Tak se nám tu rozjela nová kampaň pravdy a lásky. Dobře bude, až zbavíme důchodce volebního práva. Jakýsi investor, o kterém jsem v životě neslyšel, Václav Dejčmar, dal velký rozhovor Seznam zprávám, že senioři by posledních osmnáct let už měli mít zakázáno volit. Dejčmar podporuje svými penězi hnutí STAN, čili bych si troufal tvrdit, že STAN má něco podobného v programu, jen to samozřejmě nedávají do oficiálních předvolebních materiálů. Ale když vidíte Rakušana, Šebelovou a další Dozimetry, kouká jim to z očí.
Jistý Kuba Ryba, zpěvák kapely Rybičky 48, teď ve stejnou chvíli přišel s tím, že by měl existovat „voličský řidičák,“ jakýsi test všeobecných znalostí, kterým by neprošli voliči SPD, Motoristů a ANO.
Mimochodem, Kuba Ryba to je něco jako Tomáš Klus, který zpívá falešně o kvartu níž. Také nedostatek hudebního talentu dohání politickou angažovaností, ale je chytřejší než Klus – nevyjadřuje se k Palestině. Vystačí si s nadáváním na Babiše, Okamuru, Macinku, všechny dezoláty a spolu s Dejčmary samozřejmě nadává na důchodce.
Oni ti šmejdi senioři totiž myslí sami na sebe, víme? Myslí na svoje potřeby, myslí na svoje zájmy a podle toho volí. Vůbec nevolí podle zájmů Kuby Ryby ani Václava Dejčmara. Volí, aby se měli dobře, aby měli vyšší důchod, nižší DPH na potraviny a symbolickou daň z nemovitosti. Volí tak, aby si udrželi své bydlení, na které si našetřili, volí, aby měli pohodlné domovy pro seniory s dobrou péčí a vůbec nemyslí na to, aby se měl dobře Kuba Ryba a nebo aby Dejčmarovi víc sypalo jeho podnikání.
To víte, oni ti senioři mají čas a tak koukají na různé podcasty nebo videa, kde jim ti nejchytřejší světoví ekonomové a politici vysvětlují, že podstatou kapitalismu je maximalizovat zisk a podstatou demokracie je volba podle svých zájmů. Když jsem jako ještě mladý a hloupý kluk poprvé nakoukl v pořadu Den D do velkého světa, vysvětlil mi investor Bartoš, že hlavní smysl každého kapitalisticky smýšlejícího jedince, je maximalizace profitu. A v občanské nauce zase tlučou dětičkám do hlavy, že podstatou naší západní civilizace je, že když všichni budeme myslet na sebe a své zájmy, tak je to sice sobecké, ale stane se zázrak, všichni se díky tomu budeme mít lépe, protože suma všeho lidského sobectví + svobodné volby = plná lednička, nekonečně rostoucí HDP a to vše v krásném, demokratickém a plně recyklovatelném obalu.
Kubovi Rybovi se samozřejmě nelíbí, že senioři myslí sami na sebe. Takhle si ten kapitalismus nepředstavoval. On si představoval, že ON bude myslet na svoje dobro,bude to maskovat, jako že myslí na dobro všech a všichni ostatní díky tomu budou myslet na JEHO dobro. Teď navíc ještě zjistil, že seniorů je hodně a Kubů Rybů je málo. Sice to mají ve školách díky Člověku v tísni dobře podchycené, ale bohužel, dětí se rodí čím dál méně, takže voličů, kteří by volili zájmy Kuby Ryby, bude spíš ubývat. A tak je zapotřebí seniorům volební právo sebrat a nebo jim alespoň udělat nějaký IQ test, aby volit mohli jen ti správní.
Nechoďme kolem horké kaše, Kuba Ryba už jeden takový IQ test nejen vymyslel, ale i nasadil. Teď ve velkém propaguje svůj nový e-shop, který se jmenuje Vopečbuřt. Je to prý revoluce v opékání špekáčků. Hlavním produktem tohoto e-shopu je napichovák na henty buřty. Je z nerezu, rukojeť má dřevěnou a před rukojetí má ještě jednu posuvnou rukojeť, abyste mohli napichovák držet v obou rukou a nepopálili jste se o horký kov, protože průměrný mladý, moderní a dynamický jinoch nechápe princip zpětné vazby a je schopen sahat na rozpálené povrchy opakovaně.
