Do slovanských kasáren v Plzni jsem přijel odpoledne a na ubikaci mne čekalo jedno překvapení za druhým. Z pohledu mladého vojáka jsem se zděsil, že budu i další půlrok služebně nejmladším, protože tato jednotka se doplňovala téměř výhradně přivelením půlročáků z jiných útvarů.
Dále byl poněkud problém s mou vycepovaností ze školy. První dva dny jsem nemohl pochopit, že si vojáci prvního ročníku dovolí usednout či dokonce lehnout na postel před večerkou. A jelikož mne nikdo nebuzeroval s úklidem rajónů mimo dobu k tomu určenou, prostál jsem předpisově oblečen a obut všechen volný čas u své postele. Rovněž jsem nechápal, že se po kasárnách vojáci nepřemísťují pouze v pochodovém tvaru pořadovým krokem, případně poklusem. Také jsem nerozuměl, skutečnosti, že nikdo po nikom neustále neřve.
Naopak v jídelně se na mne chodili dívat i vojáci z jiných útvarů jako na exotické zvíře, neboť nedokázali pochopit, že za pět až sedm minut po odfasování stravy stojím v pozoru před jídelnou a čekám na ostatní, přičemž dojídám zbytky odebrané stravy. Železná košile půlročního drilu totiž velela zastrčit maso a suchou část přílohy do kapes, mokrou část přílohy ve dvou minutách zbagrovat a nakonec vypít, pokud možno bleskově, polévku z misky. Trvalo mi týden, než jsem se odvážil sníst „v klidu“ celý oběd u stolu.
Další šok utrpěli moji spolubydlící třetí den po mém příjezdu. Byla sobota – parkohospodářský den, neboli úklid všeho a všude. Dostal jsem za úkol uklidit naši světnici, kde se kromě pěti patrových lůžek a desíti skříněk vešla už jenom kamna.
Ve třináct hodin přišli spolubydlící vojáci z autoparku a divili se, že ještě nemám převlečených všech deset postelí a spacáků, protože před dveřmi našeho pokoje chyběla kupa špinavého ložního prádla. Po vstupu do místnosti se podivili podruhé, neboť jsem od čtvrt na devět stihl vydrátkovat, natřít hydrovoskem a na závěr napastovat parketovou podlahu, jakož i dvakrát vybílit stěny a strop, nemluvě o umytém okně. A kupa špinavého povlečení už byla pochopitelně dávno odevzdána ve výstrojním skladu. Služebně nejstarší svobodník si mne posadil na postel a klidně mi vysvětlil, abych už nikdy nic takového nedělal, neb Plzeň není Hlohovec. Rovněž mi zkontroloval skříňku a vyplísnil mne za perfektní uložení oblečení, kteréžto bylo složeno a vyztuženo papundekly a dřevěnými lištami do tzv. komínků.
Nicméně ani drezúra z Pé eŠky mne neochránila před dalšími životními facičkami. Týden po příjezdu už jsem dostal podmínečně týden basy za to, že jsem jel po kasárnách autem bez velitele vozu. Četař absolvent, který měl onoho velitele dělat, zavelel, abych auto přivezl z autoparku před ubikaci sám a v polovině trasy už na mne čekal soudruh podpraporčík z Tankové a automobilní inspekce. Tehdy jsem začal tušit, že zde panují poněkud jiné pořádky, než by oficiálně měly.
Taktika nižších důstojníků přidělených k velitelské rotě štábu divize, byla jednoduchá. Čím více vojáků s podmínečným trestem vězení, tím menší pravděpodobnost, že by si někdo dovolil jakkoli porušovat Zákl. ř. 1-4, což bylo označení vojenského řádu, kterým se řídil náš život. Postačila jedna výtka (například za ustrojenost, špinavé boty nebo špatný úklid) a vojcl šel do báně. Následně po odpykání několikadenního trestu byl nucen páchat „hrdinské činy“, aby tyto odsezené dny nemusel nadsluhovat a trest vězení mu byl vymazán, což se stávalo až v den vydání rozkazu k odchodu do civilu.
Zda byl takový postup vojáků z povolání pro chod jednotky přínosem, to si nedovolím posuzovat. Je ovšem skutečností, že vojáci nemohli nastoupit trest, pokud byli vedeni ve stavu nemocných, tudíž jejich dalším logickým krokem bylo sebepoškozování, aby po třicet dnů od vydání rozkazu k nástupu do posádkové věznice nebyli schopni nastoupit. Proto byly celkem běžné úrazy popálením, opařením, poleptáním, pohmožděniny, zlomeniny, řezné rány a podobné události, a to vždy v den předcházející nástupu do věznice.
O přístupu vojáků k plnění výcvikových úkolů v této atmosféře strachu si pak zřejmě každý dokáže udělat úsudek bez dalších rozvleklých popisů.
Dále je pak nutno zmínit, že potlačením tzv. mazáctví výše popsaným způsobem došlo ke snížení respektu služebně mladších vojáků vůči starším, potažmo k poddůstojníkům a dozorčím vůbec, což mělo rovněž neblahé důsledky.
Extrémní případ - když jsem jako voják druhého ročníku vykonával službu dozorčího autoparku v zimě, bylo nutné povolat pohotovostní družstvo k odklizení sněhu. Vzdálil jsem se tedy na rotu a vyslal družstvo určené denním rozkazem velitele roty k odklízení sněhu. Když jsem se za dvě hodiny vrátil, abych vystřídal svého pomocníka, zjistil jsem, že se takřka všichni služebně mladší vojáci opili a namísto odklízení sněhu se věnují trénování smyků s pohotovostním vozidlem P-V3S, zatímco starší vojáci se odebrali do tepla rotního baráku. Nechal jsem dva nejméně opilé vojáky spolu s pomocníkem shrnovat sníh a ostatní jsem poslal na ubikaci. Tam jsem zvolil namísto předpisového informování operačního důstojníka mazácké řešení. Zalil jsem cca 60 metrů dlouhou chodbu vodou a rozlil na ni pětilitrovou pikslu jaru s tím, že po vykartáčování a vytření provedu kontrolu čistoty bílým prostěradlem. Po půlhodině mi volal do autoparku dozorčí roty, že vojáci vodu pouze vytlačili do umývárny, dlažbu nevydrhli a pokračují v konzumaci alkoholu na pokoji. Když jsem se vrátil na barák, došlo při kontrole pokojů k napadení mé osoby i dozorčího roty opilými vojáky, z nichž jeden na mne zaútočil sekyrou. Následně došlo k hromadné rvačce s vyvrácenými postelemi a skříňkami, s rozbitým oknem a vyraženými dveřmi.
Ráno v šest se mi přišli zástupci opilců omluvit do autoparku se žádostí, abych tento incident neuvedl v ranním hlášení. To jsem jim slíbil, nicméně naše vztahy už byly narušeny a do konce mé vojenské služby se nenormalizovaly.
