Člověk míní, Putin mění...

Včera poskytl rozhovor pro iportaL24.cz. Určitě stojí za to si přečíst jeho přepis zde:  

https://www.radioprostor.cz/clanek/ivo-budil-svet-ktery-tady-byl-dve-ste-let-konci-Ot7XK

Pro potřeby VK jsem vybral a zkrátil jen jeho určité části, které mě zaujaly nejvíc.

Čili se dostáváme k tomu, co zdůrazňuje Čína a celý tzv. globální Východ, nebo globální Jih, chcete-li? Tedy že míříme od unipolárního či bipolárního světa k tomu multipolárnímu?

Já bych řekl, že žijeme v multipolárním světě, protože považovat dneska v Spojené státy americké za jedinou globální mocnost, která řídí svět, když už si nedokáže poradit ani s relativně méně rozvinutou zemí na Blízkém východě, je naivní. Amerika už dneska není středem světa. Ani výrobnou světa. Je ekonomicky závislá na Číně. Nepřiznává si to, ale zkrátka je!

Spojené státy americké by nebyly schopny vést vojenský konflikt s Čínou, protože ta by jim jednoduše zastavila dodávky potřebných komponentů a surovin. Ano, žijeme v multipolárním světě, ale to není žádná tragédie. Po tisíciletí existovalo více civilizačních ohnisek. Navíc my Češi jsme nikdy z dominantního postavení Západu příliš netěžili. Byli jsme do něj přivedeni v 19. století jako zemědělská periferie, která se industrializovala. Stali jsme se tak semiperiferií, která byla sice podřízená, ale vlastnila i svoje periferie v Haliči, na Slovensku nebo v Uhrách. Ale stále jsme podléhali imperiálnímu jádru nacházejícímu se v severozápadní Evropě. Koneckonců, když jsme spadli do zájmové sféry Francie po první světové válce, Francouzi si ihned zajistili většinu akcií plzeňské Škodovky. Chovali se u nás jako na podmaněném území, kterému slíbili ochranu, ale při nejbližší příležitosti nás hodili přes palubu.

Upřímně řečeno, možná jsme se tak mentálně necítili, ale nás vždycky Amsterdam, Londýn nebo Paříž řadili spíše k zemím globálního Jihu než k tzv. Západu.

 Proč tedy pořád slýcháme, že musíme směřovat na Západ?

Protože je to taková fráze, která nás udržuje v mentálním poddanství.  Mantra o sounáležitosti se Západem je spíše forma našeho poddání se než historického sebevědomí. Co je to dnes Západ? Paříž, Amsterodam, Birmingham – jsou to v současné podobě stále naše vzory?

 A jakou úlohu v tom multipolárním světě bude hrát podle vás Evropská unie? Protože se už i zde nahlas mluví, že prochází určitou krizí. 

V mých očích skoro žádnou. V roce 1900 žila v Evropě třetina obyvatel Země. To znamená, že evropský problém byl světový problém. Momentálně zde žije pouze 6-7 % lidstva. Evropský problém už není světový problém. Když jsem teď byl v Uzbekistánu, konkrétně v Samarkandu, tak se tam na nás dívají spíše už se shovívavostí, určitě ne jako na nějaký civilizační vzor. Ano, jezdí sem pracovat, ale rozhodně se nám nechtějí podobat. A technologicky konstatují – a to říkali naprosto jednoznačně: »Nevěřili jsme, že půjdete tak rychle dolů.« Rusové tam staví jadernou elektrárnu, Číňané rychlovlak mezi Taškentem, Samarkandem a Bucharou. A Evropa? »Co to tam děláte proboha, v té Evropě?«

Evropská unie končí. De facto vznikla – teď mluvím o západní Evropě – jako strategický nástroj Spojených států amerických, které potřebovaly její konsolidaci v době studené války. Na východě se ustavil komunistický blok. Na Západě se objevovalo volání po rovnosti a sociální spravedlnosti. V Itálii, ve Francii i jinde existovaly silné komunistické strany. Proto bylo nutné udělat hospodářský zázrak. Jednak Marshallovým plánem, ale také vysáváním Latinské Ameriky a jiných částí světa. I tím, že se do jisté míry omezily finanční spekulace a finanční kapitál, aby se mohlo rozvíjet produktivní hospodářství, které mělo rysy, které by se dnes označovaly za dirigistické či přímo socialistické.