Podíval jsem se, jak je ta vidlice udělaná, kouknul jsem se na ceny nerezových tyčí i dubových kulatin a zjistil jsem, že materiál na tento „vopečbuřt“ stojí asi padesát korun. Pak jsem si z normoval výrobu – musíte dvakrát brousit, jednou ohnout, udělat jeden „heft“ svářečkou, nasadit rukojeť a vypálit tam logo (to je to nejdůležitější). Při garážové sériovce je to tak padesát korun za výrobu jednoho kusu. Celkem tedy celá ta věc stojí tak stovku a to jsem velkorysý.
Milý Kuba si tento „vopečbuřt“ dává tísíc procent marži a prodává lehce vylepšený napichovák za víc než tisíc korun kus. Protože to přece není žádný kousek nerezové kulatiny s trochou dřeva, ale VOPEČBUŘT – revoluce v opékání.
Není to všechno. Na svém e-shopu prodává i dřevěné špalíky, které prořízne křížem krážem pilou, doprostřed dá kousek podpalovače a prodává je za šest stovek kus. To je zase revoluce v rozdělávání ohně.
Já mám jasno. Kdo je ochoten koupit takový předražený bazmek a ještě za to Kubovi poděkuje, to musí být jedině volič TOP 0,9%, protože víc blbců v této zemi snad ani nemůže být. Jako podnikatelský záměr to ale chápu – jsou tu desetitisíce Pražáků, kteří volili Pekarovou Adamovou. Jak využít potenciálu jejich záporného IQ? Prodáme jim tyčku v hodnotě stokoruny za tisícovku. Řekneme jim, že je to revoluce v opékání buřtů a oni to sežerou, protože sežrali i propagandu, že je Pekarová chytrá.
Stejný potenciál je i v hnutí STAN. Tam je také hodně lidí, kteří si myslí, že Danuše je mladá a pohledná. Ti jsou na vopečbuřt také jak dělaní. Politická angažovanost teď za Babiše moc nenese, Klempíř na ministerstvu kultury škrtá umělcům podporu, je zapotřebí si vynahradit ztráty přirážkou ve výši tisíc procent a věřit, že pravdoláskařští voliči jsou ze svého Havla pořád ještě dost „ausersich.“
Je to zatím suverénně nejlepší test pravdoláskařské inteligence, který jsem viděl. A protože je tento e-shop teď na fejsbůku hodně propagován, zřejmě to funguje a lidí, kteří nalítnou na jakoukoliv hovadinu, pokud vám ji řekne správně ideologicky ukotvený svazák, je stále ještě dost. Jestliže je po někoho tyčka za tisíc korun revoluce v opékání a dá za kus špalku šest stovek, klidně uvěří, že je Rakušan slušný člověk a Fiala světový lídr.
Když byl někdo schopen poslat miliony korun na předražené Strnadovy granáty, co by nekoupil od Kuby Ryby kus podobně předraženého nerezu? Lidská blbost je totiž nekonečná. Kuba nám vymyslel REVOLUCI V OBÍRÁNÍ
A vy, senioři, kllidně volte podle svých zájmů a potřeb. Volte, abyste se vy měli dobře. Oni ti Winklerové, Frycové a Šídlové také dělají všchno možné, aby se měli dobře zase oni. Například sypou peníze do normalizačního rozvědčíka. Je to totiž základní zázrak kapitalismu. Všichni budeme budeme maximalizovat vlastní zisk a šup… z lidského sobectví a hamižnosti se stane blahobyt a demokracie. Takhle nás to třicet let učili experti ověšení Nobelovými cenami.
To jen Kuba Ryba a Václav Dejčmar se v posledních dnech zamysleli a zjistili, že chtějí režim, kde se budou mít dobře oni a ne nějací důchodci. Kapitalismus ano, soudruzi, ale jen takový, kde všichni myslí nikoliv na sebe, ale jsou ochotni se ve jménu globalizačního Dejčmara uskrovnit až sebeobětovat.