Co se týká šikany od služebně starších vojáků, v podstatě se omezovala na občasný záskok na čištění rajónů a obstarání chleba a čaje z kuchyně, což nebyl problém, protože každý den šel z naší jednotky někdo do služby v kuchyni. Potíže nastaly, když si někteří prominentní mazáci, kteří nespadali do honičky za podmíněným trestem, začali vynucovat krádeže masa. Za krádež tohoto druhu byl týden vězení a nikdo z mladých vojáků neměl odvahu říct, že k tomu byl nucen. Já jsem na služby do kuchyně nechodil, nicméně jednou se stalo, že tři vojáci se vrátili z vycházky a požadovali ode mne, abych jim udělal jídlo s tím, že to nebudou obligátní hnusné topinky smažené na pokrmovém tuku zn. Sana. Jelikož byli dosti agresivní, převlékl jsem se z pyžama do služebního stejnokroje vz. 63 a odešel jsem z baráku, abych vybudil zdání, že jdu shánět někam jídlo. Poté jsem přes plot vlezl do autoparku a na noc jsem si ustlal v přiděleném autě. Jelikož v něm byl i peřový spacák důstojníka, který se mnou jezdil při vyhlášeném poplachu, nebyl problém se dobře vyspat. Mazáci mne pochopitelně po dvou hodinách začali hledat. Když jsem nebyl na rotě ani ráno, nastala krize a šikanující trojice se pohádala s dozorčím roty a porvala mezi sebou. Přišel jsem až po snídani na ranní na rozvod do zaměstnání a tvářil se, že je vše v pořádku. Na dotaz jednoho z mazáků, kde jsem strávil noc, jsem reagoval slovy, že jsem celou dobu přemýšlel, kterému veliteli je mám naprášit. Tím skončily mazácké pokusy o můj výcvik na obstarávání stravy.
Jelikož jsem nehodlal ani umývat jiná auta, než to svoje, ani chodit přes plot s várnicí pro pivo do nejbližší hospody, stal jsem se cílem fyzického napadení a několika pokusů o šikanu „podle vojenských řádů“ ze strany poddůstojníků. Situace vyvrcholila rvačkou na rozcvičce s velícím mazákem – četařem a nedobrovolnou společnou koupelí s mazákem - svobodníkem v cvičném ženijním příkopu, resp. několika drobnými potyčkami s vojáky druhého ročníku. Po zjištění, že se nebojím jít i do opakovaného fyzického střetu, šikanovací elán mazáků zvolna vyšuměl. Někteří z nich naopak ocenili, že jsem jim dobrovolně pomáhal v rámci denního zaměstnání s opravami a údržbou aut, i když jsem nemusel.
Postupem doby se situace na rotě pozvolna zostřovala. Důstojníci vydali rozkaz zamykání šatních skříněk a prováděli v nich kontroly tím způsobem, že z nich vyhazovali šatstvo a hledali jídlo, které následně zabavovali, při čemž vyhrožovali posádkovou věznicí. Situace vygradovala, když jsem po příjezdu z tzv. opušťáku rozšířil šeptandu, že jsem přivezl balík s domácími klobásami a do své skřínky jsem nainstaloval tuhé výkaly, kterými si následně potřísnil velitel roty ruku při hledání těchto uzenin.
Dále je nutno zmínit existenci vojáků, kteří absolvovali při vysoké škole dvouletý vojenský kurz, jež nahrazoval poddůstojnickou školu a rok klasické prezenční služby. Tito „absové“, neboli „špagáti“ měli v budově roty svůj pokoj a byli drženi od mužstva poněkud stranou. U nás se dělili na polopaka, neboli skoro normální lidi, se kterými se dalo jakýmsi způsobem komunikovat, a na vypatlance. Vypatlanci byli dva, velmi záhy byli povýšeni na podporučíky a byli velmi nebezpeční, protože neustále donášeli, neboli bonzovali. Vyvrcholením jejich činnosti bylo, když vpustili oknem ve svém pokoji délesloužícího vojáka - rotmistra na barák v době, kdy jsme sledovali program německé televize „Formel eins“, což byla jakási hitparáda pop-music. „Soudruh z povolání“ našel před telkou pochopitelně celou rotu, až na všechny špagáty, kteří se jindy chodili dívat taky, a na pomocníka dozorčího roty, který hlídal u okénka v hajzlu, jestli se neblíží nějaký důstojník ke dveřím našeho baráku, aby včas vyhlásil poplach.
Je nutno dodat, že televize byla plombována, aby nebylo možno ladit zahraniční kanály, nicméně jeden voják, v civilu televizní opravář, telku přizpůsobil na připojení externího kanálového voliče, za což mu soudruzi následně vyhrožovali prokurátorem.
Po této zdařilé akci byli vojáci z povolání již zcela bez zábran a opravdu si dělali, co je napadlo. Vyvrcholení nastalo, když se jeden svobodník nechal zfackovat nadporučíkem při kontrole skřínky, v níž byl nepovoleně držen proviant, čemuž předcházela nehoda v autoparku, kdy tentýž důstojník značně poničil motorku, na jejíž řízení neměl oprávnění, jakož ani nebyl podepsán příkaz k jízdě s tímto vozidlem.
Když se nám podařilo naprášit fackovací storku na štábu divize, vypuklo vyšetřování důstojníků a odvetné hromadné zavírání vojáků ZPS do posádkového vězení. Špagáti dostali povolení se zamykat na pokoji, protože dostali dvakrát deku a několikrát jim byl vytopen pokoj. Následně ještě dostali pár facek, když požadovali, aby jim mladí vojáci odstranili z pokoje vodu a uhelný prach. Dále kontroly zjistily, že ze zaplombovaných přívěsů v autoparku se záhadně ztratil takřka veškerý zásobní materiál, určený k potřebám při poplachových výjezdech, zejména pak masové konzervy. Bylo zjištěno velké manko v zásobách benzínu i nafty.
Když nastal den odchodu do civilu, bylo mi řečeno, že budu nadsluhovat i všechny dny strávené v posádkové věznici. Důvod byl prozaický, soudruzi „zapomněli“ poslat někoho na řidičský kurz, takže na autobus neměl nikdo řidičák. Na to jsem písemně zažádal o předvedení k náčelníkovi štábu a revizi všech dokladů, protože jsem byl ze všech trestů propuštěn předčasně, což znamenalo jejich zahlazení, resp. nezapsání do ZOT (záznam odměn a trestů). Tyto záznamy se neshodovaly s denními rozkazy a mým ZOT. Z toho důvodu se velitel roty vzdálil na nemocenskou. Oficiálním důvodem bylo zranění ruky a hlavy, kterýžto utrpěl při návratu z odvozu vojáků propuštěných do civilu. Jako velitel vozu seděl v autobuse na předním sedadle, a když se na chvíli pustil madla, zrovna jsem náhodou musel zatočit volantem a šlápnout na brzdu, takže soudruh spadl po hlavě na schody. Stane se. Když jsem dojel k baráku, opatrně jsem překročil soudruha na schodech a šel se zneschopnit, načež jsem zavolal na Tankovou a automobilovou inspekci, že autobus bude pravděpodobně odvážet do autoparku nějaká osoba bez platného řidičského oprávnění.
Soudruzi velitelé šuměli.
