Co už nepůjde vzít zpět...

Informace čerpám z čerstvé knihy „Donald Elton: Írán 2026 Co dál?“ Není to překlad, jen volné převyprávění.

Navzdory přísné cenzuře a politickému tlaku vzniká v Íránu literatura, film, hudba i digitální kultura, které mají mezinárodní úroveň Právě tento kulturní život ukazuje jeden z paradoxů Islámské republiky: režim, který mnoho věcí zakazuje, zároveň vychoval jednu z nejvzdělanějších a nejkreativnějších společností v regionu. Revoluce vedená ajatolláhem Khomeini nebyla zamýšlena jako návrat do středověku. Jejím cílem bylo vytvořit moderní, technologicky vyspělý stát, ale založený na islámu. Proto režim: masivně rozšířil školství, podporoval technické vzdělání a investoval do vědy a univerzit. Výsledkem je, že Írán má dnes velmi vysoký počet inženýrů, lékařů, vědců a univerzitních studentů.

Írán má velmi hlubokou literární a intelektuální perskou tradici, starší než islám. Poezie, filozofie a diskuse byly v perské kultuře vždy považovány za znak vzdělanosti. Tato tradice přežila i v islámském státě.

V Íránu existují vlastně dvě paralelní reality oficiální kultura, náboženská a státem kontrolovaná a vedle toho skutečný kulturní život, film, literatura, hudba a internet. Tento rozpor je zdrojem velkého napětí, ale zároveň i kreativity. Cenzura někdy podporuje kreativitu. Umělci v Íránu často musí pracovat nepřímo a symbolicky, aby obešli cenzuru. Naučili se dokonale používat metafory a alegorii. To je jeden z důvodů, proč je íránský film tak ceněn – filmaři se naučili vyjadřovat složité myšlenky v náznacích a mezi řádky. Íránská filmová tvorba připomíná novou filmovou vlnu, která se objevila v Československu v polovině 60. let.

Nejviditelnějším příkladem je íránská kinematografie, která patří mezi nejrespektovanější na světě. Režisér Abbas Kiarostami vytvořil filmy jako Close-Up, Taste of Cherry nebo Through the Olive Trees. Jeho snímky jsou známé tím, že propojují hraný film s dokumentem a zobrazují obyčejný život s filozofickou hloubkou. Kiarostami získal Zlatou palmu v Cannes a jeho styl ovlivnil řadu světových režisérů.

Ještě širšímu publiku přiblížil íránský film režisér Asghar Farhadi. Jeho film Rozchod Nadera a Simin získal v roce 2012 Oscara za nejlepší cizojazyčný film a celosvětově vydělal přes 20 milionů dolarů. Drama o rozpadu manželství v Teheránu ukazuje konflikty mezi tradicí, rodinou a moderním životem. Farhadi získal Oscara znovu v roce 2017 za film Prodejce.

Filmaři však často pracují pod tlakem cenzury. Režisér Jafar Panahi dostal v roce 2010 zákaz natáčení a byl odsouzen k vězení. Přesto dál točil filmy v utajení – jeden z nich byl z Íránu propašován na „flešce“ ukryté v dortu. Jeho případ se stal symbolem střetu mezi uměním a politickou kontrolou.

Silná je také literární tradice, která v Íránu sahá až k básníkům jako Hafez, Rumi nebo Ferdowsi. Tito básníci žili po roce 1000, kdy byla Persie již součástí muslimského světa. Psali však persky a navazovali na starší perskou kulturu. V Íránu totiž poezie není jen literární žánr – je to součást každodenního života, způsob přemýšlení i komunikace. V mnoha íránských rodinách lidé znají zpaměti desítky veršů klasických básníků, třeba právě od těch tří, zmíněných výše. Verše se používají při rozhovoru, při rodinných setkáních, při oslavách nebo při vyjadřování citů. Někdy jeden citát z poezie vyjádří více než dlouhé vysvětlení.

Moderní autoři často popisují zkušenost revoluce, války a emigrace. Například román Plukovník od spisovatele Mahmoud Dowlatabadi o osudu rodiny během revoluce vyšel v zahraničí, zatímco v Íránu se šířil jako samizdat.