Jo a Kubo Rybo, za dnešní reklamu chci dvacet procent rabat! Myslím, že ti to nažene pěknou kupu libtardů, kteří si ozlomkrk půjdou koupit ten napichovák, aby demonstrovali sounáležitost s těmi nejvyššími hodnotami… Nepochybuju o tom, že tihle budou mít vždycky volební právo, protože kdyby neměli, Danuše by se nikdy nestala europoslankyní, Pekarová by nebyla předsedkyní sněmovny a Timur Mindič by neměl zlatý záchod.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
*lovenou zvěří už pár let
Filantrop a investor do STAN v rozhovoru popře nárok seniorů na účast ve volbách a následná rezonance ve společnosti ukáže její náladu. Tak nějak funguje ukázka salámové metody. Nadhodí se téma a nechá se pracovat. Filantrop druhý den sice pronese omluvu, ale ta už nikoho nezajímá, protože vše už samovolně jede dále.
Slyším li označení filantrop, naježí se mi vlasy (i ty, které nemám). Takto označovali Sorose, Gatese a další schovávající se za své nadace a páchající zlo napříč kontinenty. Zločinecká struktura jejich společností mající za úkol neplatit daně, ovlivňovat dění na světě a škodit ve jménu vlastních zvrhlých názorů a pohnutek je nesporná. Soros svým vlivem a machinacemi systematicky likvidoval Evropu a USA, podporoval liberální nedemokracii a zasahoval do konání nejvyšších mocenských vrstev i držel při životu politický neziskový sektor. V oblasti jeho zájmu byly vládnoucí struktury i organizace typu Člověk v tísni, vstupoval přes ně a své fondy do škol, výchovy, politiky a kultury. Jeho syn v tom pokračuje a jde o plíseň ničící mnohé.
Gates svými očkovacími manévry a podnikáním v oblasti potravinářství zkouší snížit počat obyvatel na planetě. Už jen toto z něj dělá masového vraha ne vzdáleného svými teoriemi nacistickým pohlavárům.., Gates tvrdí, že je naše planeta přelidněna, a systematicky vymýšlí způsoby, jak tento geometrický útvar zmenšit objemově na polovinu. Chtěl by tak zlikvidovat každého druhého z nás všech. Jistě tedy chápete, že filantrop není nic dobrého a být takto nazýván znamená riziko přiřadit se k největším světovým grázlům. A finanční podpora STAN tomu ještě více nahrává.
- Reakce občanů na sebe nenechala dlouho čekat. Zatímco za starší voliče se okamžitě ozvala seniorská organizace a dosáhla omluvy, zástupci mladší generace se pustili do dehonestace těch, na nichž stála ekonomika státu předešlých 40 let a více. Ti jsou lovenou zvěří už pár let, kdy je zpochybňován jejich dlouhodobý přínos společnosti. Generace dnešních šedesátníků a starších ještě zažila socialismus (někteří i nacistické řádění), je jediná schopná porovnávat tehdy a nyní, ukončila vládu komunistů a bohužel nezabránila liberálům v převzetí moci. Těch liberálů, kteří nyní devastují Evropu a vytváří prostředí pro vznik 3.světové války...
- Pokusy evropské komise přinutit členské státy k zvýšení hranice na 70 let je potvrzením mizerné sociální politiky, propadu ekonomiky a neschopnosti přesvědčit mladé k pracovitosti, sociálnímu cítění a výkonnosti...Spílaní komunisté zvládali důchody tak, že ženy do něj chodily i v 55 letech a muži v 60... Zohlednění mateřství u žen bylo samozřejmostí a každé dítě znamenalo další úlevy.
Současná evropská vládní garnitura už dokázala všechny základní lidské jistoty přeorat a nejradši by přišla u pracujících lidí plynule v jejich eutanasii. Odvody sociální i zdravotní přetavuje v dávky pro nepřizpůsobivé a Ukrajince a jiné migranty, na pomoc skutečně potřebným. Na penze už moc nezbývá. Důchodové fondy byly za vlády Klause využity rovná se rozkradeny a peníze od té doby chybí…, penzisté a jejich životní úroveň jsou tématem, které se čas od času rozvíří. Je z nich dělána zátěž, přestože celý svůj život pracovali a často mnohem intenzivněji než příživnická generace mnohem mladších kritiků jejich samotné existence.
Agresivita, se kterou je vedena kampaň vůči důchodcům, je zarážející…, krátkozraké jednání těch, kteří nechápou, že sami zestárnou a zdá se, že snižování IQ společnosti sebou přináší další průvodní jevy... Nynější mládež obchází rodičovské povinnosti, děti jsou nedostatkovou součástí společnosti a neschopnost něco produkovat je u nich zjevná. O fyzickou práci nemají zájem, jsou sebestřední, potetovaní a rozhodně méně lidští, než tomu bylo za doby aktivity jejich rodičů a prarodičů…
- Ano, vychovali jsme je k lenosti, neschopnosti a sobectví. To je skutečná chyba nás starších. Amen.