Například Francie, která během třiceti slavných let 1945 až 1975 zaznamenala největší hospodářský růst ve svých dějinách, měla  plánované hospodářství.

Západoevropská prosperita tak byla z geopolitického hlediska do jisté míry účelová. Šlo o nástroj Spojených států amerických v době studené války. Nicméně uvedený model fungoval a vytvořil asi nejlepší podobu západní Evropy, jaká kdy byla. Tu, kterou si pamatujeme ze 70. a 80. let. Vyspělou, čistou, sebevědomou, se zajímavým životním stylem, filmovým uměním a literaturou. To byl obraz Evropy, který nás ovlivňoval v roce 1989. Říkali jsme si »ano, tohle chceme«. Jenomže jsme si neuvědomili, že jednak nebudeme přijmuti jako rovnocenný partner, ale zase jen jako periferie, a jednak, že tato produktivní západní Evropa a Severní Amerika mezitím přecházejí na model neoliberálního finančního kapitalismu. Ten peníze převádí z produktivní sféry do spekulativní a neproduktivní – do nemovitostí a finančních derivátů. Výsledkem je privatizace sociálních služeb, zdravotnictví a školství, vzestup nové neoliberální oligarchie, ponížení velké části populace na úroveň zadlužených nevolníků, kteří si na veškeré sociální služby, školství, zdravotnictví atd. budou muset půjčit a tato půjčky splácet po celý život.

Václav Klaus bohužel nedocenil, že původní Evropské hospodářské společenství bylo úspěšné, protože bylo založeno na produktivním sociálním kapitalismu, který on neuznává. Klaus pokládá Miltona Friedmana a Friedricha von Hayeka za geniální ekonomy a Margaret Thatcherovou uctívá jako hrdinku »konzervativní revoluce«. Ale tehdy naopak neoliberalismus učinil postupně z Evropské unie nástroj neproduktivního a spekulativního finančního kapitalismu.

Mnozí kritici neustále opakují, jak je Evropská unie socialistická. Ona není socialistická, je neoliberální. A tato neoliberální společnost směřuje nesprávným směrem.

Jak si vyložit vaše slova, že Evropa končí? Jako že se rozpadne? Nebo jenom končí její vliv?

Vliv už nemá. A teď je otázka, co dál. Yanis Varoufakis, řecký ekonom, nedávno prohlásil, že Evropu čeká 100 let ponížení. Což je podle mě velice dobrá metafora. To je něco, co potkalo Čínu mezi opiovými válkami a rokem 1949. To znamená 100 let, kdy civilizace, která do té doby byla nejsilnější, nejrozvinutější, nejsofistikovanější, se najednou zhroutila, respektive byla zhroucena. A 100 let si s ní každý dělal, co chtěl. A to je pro Číňany trauma dodnes.

Řekl bych, že tohle čeká Evropu. V zásadě může formálně existovat nějaká Evropská unie, můžeme tam mít nějaké komisaře, můžeme tam mít nějaké politiky, ale Evropská unie bude něco jako takový Karibik. Prostě si tady budou čínské, indické, ruské, ale i americké firmy dělat, co chtějí. Budou k tomu využívat místní levnou pracovní sílu. Evropané budou totálně apatičtí, protože v zásadě nebudou pořád vědět, co mají dělat. Jak se proti tomu vzbouřit. Ani dneska většina obyvatel Evropy nechápe kde jsou příčiny téhle krize. 