Následně nás nadsluhující chtěli soudruzi zapojit do zácviku příchozích půlročáků z jiných útvarů, nicméně když kdokoli, včetně důstojníků, otevřel dveře místnosti, v níž jsme byli ubytování (byla to učebna), byl okamžitě zasypán sprškou kanad. Rovněž k ostatním důstojníkům z jiných jednotek jsme se chovali poněkud agresívně, takže velitelství bylo zahrnuto stížnostmi na naše chování. Jakmile důstojníci zjistili, že na prvním nácviku poplachu s nově příchozími vojáky nevyjelo ani jedno auto z důvodu záhadně vybitých akumulátorů, přišli nám vyhrožovat prokurátorem. Na to se všichni nadsluhovači odešli nechat zneschopnit k lékaři.
Když jsem se po pěti kalendářních dnech nedočkal raportu u náčelníka štábu, zavolal jsem mu telefonem, kdy dojde k mému předvedení. On o ničem nevěděl a po několika dotazech stanovil naše setkání na následující den. Odpoledne ovšem vyšel v denním rozkaze rozkaz zastupujícího velitele čety k našemu propuštění do civilu. Následujícího rána jsem si před seřazenými důstojníky odchrchlal, odplivnul a opustil v civilním oděvu trolejbusem Slovany. Loučení to bylo smutné, protože většina kamarádů už byla doma. A zůstala neuvěřitelná pachuť, která přetrvává dodnes.
_______________________________________
K několika tvrzením z předešlé diskuze.
V 80. letech žila ČSLA z jakési podstaty. Na nic nebyly peníze, omezoval se výcvik jízdy a střelby, jakož i jiných bojových činností napříč útvary a zbraněmi. Z toho důvodu vznikala časová okna, kdy bylo nutno vojákům zadávat náhradní a často nesmyslná zaměstnání. Vojáci z povolání měli ze všeho nejvíce dbát na eliminaci úrazů a úmrtí vojáků ZS z důvodu velmi špatné pověsti ČSLA v obecném povědomí civilistů. I přesto došlo během mé služby k několika těžkým zraněním a úmrtím, mimo jiné i v důsledku zanedbání bezpečnostních předpisů, týkajících se kontroly zbraní a munice, a v neposlední řadě i dopravních nehod. Nemá smysl je zde vypisovat a rozebírat příčiny.
Otázkou zůstává, jestli neměla být daleko dříve provedena redukce stavu vojska prostým zkrácením základní služby minimálně u některých zbraní, když na pořádný výcvik nebyly peníze a vlastně ani kádrové obsazení potřebných velitelských pozic.
Co se týká výhrad k vojákům maďarské národnosti, je nutné při posuzování vzít v úvahu naprostou nekompatibilitu maďarštiny s oficiálními jazyky ČSSR s dovětkem pro neznalé, že vzdělávání těchto vojáků probíhalo v maďarštině a slovenštinu měli ve škole pouze jako doplňkový předmět. Navíc skladba obyvatelstva na Slovensku byla taková, že v mnohých městech a vesnicích nebyli nuceni obyvatelé slovenštinu vůbec používat. Z toho pak plynuly značné problémy při komunikaci mezi vojáky, zejména v emočně vypjatých okamžicích. Taktéž z toho vyplývala silná soudržnost těchto vojáků vůči ostatním neformálním skupinám v kolektivech.
- Log in to post comments
Komentáře
Ze zahraniční diskuse:
"... končím s vymýšľaním hoaxov a konšpirácií, nemá to cenu, než to človek sformuluje už sa to stáva skutočnosťou.....lebo ovce sú nepoučiteľné ..."
To bylo terčem vtipů...
.... už za socíku.
Jaký je rozdíl mezi fámou a skutečností?
Zpravidla tak čtrnáct dnů.
Rozdíl je jen v terminologii, fámu nahradila dezinformace.
.
Dobře si vzpomínám na osmdesátky - kecal bych, který přesně to byl rok. Tipuju tak 1986-87.
Volala kamarádka ze Slovenska, že v Harmanci vyhořela největší československá výrobna vinutého hajzlpapíru, že si máme jít rychle nakoupit, že dost dlouho nebude, protože to vyhořelo fest.
Tenkrát jsem to pokládal za vtip, ale moje moudrá paní vzala telefon a křížem to ověřila u své kamarádky, toho času služebně někde na Slovensku - a ta to potvrdila, Slovensko už to vědělo. Noviny psaly o požáru až za dva, nebo dokonce tři dny. V drogerii ještě ten den čuměli, jak na bacily do lékárny, ale zbytek balíků v regálu mi prodali. Tři dny potom už byl hajzlpapír a tuším i nějaký druh vložek na příděl, u hajzlpapíru kus na hlavu. O další den později nebyl už vůbec a když náhodou nějaký přivezli (tehdy se hodně dělalo na sklad), tak už tam stála nejmíň stometrová fronta, ve které rodiče nechávali stát i starší děti.
Podobně to bylo s jakoukoli jinou komoditou, rozdíl mezi informací a realitou byl tehdy zhruba 3 dny.
Dnes to bude ještě míň, protože skoro nikdo, až na některé řetězce skladové zásoby nedrží, je to drahý.
To mi připomnělo
Paměti F. J. Vaváka, rychtáře milčického, z konce roku 1780:
"29. listopadu, ve středu po 28. neděli po sv. Duchu a před 1. nedělí adventní, den byl, v němžto oblíbilo se božské všemohoucnosti naši nejmilostivější císařovnu a královnu, Marii Teresii, k věčnosti povolati"
(...)
"Zde v Čechách hned druhý den povýšenější o té smrti zvěděli, třetí den již mezi sprostějšími a čtvrtý den veřejně o tom se mluvilo, ač bázlivě a nesměle o tom rozprávěli; ale brzo smělosti přidáno bylo, když 16. prosince na panstvích knížete z Liechtenšteinu v Černém Kostelci, Ouřeňovsi, Škvorči a Ratajích z poručení knížete veřejné rekviem s povoláním všech poddaných vykonáno bylo, což když jsem já našemu panu vrchnímu věděti dal, on se tomu divil, že jest to tak oveřejněné a on posavad z Vídně žádné povědomosti nedostal."
Pochvala
za krásnou archaickou češtinu!
To je nespravedlivé!
On, když tady něco překopíruje, tak ho ještě pochválíte za krásnou češtinu.
Já, když zde použiji svoje mnou vynalezené "přiševše", tak mě sprdnete.
Na to bacha!
Když kdysi jeden pračlověk začal vrtět dřívkem, tak mu taky říkali, že je debil, protože oheň příchází z oblohy, zapálí les a my ho pak udržujem a ty tady vrtíš, blbečku.
A překopírovat archaickou češtinu taky umím: ledva, nebo alébrž, anžto je taky dobré.
To Alef Nula:
Myslím, že velmi brzy.
A kontrolní skupina neočkovaných bude tak malá a tak sociálně zadupaná, že si na ni nikdo, v tom nastálém, nepřetržitém řetězci zdravotních komplikací, ani nevzpomene.
Jestli budete Alefe číst,
vzpomeňte na naši diskusi - do jaké míry má smysl poukazovat, informovat.
Vašich 2,2 (6 hlasů) je obvyklým hodnocením odkazu na zajímavý článek.
Nesere vás to, neuráží? Mě ano.