Hudba má složitější postavení. Veřejné koncerty podléhají povolení státu a ženám je zakázáno zpívat sólově před smíšeným publikem. Přesto vznikla silná undergroundová hudební scéna – mladí lidé nahrávají rock, hip-hop nebo elektronickou hudbu v domácích studiích a šíří ji přes internet. I přes policejní zásahy se tuto scénu nepodařilo potlačit.

Velkou roli hraje také internet. Írán má desítky milionů uživatelů sociálních sítí a už v první dekádě 21. století patřil k zemím s největší blogerskou komunitou na světě. Když vláda začala blokovat weby, uživatelé přešli na sociální sítě a šifrované aplikace. Používání VPN (Virtual Private Network) je tak běžné, že se stalo formou každodenní občanské neposlušnosti. VPN umožňuje obejít internetovou cenzuru, otevřít blokované sociální sítě, skrýt polohu uživatele a zvýšit soukromí na internetu.

Sociální média otevřela prostor i pro nové formy sebevyjádření. Mladé ženy zde zveřejňují fotografie bez šátků, vznikají módní blogy, satirická videa nebo politické komentáře. Výsledkem je zvláštní dvojí realita: oficiální kultura podporovaná státem a paralelní digitální kultura, která je mnohem svobodnější.

Důležitou roli v každodenním životě hraje také sport, zejména fotbal. Zápasy klubů Persepolis a Esteghlal sledují desetitisíce fanoušků a stadiony jsou jedním z mála míst, kde se lidé mohou veřejně shromažďovat a spontánně vyjadřovat emoce. Úspěchy národního týmu na mistrovství světa často na krátký čas sjednocují jinak rozdělenou společnost.

Po revoluci roku 1979 byly ženy prakticky úplně vyloučeny ze stadionů. Úřady to zdůvodňovaly tím, že prostředí stadionu je „nevhodné pro ženy“. Muži zde používají vulgární jazyk a dochází k fyzickému kontaktu v davu. Zákaz se týkal hlavně fotbalových zápasů, které jsou v Íránu nejpopulárnějším sportem. Zlom nastal po roce 2019, velkou roli zde sehrála tragédie mladé fanynky Sahar Khodayari. Byla zatčena za pokus dostat se na stadion převlečená za muže. Po hrozbě vězení se v roce 2019 před soudem upálila. Případ vyvolal velké protesty a mezinárodní tlak. Od roku 2019 ženy mohou na některé zápasy, často sedí v oddělených sektorech stadionu a počet vstupenek pro ženy bývá omezený. Přístup se nejčastěji povoluje při mezinárodních zápasech íránské reprezentace a při významných utkáních v Teheránu.

Z tohoto pohledu je Írán mnohem víc než jen politické konflikty, které dominují v zahraničních zprávách. Je to společnost s obrovskou kulturní energií, jejíž filmy, literatura, hudba i digitální kultura dokazují, že tvůrčí život může přežít i v podmínkách přísné kontroly. Právě tato kulturní dynamika ukazuje, že íránská společnost je mnohem složitější a živější, než jak ji často líčí média.

Odkaz na předchozí část: https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/nerad-rikam#comment-2201518

jsme se intenzivně připravovali na válku . Díky tomu máme třeba velmi robustní a zokruhovanou elektrickou síť, z čehož žijeme dodnes.  Protože tehdy jsme věděli, že nám nikdo na pomoc nepřijde. Nu, alespoň v tomto bychom si měli vzít ponaučení, nikdo nám nepomůže, je načase se začít spoléhat na sebe. Jestli tedy není už pomalu pozdě....

Bývalý policejní prezident Stanislav Novotný

- v rozhovoru po neČT24 konstatoval, že Česká republika doposud řešila vnucenou masivní migraci zadlužováním. Migrační ohrožení kvůli konfliktu v Íránu může být podle něj řešeno pouze řádnou vojenskou ochranou hranic.

Pane Novotný, před nedávnem vypukla válka v Íránu. Jak tento konflikt vnímáte?

