínek vejš a ne ti, co jsou výš o několik pater a od nichž by ty rady doopravdy měly nějakou cenu.

Taky tím, co radíte, hodně vypovídáte, kde jsou vaše vlastní limity. Čím větší idiot, tím radši vám vysvětluje, jak se správně ždímá hadr a zatlouká hřebík.

Někdy nejde o to bejt mistr, ale odpinkat si to aspoň nějak, honem zvládnout další povinnosti, padnout, nějak se zrestaurovat a nazítří další kolo.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Abych nepoučoval, hodím to na odborníky:
https://www.pravopisne.cz/2010/10/statut-%C3%97-status/

Přemýšlel jsem, jakým českým souslovím nahradit výraz "útočit na staTUS".
Sociální psycholog by to nejspíš řekl Dělat z někoho vola.

Zatím bez slepic

:-)

Já bych naše ctěné akademiky zas nebral tak vážně. Jak zmršili češtinu od revoluce, za to by se mělo zavírat. Koukněte na tohle:

https://www.proz.com/kudoz/french_to_english/law_patents/269151-statut_…

Já bych to přeložil spíš jako "shazovat", ale to je detajl. Někdy na váš statut mohou útočit i neživé věci, nedělaj z vás vola, jen se změnila vaše situace a najednou vás to přesazuje níž. Ženský může stačit jen nová hezčí spolužačka.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

"Někdy na váš statut mohou útočit i neživé věci, nedělaj z vás vola, jen se změnila vaše situace a najednou vás to přesazuje níž. Ženský může stačit jen nová hezčí spolužačka."
*******
Čmoude,
soryjako, já su venkovský intoš, vola dělám jen na VPP!
My filosofové bychom pro "neživé věci" a "ženské" (nemusí být nutně mrtvé!!) použili společný neutrální výraz "entita"!

Tím nikoho neurazíte.
Už dávno to vyzkoušel PhDr. Ing. Jan Vodňanský ve své Definici neteře (Viz S úsměvem idiota)

Zatím bez slepic

Nevím, jestli jsem to správně pochopil do všech detajlů, ale to entita se mi líbí.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Hello there,
My name is Aly and I would like to know if you would have any interest to promote your website here at vidlakovykydy.cz on our blog alychidesigns.com ?

I am looking for people/businesses that would like to contribute promotional or helpful articles to our blog.

If you are willing to post on our site, we would post an promotional link within the article as well as an (optional) author link.

If you may be interested please let me know.

Thanks,
Aly

Zatím bez slepic