Petřepavle,
asi Vám rozumím, ale při mé povaze mně to nevadí. Zcela mne to míjí.
Nikdy nevíme, kdy někomu, kdo to potřebuje, posloužíme jako pošťák - třeba i nevědomky. Já sám "slepice" nerozdávám.
Mám-li nějakou informaci, kterou považuju za podstatnou ke zveřejnění, udělám to bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jestli tu informaci zachytí jeden jediný člověk, a třeba zrovna ten, co ji nutně potřeboval - k čemu stádo slepic?
Když jsem byl mlád, nejen že bývala Ascalona nejhezčí osadou, atd., atd., ale měl jsem do naší trampské osady i nejhezčí bundu, "pilotku" podle vlastního návrhu, kterou mi obětavě ušily maminka s babičkou. Myslely si sice svoje, ale měly pochopení. Já sám jsem si na tu bundu pořídil sedlářské plátno, na které jsem si barvami na textil (z DDR) vlastnoručně namaloval maskáč.
Všichni v osadě (a nejen v osadě) tu bundu obdivovali, nosil jsem ji až do úplného roztrhání asi 20 let. Za tu dobu přišla/vyšla 2x do módy/z módy. Mám ji na sobě i na poněkud netradičním svatebním oznámení, které jsme si s mou kvalitnější polovinou sami dělali. - Vím, že jsem exot.
V životě to mám jako na vandru: já někam jdu - a kdo chce, může jít se mnou, má-li zájem, ale můžu jít i sám. Takového člověka nemůžou "slepice" naprosto rozházet.
Pochopte: přízeň myslícího čtenáře je pro mne víc než bodové ocenění.
Když poučení, tak poučení:
https://ocemsemlci.cz/o-cem-se-mlci-sona-pekova/
Chápu, přízeň myslícího čtenáře...ale to vědomí že nemyslících je valná většina a rozhodují za nás...dospěl jsem k závěru že lépe by bylo toto nevědět, zkouším to, zatím neúspěšně.
Odkaz si přehraju zítra,
až manželka pustí PC - nemám reproduktor.
Nevím, jestli Vám dobře rozumím: "dospěl jsem k závěru že lépe by bylo toto nevědět" - týká se Vaše poznámka obsahu videa?
---
Karel Jaromír Erben, Kytice/Štědrý den:
"...Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!"
Sdílíte s Erbenem tento názor? :-)
Abyste se nemusel vracet,
tak odkaz pro Vás i sem: https://www.litterate.cz/mensi-zlo/
Zachovejte klid
Američané zachraňují Evropu.
Flotila 20 lodí veze zásoby zemního plynu
dnes v 12:33
S tuhou zimou, která dopadla na Evropu, pomáhají bojovat nákladní lodě s dodávkami zkapalněného zemního plynu (LNG) ze Spojených států.......
.....Některé lodě dokonce prudce mění kurz a otáčejí se od Asie směrem ke starému kontinentu.
To je zřejmě případ tankeru Hellas Diana, který měl plyn původně doručit do čínského města Tchien-ťin. Podle agentury Bloomberg ale loď, která vyrazila z texaského Corpus Christi 27. listopadu, u Havaje prudce otočila kurz a nyní zřejmě směřuje do Evropy.
Od asijských destinací bylo podle Bloombergu obchodníky odvráceno nejméně sedm dalších lodí s plynem.
https://echo24.cz/a/Sfkee/americane-zachranuji-evropu-flotila-20-lodi-v…
takze prijezd tak v breznu ?
kdy takove lode prijedou a jak dlouho bude trvat cerpani ?
neotoci se opet za 14 dni na smer do asie ?
---------
citace z clanku
Analytici ale uvádějí, že dodávky LNG nebudou mít dlouhodobý vliv na energetickou krizi v Evropě, protože nemají šanci pokrýt poptávku. Zprávy o nich však přesto sráží ceny plynu na trhu, společně s předpověďmi mírnějšího počasí.
------------
takze opet spekulace, aby se to mohlo zase zmenit a nekdo vydelal ?
Coz o to, my klid zachovame ...
ale co na to svata Greta ??
Nalijeme ropu do lodi, ktera nam doveze plyn, ze ktereho vyrobime elektrinu, na kterou budou jezdit e-auta.
A to se vyplati .... :-D
Nestvůra požírající vlastní děti
Joanne Rowlingová byla vcelku obyčejná Angličanka. Rozvedená, na sociálních dávkách, vychovávající dceru. Pak napsala sérii knih pro děti a nutno říci, že opravdu geniální. V knižním světě to způsobilo skutečnou revoluci. A vlastně, ne jen v knižním. Knihy o malých kouzelnicích, přitáhly spoustu dětí k četbě. Byla natočena úspěšná filmová adaptace, Rowlingová vydělala miliardy dolarů. Postoupila do světa bohů. Obyčejná holka z maličkého městečka, poznala neskutečný svět světových úchyláků, kteří si z těžko pochopitelných důvodů říkají celebrity. A kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Rowlingová v náhlém osvícení zjistila, že jedna z hlavních postav jejích knih pro děti, je vlastně buzerant. Svět progresivních fašistů ji tleskal. Reflektory zářily, šampaňským se umývaly nohy a kaviár zvracel na exklusivních večírcích. Někde pod nánosem pudru a drahých voňavek, však pořád tlouklo srdce obyčejné holky z anglického venkova. Které jednou tomu úchylackému šílenství lepšolidí řeklo dost, "biologicky existují pouze dvě pohlaví a pouze jejich spojením může vzniknout nový život". Svět bohů byl zděšen, znechucen, vykolejený. Rowlingová byla vyhnána z Olympu. Poplivaná, zatracená. Dnes se koná dvacet let od prvního filmu o malém Harrym, Rowlingová nebyla pozvána...
Takových minipříběhu jsou samozřejmě tisíce, tento je však obzvláště vidět. Je signifikantní. Nestvůra začíná požírat své vlastní děti. A bude se to dít dál. Zpočátku zvolna, ale nakonec se lidský svět vrátí do "normálu". Protože na hluboké úrovni kolektivního nevědomí je "normálnost" zakódována, jako jeden stavební kámen lidskosti. Vesmír se prostě vyvažuje do rovnováhy. Jde o to, jestli to stihneme, než se stačíme vyvraždit, nebo naprosto zdegenerovat.
Jedno výmluvné video k tématu
https://youtu.be/mOCUNbVbsEs
:-)
:-)
Myslím, že paní Rowlingové je to u prdele.
Paní Rowlingová vydělala tolik, že to nepozvání v pohodě přežije. Beztak je to pro ni jenom ztráta času, který může využít lépe.
Ona, ani její rodina už do smrti nebudou muset nic dělat. A jestli ji pár nějakých latentních buzerantů někam pozve či nepozve, jí může být jedno.
Na autorských právech ke knihám a filmům vydělala tolik, že nad tím vším šílením různě přebouchaných bytostí, může mávnout rukou.
Malé technické upřesnění
Zákl-1-4 řídil život vojáků na nástupišti neboli buzerplacu či buzeráku. Jednalo se totiž o Cvičební řád.
Běžný vojenský život, povinnosti vojáků a velitelů atd, atd. upravoval Zákl-1-1, za Čepičky A-1-1, naposled Zákl-Ř-1.