Jindřich Kulhavý, stále ještě pracující… z článku „Rozjela se trapná diskuze“ https://www.inadhled.live/…ze/
Pražské jaro.
Ještě se vrátím k roku 67 a dál do minulosti. Otec kupoval Literární noviny, vydával je Svaz spisovatelů, původně se věnovaly kultuře, během uvedených let se začaly zabývat i politikou a politologií, ale ne jako Rudé právo, ale kriticky. Ne, že by už neexistovala cenzura, určitě jim mnoho článku nepovolili, ale učili jak psát, aby to prošlo. Později se objevil časopis Reportér, ten vydávali novináři a zaměřoval se na politiku a historii, rozebíral témata, která byla jinde tabu. Byla to škola pro novináře i pro čtenáře. Bylo vidět, že je zaseto na nějakou změnu.
Na podzim 67, byly Literární noviny zakázány, snad to prosadil sám Novotný.
Jak jsem již psal včera, 8. ledna 68 byl prezident zbaven funkce 1. tajemníka UV KSČ. Zdůvodňovalo se to kumulací funkcí. Jenže právě ten 1. tajemník byl pro Novotného zdrojem jeho moci. To prezidentství, to byla jen taková třešnička na dortu. Během ledna se toho moc nedělo, ono se dělo, jen veřejnost o tom nevěděla. Vzpomínám si na vtip z onoho období, mířil na Dubčeka a jeho program. Předváděl se názorně, to jste šli, dupli, zahajlovali a řekli Ček. Ale šířil se především mezi zastánci Novotného.
Že se něco děje se projevilo v polovině února. Znovu byli povoleny Literární noviny, nyní pod názvem Literární listy, ale obsah se nezměnil, spíše přitvrdil.
Potom následovala Šejnova aféra. Šejna byl generál, vojenský politik, něco jako politruk. A žil si na vysoké noze, jak má tento druh lidí ve zvyku. Zadlužil se a začal si přivydělávat šmelinou. Prodával zemědělcům semínka vojtěšky a jetele. Bral je z vojenských skladů. Smyčka kolem něho se začala stahovat. Vyřešil to útěkem na Západ přes Jugoslávii. Byl to velký průser, byl zasvěcen do všech vojenských tajemství naši armády. No jednoduše zradil, však to známe. Řekl bych, že to byl jakýsi zlom, události začaly dostávat velký spád. Bezprostředně na to spáchal sebevraždu další generál. Rezignoval ministr obrany Bohumír Lomský. Šejna měl blízký vztah s Novotným, to dále oslabilo jeho pozici.
Pro média to byl velký impuls, začala se probírat korupce ve státě a hodně otevřeně. O tom se dříve nemluvilo, lidi zpozorněli. Televize se stala nejdůležitějším informačním prostředkem a večerní zprávy nejdůležitějším pořadem. Pamatuju se, jak jsem čekal až přejde ta nudná 10 minutová část, kdy se probíralo dění v zahraničí a přejde se k tomu, co se událo doma. Mluví se docela otevřeně i o tom kdo za co odpovídá. V TV se mluví i o letitých tabu, znovu se otevřela například smrt Jana Masaryka. Novináři a reportéři dostali svobodu a využívají ji. Dělají opravdu investigativní novinařinu. Lidi začínají věřit, že se skutečně něco dějea začali tomu fandit. Březen, to byl skutečný rozjezd pražského jara. Někdy kolem 20. března rezignoval Antonín Novotný na prezidentský úřad. Byl asi týden na výběr jeho nástupce. Jedním z kandidátů, vedle gen. Svobody, byl i Čestmír Císař, bývalý ministr školství, který byl značně populární mezi študáky. Sice prezidenta volilo Národní shromáždění, ale debata probíhala napříč celým národem. Najednou se začal projevovat úplně nový fenomén veřejného mínění, i ten hrál určitou roli. My študáci jsme prosazovali svůj názor provokativním heslem: "My nechceme Svobodu, my chceme Císaře!" Ale nakonec byl 30. března jednomyslně zvolen Ludvík Svoboda.
