Letos mám v chlívku čtyři prasátka. Dovezl jsem je jako pětadvacetikilová selata ze čtyř různých chovů. Chtěl jsem letos zkusit německé Landrace a protože se moc často nevyskytují,musel jsem je zamluvit na více místech. Nakonec to vypadalo, že nebudu mít ani jedno a tak jsem si ještě zamluvil jako náhradu křížence českého přeštického prasete. Letošní březosti sviní ale překonaly očekávání a tak mám tři ušlechtilé němce ze třech chovů a jednoho českého křížence. Všechny jsem svezl v jeden den, pustil do vydezinfikovaného a vyvoněného chlívku (aby se potlačil pach původních chovů).

síla, kterou má smysl volit...

Nemohl jsem odolat a musel jsem  udělat našim drahým Lidovcům a  Starostům reklamu.  :-)

"Na Donbase vyhlásili stát Malorusko", povídal mi před dvěma dny tchán.  Říkal to tónem jako kdyby právě povstali noví bojovníci, země se otevřela a nastala ta pravá Apokalypsa. Prý to bylo ve všech rádiích i na internetu. Což o to, na internetu je lecjaká hovadina, ale když už o tom melou i na Českém rozhlase... To se pak leckdo vyděsí. Veřejnoprávní médium přece nikdy nelže. 

Za První republiky jsme měli téměř vzorový demokratický stát. V ulicích vládlo právo, policie měla veřejný prostor pod kontrolou, stejně tak měl stát pod kontrolou své hranice a měl dostatečně silnou armádu pro obranu. Dokonce to byla tak velká armáda, že nás USA v její velikosti předstihly vlastně těsně před druhou světovou. Československo mělo svůj zlatý poklad, funkční struktury a širokou spolkovou činnost. Národnostní menšiny měly plná občanská práva, měly nárok na svoje školy i svoji úřední řeč.

Můj nejlepší kamarád bydlí na druhé straně republiky prakticky přesně po úhlopříčce. Oba pocházíme ze stejného okresu, jsme stejně staří a poznali jsme se na církevní půdě při přípravě na jistý křesťanský rituál. Ne nebylo to nic strašného ani zajímavého, to si jen maminky dojemně pobrečely, že už jsme vlastně skoro dospělí (bylo nám čtrnáct), bratr farář pronesl velkolepou řeč o nových mladých a nadějných křesťanech, poprvé jsme dostali chleba a víno a bylo po všem.

Nikdy jsem se netajil svým konzervativním postojem k rodině. Vždycky jsem se hlásil k modelu, kde je táta, máma a několik dětí. Nevyznával jsem tyto hodnoty naprázdno, skutečně mám se svou ženou čtyři děti a jedno bychom ještě rádi přidali. Moje žena je ta moje první a jediná. V posteli jsem neměl nikdy žádnou jinou a moje předchozí vztahy byly pouze romantické a platonické. Když mi moji kamarádi vyprávějí o svých milostných dobrodružstvích, usmívám se pod fousy, to co oni zažívají, na to mně musely stačit vlhké sny v sedmnácti. 

Žijeme ve středoevropském prostoru. Celé naše dějiny neděláme prakticky nic jiného, než se bijeme a bratříčkujeme s Němci. Tu a tam máme navrch, většinou mají navrch oni a tak umíme nejen přelejzat, přeskakovat, ale i podlézt. Prostě praotec Čech se nacpal do prostoru, kde tomu měli velet Germáni. V každém století se v Německu najde někdo, kdo si k nám jde vyzkoušet sílu před útokem na ty větší Slovany v Rusku. Málo platné, jsme nárazník. 

Být před deseti patnácti lety ve vedení vedení nějaké velké zpravodajské agentury či televize, to byl v podstatě americký sen každého novináře. Téměř nekonečný přísun peněz, nejlepší vybavení, nejlepší technické prostředky kdekoliv po světě, pár dobrých článků podložených srdcervoucími záběry, pár reportáží a pak teplé místečko vysoko v podnikové stratosféře, samá pozitiva a sociální jistoty. 

V české politice nemám žádnou srdcovou záležitost. Nejsem fanda žádné strany, nemám vlastně žádného oblíbeného politika či kandidáta a jak se tak dívám, vlastně už nemám oblíbenou ani politickou orientaci. Považoval jsem se vždycky za levičáka, ale když vidím, jak se u nás krade všechno, co není přišroubované a jakékoliv přerozdělování peněz dává prachy na úplně nesmyslné projekty, které nikomu a ničemu nepomohou, tak bych byl nejraději, aby si každý jel za své a úředníkům zbylo co nejméně. Ale když pak zase vidím Kalouska, tak se děsím, co by z takového programu uměl udělat.  

Kdomě čtete pravidelně, tak víte, že jsem původem ze Západních Čech. Každé ráno jsem se mohl přímo z okna koukat do malebné Sokolovské pánve na velkolom Družba a Jiří. Do Vidlákova na druhé straně republiky jsem se dostal náhodou a tam mezi uhlím a lázeňstvím mám zbytek své rodiny. Můj poslední výlet mimo domov směřoval právě tam. Mám totiž maminku v nemocnici. Potřebovala vyměnit vlastní koleno za titanové. Tož tak ji v té nemocnici navštívíme.