Z mého pohledu bych Targusi váš útvar
nazval bordelem na kolečkách. Já jsem nastoupil v roce 1979 k útvaru taktickooperačních raket. Kasárna v lese, nejbližší civilizované místo 4 km. V přijmači jsme dostávali záhul hlavně v podobě fyzické přípravy. Náš výcvik vedli dva desátníci, kteří měřili všem stejně. Hned na začátku nás upozornili, že nemáme používat do komínků tvrdé papíry, protože se prádlo na hranách špiní, skříňky nám nevyhazovali, ale špatně složené věci jsem musel vyjmout a přeskládat. Po přijmači jsem pak šel do KŘK na T-813. To je ale jiná kapitola. Po KŘK jsem byl na 1. pal.baterii zařazený jako starší řidič na tahači. Na auto jsem čekal až odešli supráci, od svého předchůdce jsem navíc dostal vozovou dokumentaci vozidel baterie, protože jsme neměli technika a vše kolem techniky jsem měl na starosti já.. Na baterii nás bylo něco přes dvacet, obsluha dvou odpalováků, počtáři, spojaři, topografové, meteorolog a řidiči kolové techniky. Když jsem přišel na baterii tak jsem tam byl jediný nejmladší, jedna četa byla půlročáci, druhá četa supráci a zbytet mazáci.
Jako nejmladší jsem dělával mokré rajony a většinou chodbu. Rajony začaly hned po televizních novinách, během nichž dozorčí baterie rozdělal v kýblu mazlák. Vyšůrovala se chodba a šatna a bordel z nich se stáhl do umyvárky a dozorčí dal noviny na chodbu, aby se znovu nezaneřádila. Mazáci se do ničeho nesrali, vše bylo v režii dozorčího baterie. Jednou jsem ojebal rajony na pokoj, jeden suprák si toho všiml, mně nic neřekl, ale řekl to dozorčímu. Celoútvarové směny jsme stavěli co třetí a pak čtvrtý den. Já jsem chodil většinou do stráže nebo do autoparku, co si pamatuji tak na bráně jsem byl dvakrát a párkrát jako směna v kuchyni, jednou jako dozorčí kuchyně, ale zato 4 dny v kuse a potom na baterii. Výcvik probíhal v cyklech a po odbornostech, pak v četě a nakonec v baterii. Když probíhal v četě a baterii, tak jsme dostávali největší záhul. Odpalováky jsme mohli přesunout na polygon za tmy a polygon jsme pak střežili a to jsme byli samozřejmě my řidiči. V létě to znamenalo vstát před čtvrtou ráno, vyzvedl jsem si samopal a odkráčel na určené stanoviště. Po uzavření polygonu obsluha vyvezla odpalovák a šla zase chrápat. Na stanovišti jsme byli střídaní pouze na jídlo a končili po jedenácté večer, kdy odpalovák byk zaparkovaný v garáži a další den znovu.
Když jsme jeli na cvičení, tak jako zpětný odřad přijeli kluci od jiného raketového útvaru a my jsme v noci odjeli. Výjezdy z odpalováky byly pouze v noci v určeném časovém okně, pokud jsme časové okno při návratu nestíhali, museli jsme zůstat mimo kasárna a vrátit se v dalším časovém okně. Před odjezdem na cvičení jsme šli po obědě spát, kolem osmé nás vzbudili na večeři, po večeři poslední kontroly a před půlnocí odjezd. Při návratu jsme zaparkovali techniku, dotankovali a šli spát, první jídlo byla večeře.
Pokud na cvičení odjížděla jenom část útvaru a bylo možné zabezpečit služby vlastními silami tak jsme sloužili nepřetržitě, mimo stráže a dozorčího parku, ti se střídali, proto jsem při VŠC strávil 4 dny jako dozorčí kuchyně. Nebo pokud jsme stavěli zpětný odřad pro jiný raketový útvar, tak jsme sloužili obden třeba dva týdny.
Nejlepší služba byla stráž, střežil se autopark, v noci obchůzkou přes den ze špačkárny, tam jsem spával 8 hodin, někdy i víc, v noci jsem někdy zdříml na stojce, nejhorší služba byla na bráně. Ta byla přes půl kilometru od ubikací a byla tam hrozná nuda a v zimě zima. Při střídání služeb muselo být všechno v pořádku. Největší šachisté byli z čttz a čtz v závěsu pak spojovací četa. Někteří kluci, když po nás šla čttz s čtz do služby, tak zjišťovali, kdo konkrétně po nich nastoupí, hlavně v kuchyni a tomu přizpůsobovali pořádek, včetně umytí popelnic na zbytky jídla. Jednou to neudělali a do večere je drhli, než jim podepsali převzetí služby. Já jsem tam taky jednou zůstal do večeře, drhl jsem pokličky na hrnce. Při službě v parku mi náčelník parku dal za úkol odvést stavebně ubytovací materiál určený k vyřazení k budově týlu, při předání služby jsem ho zase vozil nazpátek, protože ho nikdo neodepsal z invétaře. Na druhý den jsem jim vysmál, protože ho zase pro změnu odváželi oni.
Trestání nebylo nic drastického. Velitel útvaru vytáhl plán útvaru a hříšníkům přidělil rajony, které museli v době volna uklidit a zahlásit mu splnění. Útvar jsme byli sice početně malý, ale rozlohou velký, z větší části v lese. Do basy se dostali jenom vážní průseráři, z naší baterie dva a oba případy si pamatuji velmi dobře, protože jsem sloužil v parku. První usnul ve stráži, velitel stráže za mnou přišel, že nemůže najít strážného, ať mu pomůžu ho hledat, když jsme po půlhodině nenašli, tak musel zavolat dévaťákovi a spojenými silami jsme ho našli, chrápal na jednom vleku na madracích. Následovalo vystřídání ze stráže a dostal 7 po službě. Druhý se zase opaloval na špačkárně, stál jsem s náčelníkem TASu před dozorčím parku, když mi říká: Podívejte na toho vola, on se tam snad opaluje. Běž zavolat devéťákovi, ať ho vystřídají. Ten dostal 3 dny po službě.
Režisér Vávra ...
... ve svých pamětech vzpomíná, jak jednou točil v Rusku (SSSR). Potkal tam také Bondarčuka a tak mu chválil jeho bojové scény, které vypadají jako skutečnost. Mezi řečí se ho zeptal, zda při nich někdo zemřel. "Ztráty byly jako při ostrých cvičeních: 5%."
Takhle to já mám teď s tou svou tehdejší vojnou
Na vojnu nemám hezkých vzpomínek. Dokonce se utěšuju, že snad ani nebyla. Mám po ní někde uvnitř prázdnou díru plnou výčitek. Jasně, nutili mě bejt ženistou, učili mě zakopávat se, maskovat se, vyznat se ve výbušninách, diverzničit (krásný slovo, žejo?), bylo to pro mě ubíjející, nebyla v tom špetka tvořivosti, sloužit to mělo jenom k zmaru. Ale o tom nechci psát, chci se podělit s tím, co se mi ke stáru stále častěji vrací.
