Moji dlouholetí čenáři vědí, že se označuju za levičáka. Takového toho klasického levičáka, který chce, aby pracující člověk z platu uživil rodinu, zajistil si vlastní bydlení, měl dostatek dětí a měl volný čas na to, aby mohl milovat národ i vlast. V tomto ohledu nejsem ani trochu internacionální ani kosmopolitní. Myslím si, že národní stát je to nejrozumnější uspořádání pro vyvážený dostatek blahobytu i dostatek svobody a všechno ostatní je krok zpět. Ale také uznávám, že jakékoliv lidské snažení okamžitě vytvoří hiearchii, protože i v té prvnotně pospolité společnosti někdo uměl toho mamuta lovit lépe než druhý. Uznávám, že lidé mají různou míru schopností i kompetencí, což bude vždycky znamenat, že někdo bude uznávanější a lépe odměňovaný než druhý.

Na druhou stranu říkám, že je třeba nerovnosti zmírňovat, protože nechcete společnost, kde jedni mají všechno a druzí nemají nic. Už jen proto, že ti, co nemají nic, nebudou bránit ty, kteří mají všechno. Aby mohlo být v palácích bezpečno, musí být v podhradí spokojenost. Aby muži byli ochotni hájit hradby nebo hranice, musejí při tom myslet na své ženy, dcery, domy, kostely, divadla a podobně.

A nikdy jsem nevěřil na třídní boj či sluneční stát. Nevěřím, že správné politické uspořádání zlepší lidské charaktery. Nevěřím, že stát dokáže nahradit rodinu při výchově, nevěřím, že lepší svět vznikne napsáním lepší ústavy. Nevěřím, že je nejprve nutné porazit starý svět a až pak může přijít Království nebeské. Nevěřím, že ze ziskuchtivosti, obchodní dravosti a kachního žaludku vzejde díky tržní ekonomice dobro, ale také nevěřím, že se tyto vlastnosti dají vykořenit ohněm a mečem.

Věřím v osobní příklad. Věřím, že zapalovat může jen ten, kdo sám hoří. Věřím, že je třeba hledat cesty, jak napravit bídu světa a věřím, že se lidé přidají. Věřím, že lidé půjdou za tím, kdo bude ochoten jít první a první si zmáčí nohavice při hledání cesty přes bažinu. Věřím v lidskou solidaritu, věřím ve vzájemnost, věřím v lidskost, která je větší, než to vypadá z příspěvků na fejsbůku. Věřím v příklady, které táhnou. Věřím ve vyhrnuté rukávy. Věřím, že pokroku se nedosahuje vznešeným tlacháním o utopii, která nikdy nevznikne, ale prostým poučením se z přechozích selhání. Věřím v metodu pokus – chyba… která ovšem předpokládá práci na mnoha pokusech.

Proč to všechno píšu…

Čtyři roky se právě o toto snažím. Snažím se pracovat a obklopovat se lidmi, ktaří také pracují. Snažím se hledat cestičky, selhávat, znovu vstát a znovu to zkoušet. Tento blog je v podstatě takovým dlouholetým svědectvím, co je možné a co je nemožné, když člověku nestačí jen tlachat na internetu a skutečně chce poměry změnit. Když říkám, že potřebujeme média, prostě jsem se o jedno pokusil. Když říkám, že potřebujeme vlastní politiku, jednu jsem založil. A když teď říkám, že potřebujeme podpůrnou strukturu, dělám na ní, jak jen dokážu.

Víte, když jsem začal s Vidlákovnou, mohl jsem na to jít i jinak. Mohl jsem prostě přijít do banky, přesvědčit pana bankéře, že rekonstrukce sýpky je skvělá investiční příležitost, půjčit si od něj vaše peníze, co mu „leží v trezoru,“ zrekonstruovat, udělat hezký marketing, stanovit sazby za vstupné, ubytování, politické řeči i workshopy a pak dvacet až třicet let splácet hypotéku a třeba i dosahovat zisku. Na to dnešní svět slyší. Ziskuchtivost je silná motivace a dobrý základ pro to, aby vám globální kapitalismus půjčil a dokonce i nabídl příznivý úrok. Člověk je od přirozenosti tvor chamtivý, chce se vyšvihnout výš a udělá pro to fakt hodně. Dneska se to tak dělá. Když jedete na konferenci SOSP nebo jakékoliv jiné organizace, platíte prostě vstupné a někdy pěkně mastné… náklady vole!

Takhle to dělají ostatní.

Já jsem místo toho začal přesvědčovat vás, že potřebujeme komunitní centrum. Potřebujeme se scházet, potřebujeme svůj středobod, potřebujeme symbol naší emancipace. Místo do banky jsem šel za svými čtenáři. Jsou to ty stejné peníze. Dokonce je Institutu posíláte z té stejné banky, u které bych mohl žádat o úvěr. V konečném důsledku budu také potřebovat stejnou částku, protože stavební materiál stojí stejně, ať mám úvěr od banky nebo dary od čtenářů.

Rozdíl je jen v jednom. V ÚROKU! Pokud bych si vzal úvěr, budu platit úrok, který za dvacet let celou částku za rekonstrukci zdvojnásobí. Banka vezme vaše peníze, dá mi je na úvěr, vezme si každý rok čtyři procenta navíc (a to jsem optimista), ale vám z toho nedá prakticky nic. Naopak vám ještě napaří nějaké ty poplatky z poplatků a v konečném důsledku budete mít v bance za pětadvacet let méně peněz než na začátku.

