Tohle bylo to nejhorší, ne? Ten pocit, že máte jiný názor, než všichni vaši uvědomělí přátelé. Ten pocit, že je to jinak, než jak to říkají v České televizi. Že NATO nevylo v právu, když bombarodovalo Jugoslávii. Že v Iráku nebyly žádné chemické zbraně, že Afghanistán nebyl žádnou baštou mezinárodního terorismu. Že prodávat vodu Veolii je blbost a že komunisti nebyli zase tak špatní hospodáři, když je tu i po třiceti letech co krást. Že migrace není žádné kulturní obohacení a že ruská invaze na Ukrajinu měla své příčiny. A free výchova dětí není znakem lásky, ale alibismu. Že inkluze zničí školství a podávání blokátorů puberty je zločin, za který by se doktoři měli smažit v pekle.
Člověk si to mohl potichu myslet, ale pokud to někde řekl nahlas, přišly následky. Nejprve zvednuté obočí, pak údiv, pak posměch a pak už čirá nenávist, veřejná ostrakizace, vyhazovy z práce, tahání po soudech a v krajním případě i vězení. Všude kolem samý majitel pravdy, dlouholetí přátelé, kteří se vás zřekli, děti, které vyhrožovaly, že za takové názory k vám už nepustí vnoučata, rozhádané rodiny… a to vše zhmotnělé do někoho, kdo vám umí dát velmi arogantně najevo, jaký jste vyvrhel, kdo se nikdy neptá, nikdy nenaslouchá, ale ví, že jste se zaprodali… tu Rusku, tu peklu… že, Halík?
Vzpomínám si na tu úlevu, když jsem v roce 2012 objevil Kosu, kde bloger Vlk vyjadřoval moje pocity a já jsem zjistil, že v tom nejsem sám. Že jsou tu i další, kteří to vidí stejně. Najednou jsem měl alespoň virtuální přátele, před kterými jsem mohl naplno říct, co si myslím a proč si to myslím. Najednou jsem našel porozumění a nejen posměch.
Ještě v době, kdy jsem psal právě na Kose, jsem se snažil ta virtuální přátelství přetavit ve skutečná. Otevřel jsem dveře svého domu a dělal jsem to, co dělali první křesťané – snažil jsem se, aby se lidé scházeli a mohli se podělit o své radosti i starosti. Aby v té stále více nepřátelské liberální demokracii byl alespoň malý ostrůvek, kde je možné se volně nadechnout. Ještě jsem nebyl ve válce s pravdou a láskou, nechtěl jsem bojovat, jen jsem chtěl mít místo, kde i korporátní nevolník bude alespoň na chvíli svobodný. Chtěl jsem malý ostrov pokladů, který bude pod rozlišovací schopnost mocných, někde na periferii, kde není ani zlato, ani ropa, ani dobrá půda. Někde mimo zájem velkého světa, který stále více propadá hříchu… nebo spíš šílenství… ale ono to je v podstatě to samé.
Pak se to všechno pořádně urychlilo, protože jsme to my, dezoláti, kdo mohou za to, že Západ ještě neporazil Rusko, že ano? Kdo jiný by za to také měl být odpovědný, než ti, kteří už dvacet let kverulují a nelíbí se jim ten skvělý úžasný globální, nadnárodní pokrok a pořád mají blbé námitky, jako že jsou pod mosty bezdomovci, exekutoři legálně kradou, nerodí se děti a v průměru se samozřejmě máme skvěle, ale v praxi to vypadá tak, že jeden sežral celý bůček a druhý neměl nic.
Pořád jsou kolem nás vyznavači Brusele, kteří nás s chutí posílají do mediálního cirku, aby nás tam hlídací dogy demokracie, Bartoníčci, Brodníčkové a Bartkovští trhali na kusy pro obveselení publika a pro výstrahu ostatním.
Přesto nás přibývá.
I přesto, co udělali Martině Bednářové. I přesto, co udělali Hejátkovi.
Nero Fiala sice skončil, ale za zetko na tričku vás zatknou i za Andreje Galby, ačkoliv ten slíbil, že pronásledování pro víru ustane. Pretoriáni si prostě dělají, co chtějí.
Ale pořád nás přibývá.
Ještě nedávno jsme my zpochybňovali to, co nám říkali v České televizi a teď už Česká televize zpochybňuje, co říkáme my. Ještě nás nějaký čas budou pronásledovat, do ediktu Milánského je ještě daleko…
… ale pořád nás přibývá!
Už se nám nesmějí, už s námi bojují a doufají, že Putin zaútočí na Evropu, protože jinak všichni padnou spolu s Ukrajinou. Že, Michopulosi?
Nemůžeme zabránit císařům, aby mezi sebou vedli války. Nemůžeme zabránit římským senátorům v jejich perfidní politice, nemůžeme zadržet Pretoriány, kteří už dávno ovládají každého zvoleného zastupitele a stali se sami o sobě zákonem. Nemůžeme zabránit vyvolávání banderovských démonů a postavit se před lavinu stěhování národů.
Ale můžeme se k tomu nepřidat. Můžeme mít „království, které není z tohoto světa.“ Můžeme se nepostavit se s ostatními před Baalovu sochu a neházet mu své děti v oběť za pokrok a korporátní kapitalismus. Můžeme nepodepsat novinářskou antichartu. Můžeme vyznat víru, že základem společnosti je rodina a nikoliv queer grupáč. Můžeme vyznat víru, že nad rodinou je národ, který má společné hodnoty a nikoliv multikulti bordel. Můžeme vyznat víru, že v každé době byly věci dobré, které můžeme rozvíjet a věci špatné, ze kterých se můžeme poučit.