Souhlasím tady s některejma, byl to neomluvitelně promarněnej a zbytečnej čas, byla to praštěná doba!
Mým velitelem byl docela mladej nadporučík, něco mezi 35 až 40 rokem, vůbec neřval, byl tichej a moc se neukazoval. Byl však prvotřídní pijan, nikdy jsem nepoznal, jestli ji má nebo nemá. Prostě si představte někoho, kdo je s váma a zároveň tam není. Pokud vím, měl jedinou starost, aby mu celej svět vlezl na záda a on si mohl v klidu číst. Ale pozor, jemu bylo úplně jedno co, hlavně že to mělo písmenka a na dosah ruky pohárek jedno s čím, hlavně, že to nebyla voda, čaj či mlíko. A když neměl co číst a co do pohárku, pak bylo ouvej, to se zřejmě dostavovaly jeho tichý chmurný deprese, v kterých dokázal nehnutě sedět za svým stolem a nepřítomně koukat na dveře. To klidně vydržel celej den s menšíma pauzama na záchod či jídlo, jinak furt čuměl na ty dveře a zřejmě očekával, že každou chvilku musí někdo vyrazit ty jeho dveře i s pantama a zařvat na to jeho nicnedělání: „ a VEN“.
A když jsem už mnohem později musel pracovně chodit po různých nemocnicích a LDNkách, představoval jsem si to úplně stejně jako můj velitel v těch jeho depresích, že přece NĚKDO už musí konečně rozrazit dveře těch mnou tam procházených ztichlých pokojů s těmi ležícími nebožáky a zakřičet na ně „a všichni VEN“... jenže... pak jsem si vždycky uvědomil, že tam už žádný VEN není, že tam je konečná, kde se už jenom čeká vystrašeně a mnohde už jen odevzdaně na ...
A já si skoro vždycky v takových chvílích vzpomněl na svýho pomalu se uchlastávajícího velitele a na nás všechny tam na tý vojně a říkal jsem si, co by dali tihle tady ležící nešťastníci za zlomek toho námi tehdy neodpustitelně proflákanýho a promarněnýho času našeho vojákování!
... a vím vůbec já, nebo vy, co jednou my bychom za ten čas dali?
Takhle to já mám teď s tou svou tehdejší vojnou, vážení, a obávám se, že lepší už to nebude!
Dobré čtení. Dobré myšlenky.
Dobré čtení. Dobré myšlenky.
"pomalu se uchlastávajícího…
"pomalu se uchlastávajícího velitele"
Přesně.
Jako náš současný vrchní velitel ozbrojených sil. Ovšem, ten měl modrou knížku. Ostatně, minulý náš pan premier také.
pro uvádění onanymních příspěvků na pravou míru
ve svém zjištění uvádí, že příspěvek téměř (!) odpovídá skutečnosti, pouze místo slova "současný" mělo být uvedeno "předminulý". Zároveň úřad konstatuje, že i tak dosahuje v tomto případě shoda onanymního příspěvku s realitou vysoce nadprůměrné hodnoty.
Upřesnění
Miloš Zeman je první prezident s modrou knížkou.
Havel
a Klaus tedy přísahali komunistům a dělnický třídě, úplně stejně jako zmrd Petr Pavel. Bez rozpaků změnili přísahu a postavili se na druhou stranu.
To je lepší?
Miloš Zeman přímo člen KSČ.
Miloš Zeman přímo člen KSČ.
mladej, když už v hlavě luft, tak aelspoň wiki
a kapku se kouknout na historii. Co jsou to dva roky, navíc v době 68 roku, proti 7 rokům natvrdo a v armádě - adepta na jeho sesli Pavla... Vy ten rozdíl nevíte nebo... njn
Rozdíl nevidím
Komouš, jako komouš. Oba dva.
Myslíte i ty zelenorudé v EP?
Myslíte i ty zelenorudé v EP?
Upřesnění upřesnění
Dr. Edvard Beneš v knize 'Demokratická armáda, pacifism a zahraniční politika' (1932) na straně 7 doslovně píše:
"V Rakousku se mi podařilo vojně se vyhnout."
Přeji mu hodně sil, aby…
Přeji mu hodně sil, aby nadělal prvděalásce co NEJVĚTŠÍ radost :-) :-)
Proto jsem ho volil :-) :-)
všechno stejný
Celá vojna nekonečný opruz. Typický lágr, městys 1200 lidí, z toho 800 narvaných v kasínu a zbytek vojenští důchodci a civilní zaměstnanci. Vycházky v jediném nočním podniku končily střídáním hostů prováděným lítačkou a hotovostí dozorčího posádky - takto byli vojáci ZVS nahrazeni jako hosté vojáky z povolání. Z celé vojny 360 dní na cvičení, ač je to asbsurdní, cvičit může i vojskové těleso velikosti čety, o vyšších tělesech nemluvně, včetně 3-měsíčního výletu do svazu. Dvě dovolené, dva KVOP.
Přesto když jsem viděl úroveň přežívání vojáků sovětské armády ať už zde nebo ve svazu, nějak jsem necítil, že by to tady bylo dno. POhledu na zpoceného politruka snažícího se vysvětlit vojákům oprávněnost funkce příkazníka v sovětské armádě se vyrovnal snad jen pohled na důstojníky ČSLA. kteří mne nechali topit ve štábáku, kde spali. Usnuli oni, usnul jsem i já a oheň v kamnech vyhasl. Vzbudil jsem se zimou a na dně kamen žhnulo pár uhlíků. Pomohl jsem si půl litrem nafty, který jsem nalil na přiložené dřevo. Chvíli se nedělo nic, poté došlo k výbuchu. Probudivší se soudruzi vypadali jako kubánská delegace a řvali všemi v armádě užívanými jazyky. Jeden malý technický detail: u ruského štábáku vojáček topil zvenčí aby odpočívající soudruhy nerušil.
Ještě pindy starého zbrojnoše
Pamětníci velmi často uvádí, že třeba "za nich ve Stříbře tam museli dělat to a to". Obvykle si ale neuvědomují, že píší o situaci u jednoho konkrétního útvaru, kde sloužili, přičemž u jiného útvaru v téže posádce mohly být poměry zcela jiné.
Útvarem se rozuměl organizační celek, mající své poslání, velitele atd. (tankový pluk, raketometný oddíl, autobusový zdravotnický prapor, stíhací pluk, armádní topografický odřad apod.).
Posádku tvořily útvary v jedné lokalitě, které vůči sobě nemusely mít z hlediska podřízenosti žádný vztah. Posádka měla stanovený obvod, ve kterém se vojáci mohli pohybovat. Účelem posádky bylo zejména zefektivnit a koordinovat některé činnosti, například požární ochranu (rozpis vyčleňování techniky a osádek), zdravotní zabezpečení (dtto), ukládání a střežení munice (posádkové muniční sklady), dodržování kázně v posádce (pořádkové hlídky neboli lítačky) no samozřejmě provozovat posádkové vězení neboli basu. Dále také organizace slavnostních i smutečních aktů a hospodaření s byty!