Ale televize kromě politiky přinášela nové pořady. Pamatuji se na Škutinův pořad: "Co tomu říkáte, pane Werich?" Bylo to Škutinovo morální vítězství, protože před lety byl "osobním" vězněm Novotného, když veřejně prohlásil "Novotný je vůl" (byl tehdy v podmínce). Duben byl ve znamení rošády ve vládě. Pro nás byl hodně důležitý poslední duben, kdy i v malém městě byl zorganizován velkolepý Majáles.
V květnu se situace začala měnit. Diskuze se dostala až na hranice přípustného, někteří otevírají otázky o vedoucí úloze KSČ, vzniká KAN (Klub angažovaných nestraníků) a obnovuje se K 231. Zákon 231 byl zákon na ochranu republiky, vznikl v roce 1948 a byl napsán velmi gumově. To z poslední doby taky známe. V klubu K231 se setkávali kteří byli podle tohoto zákonu potrestáni.
Tehdy Moskva začíná docházet k názoru, že Dubček vývoj přestává mít pod kontrolou. Bohužel Dubček nebyl osobností, která by tento problém dokázala zvládnout. Určitě si uvědomoval, že jsme součástí východního bloku a že prostor, který má k dispozici je limitován. Pouze tolerování našich změn Brežněvem a politbyrem mohlo reformám přinést úspěch. Proběhlo několik přímých jednání, kdy došlo k "dohodě", ale každý z nich tuto dohodu chápal jinak.
Blížily se prázdniny, začal se projevovat jaká si okurková sezóna, začal jsem nabývat dojmu, že se od reforem začíná ustupovat, že to dopadne jako vždycky. Ale na konci června přišel Vaculík se svými "2000 slovy". To nebyl příliš dobrý tah. Dubček se snažil Brežněva uklidnit, že má situaci pod kontrolou, že Československo je nedílnou součástí socialistického tábora. A do toho přijde Vaculík s názory, že lid má své představitele kontrolovat a prosazovat svoji vůli pomocí rezolucí, demonstrací a stávek. To už začalo zavánět kontrarevolucí. Vedení se od Vaculíka distancovalo. Několik let před Vaculíkovou smrtí, jsem se ho na besedě na to zeptal. Sám přiznal, že to byla od něho taktická chyba, že na to dost lidí doplatilo.
V červnu probíhalo u nás vojenské cvičení Šumava, po jeho konci, Sověti protahují stažení svých armád z našeho území.
Červenec to už je labutí píseň Pražského jara. Lidi jako já jsou přesvědčení, že se Dubček z toho všeho snaží vycouvat, Moskva je opačného názoru a dochází k přesvědčení, že Dubček už nedokáže couvání prosadit i kdyby chtěl. Začíná se jednat o nás bez nás. V polovině července se ve Varšavě sešla pětice představitelů SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska a zabývali se situací u nás. Došli k názoru, že to, co se děje v Československu, není pouze vnitřní záležitostí Československa. Že socialistické státy tvoří jeden celek. Později se tomu začalo říkat Brežněvova doktrína.
Na přelomu července a srpna došlo ke schůzce v Čiernej nad Tisou. Dubček s Brežněvem otevřeně diskutují, ale bohužel neudělali zápis na čem se vlastně dohodli. Každý si dohodu vysvětloval po svém. O dva dny později se konala ještě schůzka v Bratislavě. Zdálo se, že dojde politické dohodě. Brežněv očekával, že dojde k zákazu kontrarevolučních činností, (KAN, K231), Dubček se domníval, že svůj postup obhájil a reforma může pokračovat dál. Ale v zákulisí se stalo ještě něco, co možná rozhodlo. Indra, Kolder, Švestka, Kapek a Biľak předali Brežněvovi zvací dopis. Brežněv, Kosygin a Suslov nebyli dlouho zastánci invaze, ale na jednání politbyra 17. srpna bylo rozhodnuto, že k invazi dojde. Celé politbyro hlasovalo pro invazi jednomyslně. A to je konec Pražského jara.
Omlouvám se za chybu v…
Omlouvám se za chybu v nahrávání článku. Už by to mělo být v pořádku.