Pak ještě byste přijeli do Vidlákovny postavené na úvěr a tam byste vysolili za ubytování a další služby dvojnásobné peníze, protože úvěr, vole! Kromě nákladů na teplo, světlo a amortizaci máme ještě náklady na splátky. Obrovské náklady. V podstatě je to splátka za sázku na ziskuchtivost. Je to mocná motivace, je poměrně stabilní, ale i tu nakonec zaplatí koncový spotřebitel. Je zvyklý. Dá se na něm dříví štípat. Kdysi nakupoval levně na TEMU, ale to mu teď jeho EU zkrouhla, protože tamní ceny příliš jasně ukazovaly rozdíl mezi čínskou výrobou a evropskou úžerou.

A tak to zkouším obráceně. Bez nakrmení banky. Institut nemá žádný úvěr. Vaše dary jsou prakticky obratem spotřebovány za stavební materiál a práce. Až bude Vidlákovna hotová, nebudeme muset každý měsíc po mnoho let sehnat desetitisíce korun na splátky. Prostě jsme z toho celého vyřadili hentu dluhovou oprátku, která ze svobodných dělá nesvobodné. To nám umožní, že to reálně postavíme za polovic, tím pádem to také za polovic budeme provozovat. Kdo přispěl, ten to bude mít za režijní ceny, protože smyslem není zisk. A kde není zisk, nejsou ani daně ze zisku. Další ušetřené peníze…

Vaším darem na Vidlákovnu si předplácíte mnoho budoucích víkendů v dobré společnosti mezi svými. Předplácíte si základnu i středobod našeho úsilí o národ i vlast. Tohle je podle mě levičáctví. Samozřejmě, nikomu nic nebrání, aby to udělal klasicky. Aby si vzal na pomoc akumulovaný kapitál a měl stejné víkendy v dobré společnosti mezi svými, základnu i úsilí o národ a vlast. Ale… zaplatí to dvakrát. Ještě musí uživit banku.

Prostě chci ukázat, že to jde i jinak. Že jde z mnoha malých částek udělat velké dílo. Že je možné z řetězce vyřadit bankovní úvěr, protože to je to, co v konečném důsledku nejvíc zvyšuje náklady a stává se to dlouholetou koulí na noze. Že je možné se spojit i jinak než přes akcie. Takhle to fungovalo za Národního obrození. Tehdy ještě kapitál a solidarita existovaly vedle sebe a ještě nepřemýšlely o tom, že se musejí v zájmu sluníčkové budoucnosti navzájem vyhubit. Jo, dvacáté století tohle celé pohřbilo, protože pýcha kapitalismu rostla s jeho ziskovostí a pýcha třídního boje zase s množstvím členů internacionály. Dneska se bojím, že jsme na stejné trajektorii a proto je třeba dávat příklady, že to takhle být nemusí. Když se mě před volbami intervjuci ptali, jestli jsem komunista, říkal jsem, že já jsem to, co bylo ještě před komunisty i sociální demokracií. Tam je zapotřebí se vrátit a zkusit jinou cestu.

Jistě, znamená to úplně jinou úroveň důvěry. V ziskuchtivost svět věří, ale zdá se, že už skoro zapomněl, že existují i jiné motivace. Proto majnstrýmoví intervjuci šťourají, co je to sakra za nápad, ta Vidlákovna. Přece není možné, že by v dnešní sobecké době někdo udělal něco takového bez postranních úmyslů. Koná se pro zisk, no ni? Co tím vším Vidlák sleduje? Inu, hledám cestu, která nám bude vlastní. Která bude odpovídat našim možnostem i naší velikosti. Českou cestu!

Přátelé, dovolte mi s hrdostí oznámit, že od 24. dubna, kdy jsem oznámil tento projekt, se sešlo už více než milion šest set tisíc korun. Příští týden nastupují pokrývači na střechu. Za čtrnáct dní, v sobotu 11.7. budeme mít úklidovou brigádičku na kterou jste srdečně zváni a po ní dostane sýpka nová okna. Do konce prázdnin bude budova zajištěna proti větru, dešti i zimě.

V minulém týdnu udělal hydrogeolog vsakovací zkoušku, při které zjistil, že pod ornicí jsou jemnozrnné písky, které nejenom nadprůměrně dobře vsakují, ale i nadprůměrně dobře čistí. (Fotografii ze zkoušky najdete pod článkem) To byla poslední věc, kterou jsme potřebovali k projektu čističky (a studny), který jsme už rozjeli. Teď už je to jen na rychlosti úředního šimla.

Zachováte-li projektu přízeň, do konce prázdnin také budeme mít nakoupenou drtivou většinu řeziva, trámků, palubek, prken a dalšího potřebného materiálu pro příčky. Rovněž bude zadána výroba vodojemu a zásobníku na teplou vodu, včetně vodoinstalačního materiálu. Ukázalo se také, že Vidlákovy kydy čtou i odborníci přes úpravu vody a posouzení energetické náročnosti budovy, kteří nám nabídli svou pomoc.

Děkuji všem, kteří přispěli. Ukazujete cestu něčemu, co sto let spalo a nebo bylo potlačeno. Ukazujete cestu uspořádání, které je nám v této zemičce nejbližší a pro které je tady dost prostoru. Je to cesta práce, nikoliv války. Cesta k vítězství skrze osobní příklady. Cesta míru a cesta pokoje, protože na to jdeme přes krumpáč, nikoliv přes flintu. Cesta od malého k většímu a pak ještě většímu. Cesta inspirace, kterou kdokoliv může napodobit.

Děkuji, že mám díky vám spoustu důvodů věřit v náš národ i v budoucnost.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600