Velitelem posádky býval velitel "nejvýznamnějšího" útvaru kromě Prahy kde to byla tabulková funkce. Pokud byl v lokalitě jediný útvar, tvořil posádku on, a jeho velitel byl tudíž i velitelem posádky. Nebyla to jen formalita, povinnosti velitelů stanovoval Řád vnitřní služby (dříve A-1-1, později Zákl-1-1, nakonec Zákl-Ř-1), zatímco činnost v posádce Řád posádkové a strážní služby (Zákl-1-2, resp. Zákl-Ř-2).
Ve velkých posádkách, se vytvářela zvláštní posádková správa v čele se správcem posádky.
Jak to bylo například s útvary posádce Stříbro viz níže, dotaz č. 1418.
https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/95.htm
.
Jako prozatímnímu civilistovi se člověku těžko věřilo, to vyprávění o rok až dva starších kamarádů, co buď vyprávěli na dovolenkách, psali z vojny, nebo vyprávěli až po absolvování ZVS, co a jak se tam všechno děje.
Mohu potvrdit, že už v druhé polovině, ale spíš ke konci 70.let, byla ČSLA v masivním rozkladu. Těch pár slušně technicky vybavených a organizovaných útvarů to nemohlo vytrhnout. Sám jsem občas chodíval obědvat do kuchyně důstojnické jídelny a tam se dalo vyslechnout hodně o tom, co si o ČSLA a její organizaci myslí sami tehdejší důstojníci. A těch pár starých škol, co nějak zázrakem přežili čistky po roce 1968, to nemohlo vytrhnout. S úctou vzpomínám na svého, vysoce spravedlivého velitele útvaru, slušného člověka, tehdy pplk. Schindlera, jako jednoho z té "staré školy". Jak těsně předtím, než byl ještě za mého supráctví odejit, tak sváděl téměř otevřené bitvy se zbytkem "štábu", dosazeným už evidentně až po těch čistkách. Politicky to byli sice spolehliví všelijací Aubrechtové, Kříhové a Nekolové, ale jinak kurvy a podrazáci, že jim nebylo rovno...
Jak píšu, těžko se tomu věřilo, ale nějak jsem to uložil v paměti "stranou", abych si na to všechno vzpomněl po vlastním nástupu na vojnu.
Nemůžu říct, že bych byl připraven, to není nikdo. Ale nebyl jsem tolik překvapen, třebaže některé moje představy realita daleko překonávala.
To překvapení bylo ale dost vidět na různých frajírcích z velkých měst i tehdy existujících mamáncích, co nebyli schopni kloudně složit ani košili, natož tak s ostatním vybavením do podobné/stejné šířky.
Dost na tu realitu čuměli i jinak dost otrlí Slováci a různí jejich kříženci. Komu to nepřišlo divné, to bylo těch pár málo cikánů a pak východňáři. Ti byli tak nějak zvyklí, u několika extra vypečených kousků byl vodovod, či splachovací hajzl poprvé, co ho na vlastní oči uviděli.
Co jsem se potom doslechl, tak právě z těchto exotů se rekrutovalo pár potenciálních šikanérů. Pak jsem je viděl už jenom zřídka, zpravidla s vyvaděčem vězňů, různě uklízet po nádvoří, na útvarovém smetišti, okolo jídelny a podobně. To byli vymaštěnci z řad spojovacích bigošů, co ani v tak primitivním prostředí, s jednoduchou "hierarchií moci" nedokázali domyslet, co je ještě normální a co už smrdí průserem.
U jednoho z plzeňských útvarů....
...... existovala dokonce škola, kde se (většinou) cikáni učili základy psaní a čtení. Zda i počty, to netuším.
.
Mám povědomí o tom, že na rotě, ke které jsem příslušel, některý ze špagátů na PVS vedl neformální "doučování".
Ruku do ohně bych za tu informaci nedal, nebyl jsem přímo u toho, ale o jednom malém cikánkovi se říkalo, že měl přijít ke špagátům a říct něco v tom smyslu, jako "ja som neni kokot, ja sa nestydím a tiež chcem vedieť písať a čítať, ako aj ostatný" a že ho ten špagát skutečně naučil obstojně psát i číst a že jich tam ke konci chodilo víc i z jiných rot. Možné to je, ale nikdy jsem to sám neviděl.
Jinak jsem se špagáty do styku přicházel jen sporadicky, na dobrácké varování mého náčelníka. Ten nám všem na dílně řekl, že jsou to vesměs povýšení ksindlové, co dostali frčky a už si myslí, že jsou něco víc.
Jen jednou si mě chtěl podat jeden podporučík, t.č. ve funkci PDVT , v civilu advokát z Náměště n. Oslavou. Chtěl si na mě vyšlápnout, že i s řidičem se z města vracíme Uazem a o 3h později, než mám v knížce. Vracel jsem se zrovna z rodiny jednoho vlivného plukovníka z divizního velitelství. Po úspěšné resuscitaci a seštelování přístroje, jsem byl vyzván příjemnou paní plukovníkovou ještě "chvíli" posedět, povečeřet, popít a pokecat, že manžel všecko potřebné zařídí a hned mu i volala.
Sám DVT, docela normální poručík, co mě znal z dílny a trochu i okruh mé činnosti, mu polohlasně cosi naznačoval ve smyslu "na tohodle se vyser, to nestojí za to", no ale špagi ve své povýšenosti, podpořené stříbrnými šňůrami, ho neposlechl a nahlásil to až k diviznímu DVT, když ten útvarový to nijak zapsat a řešit nechtěl.
No a od tohoto incidentu jsem se špagáty už nekomunikoval. Dokonce i ten špagi, asi z VUT-FEL, co celý rok dělal skladníka ve spojovacím skladu, se ke mně začal chovat o poznání vstřícněji, nežli dříve. Když jsem chodíval fasovat před tímto incidentem, tak všecko byl problém, nechtělo se mu hledat materiál, papíry a karty k němu nebyly zrovna k nalezení...Po té příhodě na vrátnici, už vše šlapalo perfektně a všecko, co jsme na dílně potřebovali k práci i fuškám, bylo z táborského skladu vzorně a včas dofasováno. Nikdy jsem se nedověděl, čím a jak toho agilního podporučíka zpacifikovali. Pamatuju si, že s vyššími důstojníky nebýval nikdy problém, byli to relativně normální lidi, zato nižší důstojníky i z řad furťáků bylo nutný dobře přečíst, aby nedocházelo k nedorozumění. Nedocházelo, do civilu jsem šel načas a odolal jsem i náčelníkovi, abych tam zůstal. To pro mě nebylo myslitelné ani na sekundu, dobře jsem vnímal, co se okolo mě děje. Někdy to bylo i dost vyčerpávající, být "furt ve střehu", aby se člověk do něčeho nenamočil. V tom bordelu k tomu bylo bohužel stále blízko.
Nejčastější příjmení lampasáků:
Skutr ... zkurvený trpaslík
Pišet ... piča šedivá.
V Hradci
byl major Měsíček,jeho dcera studovala na učitelku a říkali jí krámovka
Pres 30 let z vojny doma,
ale ryby v tomate zvane "kramovky", to bych porad jeste nedal.
jednomu v Dobřanech
říkali Grospič
.
Ale univerzálně to tak úplně neplatilo.
