Koalice ochotných...

1. netykejte Vidlákovi, nepásl s Váma kozy, základní slušnost pane, slušnost

2. Vaše čeština: ze zadna tvoje-ve slově Tvoje se píše velké T, pokud chceme vyjádřit základní úctu k člověku, kterého neznáme, ale i známe 

                             za vasi vysnene totality-opět totéž co nahoře

                            vasi soudruzi-totéž

Vidlák založil tento blog. Dále z nuly založil nové hnutí během roku a půl, které hned napoprvé získalo ve volbách 4,3 % !!!  To je úctyhodný výkon na blogera ! A tím to určitě nekončí. Věrchuška měla z jeho hnutí takový megastrach, že okamžitě zahájili nemilosrdnou kampaň a vyšlo jim to. Vidlák nepropagoval žádný vysněný komunismus, nemáte ujasněné základní pojmy. Kofila nepatří Vidlákovi, takže ho nemůžete vinit za postoje Kofily, on za ně nemůže.

Já osobně UA také nepodporuji, protože sami Ukrajinci se na válku s Ruskem min. od roku 1914 přímo třásli, takže ji také dostali. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Oni si za to můžou sami, oni jako voliči, jako špatní voliči. Nevyhodnotili si, že bojovat s jadernou velmocí je kravina prvního stupně. Za druhé: UA ani Rusko nejsou v NATO ani v EU. Rusko chtělo do NATO, ale Amíci se jim vysmáli. Představte si, že by Rusové byli v NATO, to by bylo hodně zajímavé. Amíci mají po světě více než 800 vojenských základen, Rusové spolu s Čínou něco kolem 33 základen. Tak přemýšlím nač jich mají tolik, že ? Myslím Amíky. NATO bylo dříve než VS, ta byla založena jako protiváha tehdejších vítězných mocností. Dnes je VS už dlouho zrušena. Tak proti komu chce vlastně NATO bojovat, když jenom USA (nepočítám v to celé NATO) mají násobně vyšší výdaje na zbraně než Rusové.

Vidlák si za svou činnost, alespoň za mě, zaslouží úctu. A já se k němu tak chovám. A i když jsem o hodně starší než on (a zažil jsem jak socialismus tak kapitalismus), tykat mu nebudu, protože se neznáme osobně a já si ho přesto vážím. 

Nereagujte prosím na tento můj text, nestojím o to, děkuji.

:-) jj "přiměřeně, přiměřeně" ... (pohádka Sůl nad zlato s J.Werichem) tím se snažím v životě řídit co to jde.

ano, profesor Budil má bohužel pravdu. Jsem z toho smutný již dlouhodobě. My Češi již dlouhodobě volíme cestu: ode zdi ke zdi. A od těch zdí máme tak omlácené hlavy, že se divím, že ještě žijeme. Resp. spíše přežíváme. Problém je, že většině národa to vyhovuje. Po revoluci jich celkem dost "zbohatlo". Peníze nemají problém porazit morálku. Je to vcelku jednoduché. Když se máte dobře (i když si peníze často vyděláváte nemravným způsobem), tak nemáte potřebu změnit své chování.

Lidem je systematicky mnoho let vtloukáno do hlavy, že úspěšný člověk je pouze ten, který má peníze (milionář přece může být každý), má drahé auto, drahý dům, anglický trávník, pergolu atd. atd. atd. Češi již dlouhodobě nejsou moc věřící (narozdíl třeba od Poláků či Slováků), já vlastně také ne. Ale teď se lidé více "modlí" k penězům. Řekl bych, že je to již na takové trajektorii, že to většinově ve společnosti změnit je téměř nemožné. Samozřejmě na druhé straně je velké množství lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě. A není to dáno tím, že by byli líní a nepracovali, ale je to dáno velmi špatným odměňováním těchto lidí. Je velmi mnoho zaměstnání, které společnost potřebuje, ale jsou odměňováni velmi slabě-např. pečovatelky v domovech důchodců, ale to je opravdu jeden z mnoha tisíců příkladů.  A pak je mnoho zaměstnání, které společnost opravdu nepotřebuje a odměna je velmi nepřiměřená.

Jestliže systém není schopen zajistit pro všechny lidi, co poctivě pracují, základní lidské potřeby: dostupné bydlení, zdravou vodu a potraviny, tak nejsme vyspělá společnost. V tomto smyslu jsme od r.1989 neurazili ani milimetr.  A to už je 36 let !!!