 Na základě vašich slov i nedávné osobní zkušenosti z Uzbekistánu – řekl byste, že je správná cesta, kterou razí BRICS v čele s Čínou? To znamená jednak Nová Hedvábná stezka, pomáhající méně rozvinutým regionům obchodně i s infrastrukturou, ale také politika sdíleného osudu lidstva, jak o ní hovoří prezident Si Ťin-pching?

Hedvábnou stezku musím ocenit. Je to obrovský infrastrukturní projekt, ale v zásadě to není nic nového. Vždyť i dříve jsme budovali Panamský kanál, Suezský průplav, Transsibiřskou magistrálu nebo americkou transkontinentální železnici. To patří k moderní době. To, že Amerika za 30 let nepostavila ani kilometr rychlodráhy a Čína několik desítek tisíc, o mnohém vypovídá. Je to rozdíl mezi finančně spekulativní a produktivní ekonomikou. Ano, přál bych si svět svrchovaných národních ekonomik, rozvíjejících si podle svého uvážení národní hospodářství a spolupracujících s jinými státy na velkých infrastrukturních projektech. Rozhodně je třeba mít pod kontrolou spekulativní kapitál, obnovit bariéru mezi spekulativním a produktivním kapitálem, tak jak to provedl při řešení velké hospodářské krize prezident Franklin Delano Roosevelt. 

Často tady padají slova »liberalismus« a »neoliberalismus«, ale dosud nepadl termín »demokracie«. 

Pojem liberální demokracie nedává smysl, liberalismus a demokracie jsou dva protikladné pojmy.

Liberalismus jako takový – ten tradiční z osmnáctého, devatenáctého století – nebyl nikdy rovnostářský. Když Locke zdůvodňuje svobodu soukromého vlastnictví, tak je to velice elitářské zdůvodnění. Říká zkrátka – patří mi moje tělo, patří mi to, co vyrobím já nebo mí sloužící. Pro liberály jako pro podnikatelskou vrstvu obchodního kapitalismu byla nejdůležitější svoboda. 

Průmyslová revoluce vytvořila dělnickou třídu. Přibližně od roku 1830 cítili představitelé radikálních, dělnických vrstev ve Francii a v Anglii, že musí mluvit odlišným jazykem než liberálové. Některá slova si vzali z Francouzské revoluce, jiná vytvořili Proudhon nebo Marx. Zrodil se nový politický jazyk – antiliberální, ale svým způsobem demokratický. Celé 19. století sledujeme boj mezi liberály a radikálními rovnostáři, který de facto vrcholí západní Evropou a Spojenými státy americkými po druhé světové válce, tak jak jsme o tom již hovořili. Tehdy došlo k určitému strategickému kompromisu. Demokracie a liberalismus nesplynuly, ale vytvořily určitou rovnováhu.

S nástupem neoliberalismu, v 70. a 80. letech minulého století, to, na čem stála moderní, svobodná, demokratická Evropa a Severní Amerika, končí. Nůžky mezi chudými a bohatými se začínají rozevírat a bohatství je koncentrováno do stále menšího počtu lidí.

Elon Musk byl mediálně oslavován, protože se stal prvním bilionářem. Vždyť to je skandál! Ten člověk není takovým přínosem, aby měl více majetku než chudší polovina lidstva.

Rýsují se před námi dva modely. Čína dokázala za 25 let dostat z chudoby, a to téměř z úrovně afrických zemí, na úroveň střední třídy se dostalo 750 milionů lidí. To je počet obyvatel Latinské Ameriky. Jako kdyby se během jedné generace úplně odstranila bída v celé Latinské Americe a všichni by se stali příslušníky »střední třídy«.

 Právě pod  pojmem liberální demokracie se krývá opětovná likvidace demokracie ve jménu liberalismu. Liberální oligarchie, která se ujímá moci, demokracii a volební systém přetváří tak, aby jí vyhovoval, případně využívá jako pojistku Ústavní soud, který rozhodne podle vlastního uvážení jako absolutistický monarcha.

Prožíváme vážnou krizi demokracie. Současný evropský politický systém bych proto charakterizoval jako liberální oligarchii.