Jako důsledek dlouhodobé likvidace architektury mezinárodního práva veřejného, jako bezskrupulózní pokus o rozšíření moci Izraele a Spojených států na Blízkém východě, jako pokus o převzetí iniciativy na strategické mapě světa, jako snahu o omezení vlivu Číny a Ruska a faktické pokoření Evropy.

Přitom zástupné důvody izraelsko-amerického útoku na Írán, které chaoticky prezentuje Washington, pouze zastírají pravý smysl imperiální agrese, jež navazuje na nedávnou sérii válek a barevných revolucí v severní Africe, na Blízkém a Středním východě, v Jugoslávii či na Ukrajině….

Do ČR míří měsíčně přibližně 6 000 uprchlíků z Ukrajiny, jejich počet pořád narůstá. Jak hodnotíte připravenost České republiky na novou migrační vlnu z arabských států?

Žádná země není na podobnou vlnu připravena tak, aby to nebylo znát na ekonomice a sociokulturních vztazích. Vlády České republiky doposud řešily vnucenou masivní migraci zadlužováním, tedy prodejem budoucnosti mladých lidí a nefér přístupem k důchodcům, jež odměnily za celoživotní práci pro republiku zvýhodněním cizinců, kteří pro ni nehnuli ani prstem...

- Migrační ohrožení může být řešeno pouze řádnou vojenskou ochranou zelené hranice. Žádné trapné improvizace, a už vůbec ne nejasné řeči o nasazení specialistů určených pro jiné práce, nás nespasí.

- Česká republika se musí postarat sama a okamžitě. Jinak se jedná opět o lokajské a oportunistické řeči, kdy naši úředníčci prosí své bruselské nadřízené, aby učinili něco, s čím by se naši služebníčci mohli ztotožnit. EU neučinila od prvních migračních vln před deseti lety prakticky nic. Naopak přímo i nepřímo tehdy prokazatelně řízenou migraci podporovala. Chceme-li postavit skutečně vlastní armádu, neboť nyní prakticky žádnou nemáme, je budování vojenské ostrahy hranic jejím dobrým základem.

https://42tcen.com/entry/novotny-eu-neucinila-od-prvnich-migracnich-vln-prakticky-nic-naopak-rizenou-migraci-podporovala

asi vím proč, je totiž možné, že Irán už tolik neútočí rachejtlemi proto, že mu prostě docházejí. 

Protože v raketových útocích se obě země chovají dost odlišně. Irán odpaluje své rakety z pozemních ramp, protože jeho letectvo s F-14, F- 4 a Mig 29 je zastaralé. Takže na to jdou stylem chrstnout jich tam hodně, ona možná nějaká proletí. Čímž ale mají dost velkou spotřebu. 

Izrael používá poněkud jinou metodu. Své rakety Blue či Silver Sparrow vypouští ze svých F15 A F16. Tyto rakety nemusí být ve velkém množství, protože vyfrčí až na hranice vesmíru, tudíž jsou pro každou PVO prakticky nerozpoznatelné. A pak se zaměří na cíl a mastěj kolmo dolů, s čímž má protiraketová obrana dost problém a spíš za chvíli už pak není.

Takže, jinými slovy, iránské útoky jsou asi jako když budete střílet prakem do hejna vrabců, možná se někdy trefíte, Izrael používá systém podstatně přesnější a efektivnější. Možná Iránu dochází šutry do praku.

Co tato válka udělá se světovou ekonomikou a co na to burza, to už nechám na ostatních chytrých zde. Je tady odborníků dost.

- placený bez ohledu na jednoznačnou manipulaci s povědomím z peněz povinných koncesionářů, opouští jedna z jejích hlavních tváří. Václav Moravec oznámil v neděli svou abdikaci z královsky placeného postu moderátora pořadu nazvaném po něm samotném. Český národ rozdělený jako nikdy před tím tak částečně slaví a druhý jeho břeh srdceryvně pláče. A nejhlasitěji současná opozice, které se od Moravce dostávalo tolik podpory, že to občas i přehlušilo její absolutní neschopnost.

