Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...

Chtěl jsem se alespoň podívat na televizní půlnoční, když už na reálné hrozí ten Covid, ale jak jsem zjistil, že ji celebruje černokněžník, tak jsem od záměru upustil. Jde to z kopce. Příště ji může celebrovat Stehlíková, Mitrofanov či další podobní, plní zloby a nenávisti.

Stařec a duše a neb, když se tam někde uvnitř hádá s tělem!

Každej má právo věřit čemu chce, blbý je, když se tý víry i toho práva zneužívá k ovládání a bohatnutí.

Já jsem přesvědčenej, že i tady z nás největší a nejhlasitější odpírači víry a toho všeho, co se kolem ní točí, to maj vlastně stejný jako já, ať k tomu došli svým rozumem či svým osobním prožitkem (bohužel, mnohdy děsně ošklivým)!

Moje sebepoznání je, že každej normální jedinec, tam někde uvnitř sebe, sám k sobě denně promlouvá. Samozřejmě, že je to pak problém, když tohle až intimní vědění o každým z nás, je od nepaměti zneužíváno církvemi a nejenom jimi.

Když jsem byl ještě ve vývinu, měli jsme na hudebku milujícího a na mnoho hudebních nástrojů hrajícího kantora, kterej nenásilnou formou přinutil zpívat třeba i takový nemehla, jako jsem já. A protože jeho láska k hudbě byla snad nekonečná, dovedl v každým z nás zanechat hlubokou rýhu, myslím, že za svoji lásku k hudbě vděčím i jemu.

Jednou se stalo, to bylo v době, když už jsem zjistil, že texty písniček se dají i poslouchat, jsem s hrůzou zjistil, že většina docela hudebně hezkých lidových písniček maj naprosto slaboduchý texty, co slabý, přímo stupidní, a že mě zloběj. Chudák kantor, když vyvolán ke klavíru jsem některý jím požadovaný písničky odmítl zazpívat a na rovinu mu taky řekl proč. Tehdy se ukázala jeho velikost, prostě to nekomentoval a od té chvíle už nechával při zkoušení výběr písní na mně, prostě jsme si vzájemně vyšli vstříc a já tu pro mě jinak těžko dosažitelnou hezkou trojku ze zpěvu vždycky s jeho pomocí nějakým zázrakem uhrál.

Jednou se na mě dlouze podíval a uviděl opět ten můj útrpnej škleb zrovna v okamžiku, když zase nějakej zamilovanej trouba zpíval pod oknem šafářovic Andulky, jak jí vleze do komůrky (kdyby jenom!) jen co panímáma zamhouří oči...však to znáte... přestal hrát, všichni, co tu sračku zpívali, zmlkli a kantor koukaje jenom na mě zničehonic vysmahl mně dosud neznámou lidovku z Bydžovska, kterou až mnohem později docela hezky nazpíval Hutka. Prostě v tý době, v tý jasně ve školách už nalinkovaný bolševický době, něco naprosto neslýchanýho, co mělo sice stejnej tah na tu snad ve všech lidovkách opěvovanou „komůrku“, ale ten text byl pro mě zjevením, tolik otazníků, tolik překvapení, tolik námětů, abych se nakonec právě přemejšlením o něm dobral k poznání, že ta komůrka“ tam je vlastně úplně nedůležitá, protože je to o tom, co každej z nás má hluboko v sobě, o čem v jednom kuse přemítá a co se mu tam imrvere hádá, s čím denně vede nikdy nekončící monolog, s čím neustále zápasí, s čím si neví rady, čeho se mnohdy chytá jak tonoucí stébla trávy. No schválně si toho Hutku, kterej po Sušilově sbírce sáhl v té své šťastnější době, poslechněte sami:

https://www.youtube.com/watch?v=GahGZrCKpLA

a pokud je někdo na něj už tak alergickej, tak si to třeba jenom přečtěte:

1. /:A když bylo před kostelem :/
/:hádala se duše s tělem:/

2. /:Tělo, tělo, cos' dělalo:/
/:o duši jsi nic nedbalo:/

3. /:Cos' vidělo, to jsi chtělo:/
/:na hříchy jsi nevzpomnělo:/

4. /:Tělo, tělo, tělo hříšné:/
/:bývalo jsi v světě pyšné:/

5. /:Chodilo jsi v stříbře, zlatě:/
/:a já ležím v hlíně, blátě:/

6. /:Chodilo jsi po muzikách:/
/:a já ležím v těžkých mukách:/

7. /:Nedávej mně, duše, viny:/,
/:bylas' se mnou v každé chvíli:/

8. /:Byla-li jsem já kdy s tebou:/
/:nevládla jsem sama sebou:/

Ano poslední dvě sloky jsou mojí odpovědí mnohým z vás, který věříte v náhražky (nebo si to jen bojíte přiznat), ale proč bych vám to měl vyčítat, proč vysvětlovat, nebo se dokonce s váma přít? Na začátku jsem napsal, že každý má právo věřit čemu chce, ale teď už rovnou a zřetelně právě vám věřícím napíšu, že NIKDO DRUHEJ nemá právo na víře kteréhokoliv z nás (tedy i dětech!!!) jakýmkoli způsobem participovat.

Vidláku -Španělský katolická s lidem?? kde jsi to sebral - ta byla obzvlášť vycajchnovaná - takové autodafé - inkvizice ..... a jak tlačila káru Frankovi (sice ji druhá strana dávala za republiky co proto - až moc krvavě - ale vzhledem k historickým zkušenostem to dovedu chápat (byť mi jsou podobné praktiky proti srsti).

je poznání toho, že už jste po vývinu? Že jste se dostatečně vyvinul?
Moje poznání je odlišné. Já se pořád vyvíjím, jenže třeba momentálně mám přestávku. Ale mám víru (v sebe), že opět zaběhnu horský maraton a potom hodím ultra.

Katolická církev oficiálně žehnání vojenské techniky nevymezuje, „ovšem platí, že zbraně zásadně nežehná,“ říká Tomáš Holub, generální sekretář ČBK. Pro žehnání zbraním církev ani nemá žehnací formule. „Vojenského technického ústavu jsme se právě proto ptali, k jakým účelům bude tento typ sloužit,“ vysvětluje ceremonář arcibiskupa Vojtěch Mátl.

Žehnání armádě se sice objevuje ve filmech, podle Mátla to ale souvisí se specifickou situací: „Tak to bývalo, když šlo vojsko do boje. Kněz dával vojákům hromadně požehnání, tzv. generální absoluci, protože několik tisíc lidí nemohl vyzpovídat, takže oni v rámci té absoluce projevili lítost za své hříchy a vyzpovídali se po bitvě, když ji přežili, “ dodává Mátl.
(Čt24, archiv)

https://www.alkohol.cz/produkty/remy-martin-louis-xiii-prestige-10833/

"Malí bohové". Moc poučné.
Sice to je jakože fantasy o Zeměploše, ale Pratchettovy knihy jsou hlavně rozsáhlými sociologickými studiemi. Byl to velmi moudrý pán, který prožil oproti všemožným filosofickým, psychologickým a psychiatrickým deprivantům spokojené dětství, mládí i zbytek života, takž nebyl zatížen rodinnými a osobními běsy.