V reakci na neustale kymsi sem vkladane rasisticke  protizidovske invektivy se hodi vzpomenout prave dnes  tento  dostatecne slozity pribeh z doby pred 82 lety. Ve veku 99 let zemrel posledni ucastnik povstani ve varsavskem ghettu 1943. Pribeh serie - temer neuveritelnych, to je fakt- "stastnych" nahod, ktere mu tehdy umoznily prezit. Text nize  je rozhovor pul roku stary,  aktualni  clanky u prilezitosti umrti,  je jich dost i v ceskych mediich,  jsou vesmes zkracene a dost zmatene, uryvek  z Novinek.cz  si muzete precist  dole pro srovnani. Kroutil jsem hlavou nad podivnostmi, co jsou novinari schopni napsat. Odkaz, ktery jsem nakonec nalezl  je ale podrobny, presny  a srozumitelny i kdyz ani v nem nejsou uvedeny vsechny podrobnosti.  Napr. se mi zda, ze matka a sestra dotycneho nebyly Zidovky, jinak by  asi valku v Lodzi sotva prezily  timesofisrael.com/82-years-after-the-warsaw-ghetto-uprising-its-last-living-survivor-bears-witness/   Necham to v anglictine, snad zdejsi protizidovsti  "znalci Talmudu" tenhle jazyk zvladaji,  pripadne mohou pouzit prekladac 

Born in 1926 in Danzig, Poland, Smuss was six years old when the Nazis came to power in 1933 and forbade Jews from learning in school. “I saw them come into my school and talk to my teacher, at which point I was sent home,” Smuss said. “After that, my father started teaching me the German language and history, which proved incredibly important for my survival later on.     When Smuss was 12, his family moved to Lodz, and a year later, shortly after his bar mitzvah, the Nazis invaded Poland. They took over Lodz, and Smuss and his father were sent to the Warsaw Ghetto, while his mother, who had a German passport, remained in the city with his sister.   “When my father and I arrived in Warsaw, there were Jews coming from villages all over Poland, more than 400,000 people crammed into a small area,” Smuss said. “We were taken into a room in an apartment divided into smaller areas by sheets. We had a tiny corner with two mattresses on the floor and nothing else.” In the ghetto, the Jews were starved and  — on average, nine people would share a normal-sized room — while awaiting deportation to concentration camps and extermination centers. The Germans put the stronger Jews to work, and Smuss was assigned to the Hermann Brauer shop on Nalewki Street in the heart of the ghetto fixing old Nazi helmets taken from the bodies of dead soldiers so they could be reused. Meanwhile, Smuss connected with the Jewish resistance in Warsaw and risked his life smuggling weapons into the ghetto and taking letters out.     “To clean the blood out of the helmets, I needed a certain thinner that was also good for making Molotov cocktails,” Smuss said. “I would ask for as much thinner as I could get to use in bombs that we put on rooftops all over the ghetto.”  Meanwhile, Smuss was also involved in gathering weapons from a group of Italian soldiers sent to the Warsaw Ghetto as punishment for failing to defeat British forces in North Africa.   “They were brought to Warsaw in their desert shorts, and they were freezing their balls off,” Smuss said. “We had piles of warm clothes from people who had been taken away already, and we were able to trade them for their Beretta guns.”  Nonetheless, the Jewish fighters knew their fight was far from over. After several days of successfully repelling the onslaught, the Germans, led by commander Jürgen Stroop, changed strategy and spent a month systematically burning down every building in the ghetto. “They went from one building to the other, until they came to the last building where I was with my father and our group of fighters. We had nowhere to go,” Smuss said. After the ghetto was liquidated, Stroop prepared a report with more than 50 photos to gloat about his victory to the Nazi leadership. In one, you can see Smuss and his father raising their hands in surrender before a Nazi officer.  As a show for the media, the last group of resistance fighters was put on a train headed for the Treblinka death camp instead of being killed on the spot, Smuss said.    At this point, death was almost certain for everyone, but Smuss received a lucky break.The cattle cars they were riding in were supposed to hold 100 people each, but since some weren’t full, the engineer had the idea to go to the Warsaw airport to pick up another 350 Jewish workers to make his murderous trip more cost-efficient. Some time later, the train was stopped by Luftwaffe (German Air Force) officials who were angry that their skilled laborers were taken without permission. After some argument, the train was brought back to the airport, and the workers were released.  At the same time, other contractors came by, seeking 100 more workers who could operate factory machinery.  “We didn’t know how to, but we volunteered,” Smuss recalled. “We were covered with dirt and filth, but at that point, we would have volunteered for anything, whether it was cutting hair or playing in a symphony orchestra, you understand?”    Smuss and his partners were taken by truck to the Budzyń concentration camp, which they would leave every morning to work in a plane factory.  “I was young, and I wasn’t willing to die at that point,” Smuss said. “We were the only ones who didn’t get sent to Treblinka, where everyone else was killed. I felt like God was smiling at me.”       A year later, in 1944, Smuss was sent from Budzyń to the Flossenbürg concentration camp, where he was again put to work in a factory. One day in April 1945, as the Allies were closing in and German defeat was near, Nazi officers gave everyone an extra serving of bread and some coffee with extra-strong stimulants, and told them that they were about to be released to the Allies in exchange for German POWs. The remaining survivors sang with joy as they boarded a train headed for freedom. “It was a lie, of course,” Smuss said. “It was part of Hitler’s final solution plan to kill us all...  The train was destined for the crematoriums of Dachau, but once again, Smuss was saved by a mishap. The train was accidentally bombed by American jets, and 133 Jews were killed. The train was brought back to Flossenbürg, and Smuss was forced to help cremate the bodies. After that, the remaining inmates were taken on a six-day death march toward Dachau, walking without food or water with the knowledge that they would be shot if they stopped.  “Fortunately, it was raining during the march, so we took the water that soaked into our berets and squeezed it into our mouths,” Smuss said. “In places where they didn’t have rain during their death marches, many more people died of dehydration.”   Smuss recalled the hatred of the residents of the cities they walked through. “In some places, they threw potatoes ahead of us, yelling at us to leave as quickly as possible,” he said.   As American troops drew closer, many German soldiers fled, and Smuss and two friends snuck into a barn along the side of the road.   “The owner came with a gun and told us to get out,” Smuss said. “Two of us couldn’t get up to respond, but the other guy started yelling at him hysterically. Eventually, he let us in and brought us milk to drink. We drank until we were unconscious.”  Smuss and his friends were brought to the hospital, where they recovered under the care of the US Army and German doctors.       Later on, Smuss returned to Lodz, where he found his mother and sister. Fearing for their safety there, they went to a displaced persons camp and, in 1950, traveled by sea to New York