Navázal jsem (ze zištných důvodů) neformální kamarádství s vdanou poručicí, co dělala na protějším VÚ7350 (divizní velitelství) knihovnici.
Z civilu učitelka, podle řeči otrávená bordelem a hlavně politikou ve školství, tak se dala k armádě. Úplně normální baba, zdravé názory, holt ale od 8.00 do 16.00 v zeleném.
Ale všiml jsem si u vyšších důstojníků, že se jinak chovali doma a jinak v "práci", což je u tohoto povolání asi normální. Někdy ale ten rozdíl byl tak výrazný, že to až zarazilo.
Ženy jsem na vojně taky zažil.
To bylo v Kazachstánu na střelnici, v té oáze, kde do nejbližší vesnice to bylo 70 kiláčků a pokud byste tam nakonec dojeli, tak byste zjistili, že kromě nádražíčka a pár baráků tam nic není. Další atrakce následovala asi 200 kiláčků dál po kolejích.
Následně jsme se dozvěděli, že tyto ženy byly prostitutky, což bylo v Sovětském Svazu zakázané řemeslo, ale místo do kriminálu, jelikož potřebovali pro armádu civilní pracovnice, tak je prdli tam. Potíž byla, že ony vypadali fakt dobře, takže svou přítomností poněkud podrývaly naší bojovou pohotovost, jelikož když kolem vás nějaká prošla v těch letních šatičkách, člověk hned zapomněl na nepřítele z USA a měl v hlavě úplně jiné myšlenky.
Díky za odpovědi. Ohledně toho, zda jste byli...
....krom šikanování sebe i šikanovateli :- )) (od slova " šikovatel") druhých. Jak jsem předpokládal - nikdo z vás nikdy nikoho něšikanoval.
Takhle by to zřejmě dopadlo všude - na všech webech. Nikdo by nepřiznal, že on sám taky šikanoval.
Ještě jednou díky, já totiž byl " na vojně" jen dva dny. A tak o tom nemám páru.
Já místo toho (a kvůli bytu) šel na šachtu (důl, snaď tehdy nejhlubší u nás, včetně podpatra) . Taky nic moc (též tam byl člověk někdy za kokota, než se vypracoval) , ale aspoň za to platili.
------------------
Major Měsíček a dvanáct učitelek ?
To my s kolgou šli kdysi na Silvestra jeden takový pochod z Hlučína (začínalo to v Slezské pivnici, pokud si dobře vzpomínám na název ) do Poruby (a končilo v Budvarce, s názvem dttto). No a u Děhylova (na nádraží tehda stála ještě taková moc poetická hospůdka, asi pro 6 lidí i s kelnerkou) na zamrzlém a zasněženém rybníku sedělo 12 fousáčů u ohně , opékali klobásy a pili rum. Jak v pohádce, místo jahod jsem jim nabídl kentky. Nepohrdli.
.
Ačkoli sám povyšován anténním prutem, tak sám už jsem nikoho nepovyšoval a necítil jsem se méněcenným starším vojákem.
Údajně se to na rotě nějak i odehrálo, vyprávěli o tom mladší vojáci, kteří se mnou pracovali a hrdě mi ukazovali fialový jelita na řiti.
Měl jsem z toho ten dojem, že oni by se snad cítili i méněcenní, kdyby je nikdo nepovýšil! Těšili se na to!
A sám za nějakou šikanu nepovažuju to, že jsem mladší spolupracovníky několikrát zjebal, protože zapomněli na povinnosti. Zapomněli na to, že na stolech musí zůstat rozpracovaný přístroj, připojený k zapnutým měřákům.
Divadelní představení, zvané "intenzivní práce na přístroji po pracovní době" muselo být kdykoli, během sekund spustitelné! Závěsy na oknech nebyly a když se svítilo, mohl přijít prakticky kdokoliv, třebaže na dveřích byla koule a u dveří zvonek. Návštěva přinasraného deveťáka, se všetečnou otázkou "co tu kurva ještě děláte" nebyla ničím příjemným a vždy musel být po ruce pádný důvod, proč po večerce trčíme na dílně. Proto se, s pomocí skladníka z autoparku, nainstalovalo "orientační" osvětlení, zvenčí zcela neviditelné. V budějovickém Řempu, jsme sehnali i komplet materiál na důkladný tapecírunk - vnitřní zvukovou izolaci dveří, aby nebylo slyšet rádio. Nejčastěji samozřejmě Luxembourg na 1.440kHz a jak jinak, naladěné na perfektní, citlivé sovětské KV radiostanici R-130, co běžela díky číslicovému krokovému ladění už od 999kHz. Civilní rádio, to na dílně nesmělo být viditelné ani omylem, třebaže jsme jich za ten rok a půl opravovali nespočet, včetně lampasáckých japonských tunerů.
S dveřma nám vydatně pomohl voják z jiné čety, o kterém jsme se ze spisovny dozvěděli, že je v civilu sedlář-čalouník.
Zobáky jsem asi 2x zjebal, když zapomněli doplnit pivo do ledničky. Přišel sám náčelník dílny a říká "to máš teda divný zobáky, že nemáš v ledničce pivo" - on si pro něj samozřejmě chodil taky a rád.
A nemít v Českých Budějovicích, v městě Budvaru, v dílenský ledničce pivo? To už byla fakt ostuda a vrchol. Dostali pojeb, protože na to byli dva, měli na to od nás starších dokonce peníze. A oproti ostatním mladým z roty měli výhodu, spolehlivě se s náma staršíma na dílně zašít, možností jak nakoupit byla hromada. A oba se na to vysrali.
Zapomněli na to, že z podlahy, vesměs tvořené snadno stíratelným, černým gumovým dielektrickým kobercem, se musí dát na první pohled jíst.
To nebylo ani tak kvůli nám starším, jako hlavně kvůli náčelníkovi, který si na zavedené pořádky potrpěl.
To není šikana, to je trochu prudší způsob výchovy.
Já se snažil dycky po dobrém, pravda - někteří toho zneužívali. Ale jen jednou, maximálně dvakrát !!
A to jsem mohl občas přišít i prokurátora (např. jsem přistihl dva brigoše , jak dole bafají - ve výbušném prostředí /i když jen na papíře, bo to bylo v prostoru náraží, u hlavní jámy/). Možná jsem si tehdá vzpomněl na tu povídku od Solženicyna, na ten její závěr, "Případ na stanici Krečetovka" se to jmenuje.
Ale možná to byla jen nějaká ta katolická rezidua z dětství....včetně příkladu babičky, to byla moc hodná osoba. Zvláště když mi někdy uznala to bolení břicha ráno v neděli - a já tak nemusil trmácet se v zimě v 6 hodin na mši, několik kilometrů, do pořádně prochladnutého kostela, bez krabice s kusem mýdla i bez anděla... :-D))
zajíma vost
a nevšíma vost
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_Panny_Marie_Alt%C3%B6ttinsk%C3%A9_(…
Rozklad armady i rezimu
Sel jsem se kouknout na Prazsky hrad v 1981. To tam jeste strazaci stali nehybne ve vzornem haptaku. V 1988 uz zcela jinak. V pohovu, komentovali hezke holky co sli kolem. Z toho jsem usoudil ze konec je blizko.