Meesře Vidláku, opravte si jeden odstavec, prosím
Tenhle:
Kubovi Rybovi se samozřejmě nelíbí, že senioři myslí sami na sebe. Takhle si ten kapitalismus nepředstavoval. On si představoval, že ON bude myslet na svoje dobro,bude to maskovat, jako že myslí na dobro všech a všichni ostatní díky tomu budou myslet na JEHO dobro. Teď navíc ještě zjistil, že seniorů je hodně a Kubů Rybů je málo. Sice to mají ve školách díky Člověku v tísni dobře podchycené, ale bohužel, dětí se rodí čím dál méně, takže voličů, kteří by volili zájmy Kuby Ryby, bude spíš ubývat. A tak je zapotřebí seniorům volební právo sebrat a nebo jim alespoň udělat nějaký IQ test, aby volit mohli jen ti správní.
Místo Kuby Ryby má být Václav Dejčmar. To jen, abychom vzdali čest tomu pravému dezinteligentovi ( = debilovi ) z těch dvou.
Komentáře k Vidlákovu článku..
Pražské jaro.
Ještě se vrátím k roku 67 a dál do minulosti. Otec kupoval Literární noviny, vydával je Svaz spisovatelů, původně se věnovaly kultuře, během uvedených let se začaly zabývat i politikou a politologií, ale ne jako Rudé právo, ale kriticky. Ne, že by už neexistovala cenzura, určitě jim mnoho článku nepovolili, ale učili jak psát, aby to prošlo. Později se objevil časopis Reportér, ten vydávali novináři a zaměřoval se na politiku a historii, rozebíral témata, která byla jinde tabu. Byla to škola pro novináře i pro čtenáře. Bylo vidět, že je zaseto na nějakou změnu.
Na podzim 67, byly Literární noviny zakázány, snad to prosadil sám Novotný.
Jak jsem již psal včera, 8. ledna 68 byl prezident zbaven funkce 1. tajemníka UV KSČ. Zdůvodňovalo se to kumulací funkcí. Jenže právě ten 1. tajemník byl pro Novotného zdrojem jeho moci. To prezidentství, to byla jen taková třešnička na dortu. Během ledna se toho moc nedělo, ono se dělo, jen veřejnost o tom nevěděla. Vzpomínám si na vtip z onoho období, mířil na Dubčeka a jeho program. Předváděl se názorně, to jste šli, dupli, zahajlovali a řekli Ček. Ale šířil se především mezi zastánci Novotného.
Že se něco děje se projevilo v polovině února. Znovu byli povoleny Literární noviny, nyní pod názvem Literární listy, ale obsah se nezměnil, spíše přitvrdil.
Potom následovala Šejnova aféra. Šejna byl generál, vojenský politik, něco jako politruk. A žil si na vysoké noze, jak má tento druh lidí ve zvyku. Zadlužil se a začal si přivydělávat šmelinou. Prodával zemědělcům semínka vojtěšky a jetele. Bral je z vojenských skladů. Smyčka kolem něho se začala stahovat. Vyřešil to útěkem na Západ přes Jugoslávii. Byl to velký průser, byl zasvěcen do všech vojenských tajemství naši armády. No jednoduše zradil, však to známe. Řekl bych, že to byl jakýsi zlom, události začaly dostávat velký spád. Bezprostředně na to spáchal sebevraždu další generál. Rezignoval ministr obrany Bohumír Lomský. Šejna měl blízký vztah s Novotným, to dále oslabilo jeho pozici.
Pro média to byl velký impuls, začala se probírat korupce ve státě a hodně otevřeně. O tom se dříve nemluvilo, lidi zpozorněli. Televize se stala nejdůležitějším informačním prostředkem a večerní zprávy nejdůležitějším pořadem. Pamatuju se, jak jsem čekal až přejde ta nudná 10 minutová část, kdy se probíralo dění v zahraničí a přejde se k tomu, co se událo doma. Mluví se docela otevřeně i o tom kdo za co odpovídá. V TV se mluví i o letitých tabu, znovu se otevřela například smrt Jana Masaryka. Novináři a reportéři dostali svobodu a využívají ji. Dělají opravdu investigativní novinařinu. Lidi začínají věřit, že se skutečně něco dějea začali tomu fandit. Březen, to byl skutečný rozjezd pražského jara. Někdy kolem 20. března rezignoval Antonín Novotný na prezidentský úřad. Byl asi týden na výběr jeho nástupce. Jedním z kandidátů, vedle gen. Svobody, byl i Čestmír Císař, bývalý ministr školství, který byl značně populární mezi študáky. Sice prezidenta volilo Národní shromáždění, ale debata probíhala napříč celým národem. Najednou se začal projevovat úplně nový fenomén veřejného mínění, i ten hrál určitou roli. My študáci jsme prosazovali svůj názor provokativním heslem: "My nechceme Svobodu, my chceme Císaře!" Ale nakonec byl 30. března jednomyslně zvolen Ludvík Svoboda.