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pro srovnani, jak zmatene  tohle podavaji Novinky.cz (jejichz redaktor/ka ocividne  bud neumi secist 26 + 6 nebo netusi, kde a jak zacala ww2).  Smuss se narodil v roce 1926 v Gdaňsku. Později se přestěhoval do Lodže a Varšavy. V šesti letech, když měl nastoupit do první třídy, zakázali nacisté židovským dětem chodit do školy. V roce 1940 se stal jedním ze statisíců Židů, kteří byli násilně vězněni ve varšavském ghettu. V době největšího přelidnění tam žilo v hladovění okolo půl milionu lidí. Smuss se během války zapojil do odboje, byl aktivní v podzemní skupině Židovská bojová organizace. Při práci na restaurování přileb, které nacističtí vojáci používali v boji, měl Smuss přístup k ředidlu, které se dalo využít k výrobě Molotovových koktejlů.   19. dubna 1943 vstoupili do ghetta nacisté s úmyslem srovnat ho se zemí. Stovky Židů se chopily zbraní ve snaze se ubránit. Smuss se pohyboval na střechách domů, z nichž shazoval na vojáky tyto zápalné lahve. Povstání, které skončilo v polovině května, přežilo jen pár lidí, mezi nimi i Michael Smuss. Nacisté ho následně poslali do vyhlazovacího tábora Treblinka. V roce 1945 přežil také pochod smrti.   Po skončení druhé světové války emigroval Smuss do Spojených států, kde založil rodinu. Později se přestěhoval do Izraele, kde se rozhodl vážně zabývat traumatem holokaustu. Začal malovat a potkal svou druhou ženu Ruthy...     Pozn.   Dost zmatene o tomto slozitem pribehu ale  pisi i dalsi zdroje, ktere mi Google k tematu  predhodil    https://www.bbc.com/news/articles/cgkzg5zmmp8o     aktualne.cz/zahranici/zemrel-posledni-prezivsi-bojovnik-z-povstani-ve-varsavskem-g/ 

atmosféra skvělá, ale nic dobrovolného v tom nebylo ...