- Václav Moravec byl neskutečně dlouho autorem vcelku sledované show, do níž si zval své hosty tak, aby na jednu stranu vytvářel dojem jisté vyváženosti, na druhou však svým tlakem na zúčastněné, zvýhodňováním jemu názorově bližších diskutujících a častým přerušováním oponentů dosáhl často výsledku odpovídajícímu jeho záměru. Tím byly liberalismus, eurohujerství a v podstatě je tváří stejné skupiny, do které spadají Pavel, představitelé bývalé Pětikoalice, Seznam, ale i Rychetský, Kolář a další škůdci této zemi. O to zábavnější bylo jeho vysvětlení konce v ČT. Prý už by nedokázal zaručit vyváženost, neutralitu či nestrannost svého moderování. Přiznejme si, že lepším vtipem svou kariéru snad ani zakončit nemohl.

- Moravec nebyl zdaleka jediným, kdo představoval koncentrované zlo ovlivňující tu část národa, která ještě z ČT čerpá informace později utvářející její myšlení a názory. Některé konzervativní kádry již obrazovku opustily, nicméně jich stále dost zůstává, a především ČT24 jimi překypuje. Nejenom na tomto kanálu však najdeme skutečné experty na vedení neetické komunikace. Taková Tománková na CNN - Prima také ohýbá fakta k prasknutí a zvýhodňování části politické scény se u Moravce snad učila. Ono jít s některými moderátory na jejich pískoviště je jistým rizikem a nejste li připraveni, snadno Vás semelou. Jít proti nim je ještě těžší. Jsou dobře vyškolení, mají za sebou mnoho kurzů a jejich výběr je velmi pečlivý.

- Moravec skončil a ódy na jeho kvality přetavené do pláče nad pomyslným hrobem jsou vnímatelné. Prý byl z televize vytěsněn, přestože o jeho rozhodnutí ani vedení do poslední chvíle údajně nevědělo. Netušíme, kdo měl být strůjcem nátlaku, nicméně nespokojenost s jeho vedením diskusí byla u části diváků dlouhodobá. O jím zmíněné nestrannosti nemohla být ani řeč. Česká televize jistě časem do stejného času nasadí nějaké další své eso, kandidátů na pokračovatele ve stejném trendu má jistě dost. Nečekejme nějakou brzkou změnu v chování tohoto liberálního molocha, jehož cílem je držet liberální linii spojenou s propagací Ukrajiny, Evropské unie a nenávistí k Rusku. Těžko lze doufat k popularizaci Babiše či Motoristů a SPD. Ani odchod Moravce není předzvěstí opuštění současného trendu představovaného končícím moderátorem.

Jindřich Kulhavý        z článku „Štěstí a pláč“       https://www.inadhled.live/…ac/

Vlastně jen k jeho části.

Souhlasím s vytvářením soběstačnosti ale v žádném případě nemám v plánu nakupovat elektrocentrálu a tabletky na výrobu pitné vody🤬. Pokud si představitelé státu myslí, že je normální, v civilizaci, aby oni měli královské příjmy a jejich živitelé si po práci chodili zřizovat kryty s vybavením - já si to nemyslím. Ale možná, že by se o to mohl postarat majitel domu, který chutně konzumuje nájemné.🤔

Jo, a tak mne napadá, že snad si Vidlák nemyslí, že že jakýkoliv politik, když řekne, že je mu líto nějakých mrtvých lidí - že mluví pravdu 🙏🙄

Líto to může být tak leda obyčejným lidem, kteří se jim ještě skládají na pomoc, protože tuší, že by klidně mohli být taky na řadě 👎

Ještě nedávno uváděl, že jedině velkochovy a megapole jsou to pravé ořechové :-)

Až teď pochopil švýcarský systém rodinných farem, zajišťující potravinovou bezpečnost.

Proč před volbami poslouchají politici nás a po volbách někoho jiného?

https://degener.cz/dolu-se-slibuje-nahoru-se-posloucha/

se sereš hnuse, s křížkem po funuse:

je už tolik nepříjemného folklóru, že by se alespoň na ty kroje mohli vysrat.  Navíc, Tomio mně v kroji připomíná Babinského:

Říkají Markétko, zpívej si Markétko slz plný džbán už to vzdej...
 

Česko skropí deště, co pak přijde ještě?