Ale televize kromě politiky přinášela nové pořady. Pamatuji se na Škutinův pořad: "Co tomu říkáte, pane Werich?" Bylo to Škutinovo morální vítězství, protože před lety byl "osobním" vězněm Novotného, když veřejně prohlásil "Novotný je vůl" (byl tehdy v podmínce). Duben byl ve znamení rošády ve vládě. Pro nás byl hodně důležitý poslední duben, kdy i v malém městě byl zorganizován velkolepý Majáles.
V květnu se situace začala měnit. Diskuze se dostala až na hranice přípustného, někteří otevírají otázky o vedoucí úloze KSČ, vzniká KAN (Klub angažovaných nestraníků) a obnovuje se K 231. Zákon 231 byl zákon na ochranu republiky, vznikl v roce 1948 a byl napsán velmi gumově. To z poslední doby taky známe. V klubu K231 se setkávali kteří byli podle tohoto zákonu potrestáni.
Tehdy Moskva začíná docházet k názoru, že Dubček vývoj přestává mít pod kontrolou. Bohužel Dubček nebyl osobností, která by tento problém dokázala zvládnout. Určitě si uvědomoval, že jsme součástí východního bloku a že prostor, který má k dispozici je limitován. Pouze tolerování našich změn Brežněvem a politbyrem mohlo reformám přinést úspěch. Dubček s Brežněvem se setkali několikrát, vždycky se dohodli, ale největší problém byl, že každý tu dohodu chápali po svém.
Blížily se prázdniny, začal se projevovat jaká si okurková sezóna, začal jsem nabývat dojmu, že se od reforem začíná ustupovat, že to dopadne jako vždycky. Ale na konci června přišel Vaculík se svými "2000 slovy". To nebyl příliš dobrý tah. Dubček se snažil Brežněva uklidnit, že má situaci pod kontrolou, že Československo je nedílnou součástí socialistického tábora. A do toho přijde Vaculík s názory, že lid má své představitele kontrolovat a prosazovat svoji vůli pomocí rezolucí, demonstrací a stávek. To už začalo zavánět kontrarevolucí. Vedení se od Vaculíka distancovalo. Několik let před Vaculíkovou smrtí, jsem se ho na besedě na to zeptal. Sám přiznal, že to byla od něho taktická chyba, že na to dost lidí doplatilo.
V červnu probíhalo u nás vojenské cvičení Šumava, po jeho konci, Sověti protahují stažení svých armád z našeho území.
Červenec to už je labutí píseň Pražského jara. Lidi jako já jsou přesvědčení, že se Dubček z toho všeho snaží vycouvat, Moskva je opačného názoru a dochází k přesvědčení, že Dubček už nedokáže couvání prosadit i kdyby chtěl. Začíná se jednat o nás bez nás. V polovině července se ve Varšavě sešla pětice představitelů SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska a zabývali se situací u nás. Došli k názoru, že to, co se děje v Československu, není pouze vnitřní záležitostí Československa. Že socialistické státy tvoří jeden celek. Později se tomu začalo říkat Brežněvova doktrína.
Na přelomu července a srpna došlo ke schůzce v Čiernej nad Tisou. Dubček s Brežněvem otevřeně diskutují, ale bohužel neudělali zápis na čem se vlastně dohodli. Každý si dohodu vysvětloval po svém. O dva dny později se konala ještě schůzka v Bratislavě. Zdálo se, že dojde politické dohodě. Brežněv očekával, že dojde k zákazu kontrarevolučních činností, (KAN, K231), Dubček se domníval, že svůj postup obhájil a reforma může pokračovat dál. Ale v zákulisí se stalo ještě něco, co možná rozhodlo. Indra, Kolder, Švestka, Kapek a Biľak předali Brežněvovi zvací dopis. Brežněv, Kosygin a Suslov nebyli dlouho zastánci invaze, ale na jednání politbyra 17. srpna bylo rozhodnuto, že k invazi dojde. Celé politbyro hlasovalo pro invazi jednomyslně. A to je konec Pražského jara.