Můžeme vyznat víru, že mír je víc než válka a nikdo tam v zákopech na východní frontě neumírá za vlast, ale umírá pro zlaté hajzlíky Timura Mindiče, jachty pro Olenu Zelenskou a pěkné místo v žebříčku Forbesu pro Michala Strnada. Můžeme vyznat víru, že na naší straně je Husova pravda, nepřátel se proto nelekneme a na množství hledět nebudeme. Můžeme vyznat víru, že Bůh je na straně utlačovaných a pýcha mocných nakonec zničí i ten nejvyšší trůn. Že, Donalde?
A protože není jednoduché vyznávat takovou víru, je zapotřebí mít místo, kde je možné nabrat síly. Kde je možné se zregenerovat, povzbudit, vyměnit zkušenosti a na vlastní oči vidět, že v tom nejsme sami. Obzvlášť dneska, když jsou na obzoru temné mraky a ti, které jsme milovali, nás nenávidí.
Počínaje touto nedělí, najdete nás vždycky od čtrnácti do osmnácti hodin na Vidlákovně. Bude tam prostor pro sdílení, povzbuzení a pro úctu k vašim názorům. Bude prostor pro zpomalení v tomto krysím závodě až na dno blahobytu, prostor pro trochu toho snění, plánování a odhodlání. Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se. Pokud ne, budeme tam i další neděli. A pak další… a další… a další… až do Vánoc. Občas přivedeme hosta, občas přivedeme frátera, občas přineseme jenom čaj a sušenky… Jestliže za Husa měli Betlémskou kapli, tak my budeme mít Betlémskou sýpku.
Během krátké doby začnou fungovat stránky www.vidlakovna.cz, na kterých vždycky najdete aktuální informace.
Je načase vylézt z katakomb a začít vztyčovat věže na znamení, že v tom nejsme sami.
Díky všem, kdo nám v tom pomáháte.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku...
Marek Stoniš k výzvě šéfredaktorů
Jako šéfredaktor měsíčníku TO a Denik.to jsem byl mezi těmi, kdo byli pozváni na nedávné setkání šéfredaktorů k projednání výzvy politikům, aby respektovali svobodný přístup k informacím. Když se začal probírat konkrétní text apelu, vysvětlil jsem auditoriu, že za ohrožení svobody slova a svobodného šíření informací považuji zejména cenzurní legislativu z Bruselu, zvláště pak nařízení a směrnice jakými jsou Digital services Act (DSA), European Media Freedom Act (EMFA) nebo Chat Control. Jestli nás něco ohrožuje, tak vyšinutý přístup diamantových mozků Bruselu ke svobodě slova, a proti němu bychom se měli bránit spíše, než hromadně protestovat proti tomu, že byl jedné novinářce zamezen přístup na tiskovou konferenci ministra zahraničí.
Navíc jsem, až na výjimky, seděl uprostřed zástupců médií, která se v posledních deseti letech ve velké většině podílela na - bohužel - zaslouženém úpadku věrohodnosti a relevance médií ze strany čtenářů, diváků i posluchačů. Selhávala totiž v přístupu ke klíčovým politickým i společenským tématům, jako jsou například nelegální migrace, opatření státu proti občanům v době covidu, dokonce podporovala tažení vlády Petra Fialy proti svobodě slova (protiprávní zavírání opozičních webů, cenzurní komunikační odbory na vládě i ministerstvu vnitra, "sortování" českých médií na systémová a antisystémová, dotační hon na "dezinformátory", atd.), mnohá z nich vědomě opustila pole kritické, pluralitní a svobodné žurnalistiky a stala se propagandistickými zesilovači zájmů "liberálně demokratických" politiků a zájmových byznysových kruhů. Nejsi s námi? Jsi proti nám.
Podíleli se tím, a to jim vyčítám nejvíce, na rozdělování společnosti, nálepkování "nevhodných" názorů a urážení oponentů, což je v přímém rozporu s jejich posláním i samotnými vzletnými frázemi o demokracii a svobodě slova, která jsou uvedena ve výzvě. (Její text najdete v prvním komentáři.)
Poděkoval jsem tedy organizátorům za pozvání, oznámil jim, že jménem našeho média výzvu nepodepíšu a bez prásknutí dveřmi odešel. Finální podoba textu mě ostatně ubezpečila, že jsem dobře udělal; na něčem tak absurdním, jako je podprahové tvrzení českých médií, že se čeští politici dopouštějí na novinářích násilí, se opravdu podílet nelze.
Můj bývalý kolega z Reflexu a jeho dnešní šéfredaktor Martin Bartkovský si ovšem myslí, že nepodepsat "tohle minimum" řekne o charakteru těch lidí (tedy i mém), "celkem dost." Trošku mě jeho moralitka překvapila.
Jestli ovšem měla petice sloužit k tomu, aby se ti, co ji podepsali, bili veřejně v prsa, že jsou lepší než my, odpadlíci, renegáti, zkrachovanci a ztroskotanci, kteří odmítli, tak si ten pocit lepšího člověka a kovaného žurnalisty “celkem dost” užij, Máťo.
J. Rajchl: "Marku, jsi největší frajer."
40 loupežníků
Jakpak se vlastně jmenuje ten následník vůdce Málika?
Budou z nich stejní hrdinové jako z těch, kteří sem pozvali soudružskou pomoc Varšavské smlouvy, aby jejich Pravda a Láska zvítězila opět po 58 letech nad lží a nenávistí neuvědomělých dezolátů jediné skvělé budoucí společnosti?
Ani jim přece ta "Ulice" nebude kázat, co je pro ni dobré, když Oni to ví nejlépe. Co je dobré pro Ulici je totiž populismus.
Co je dobré pro společnost vědí tradičně elity té společnosti. Těch máme plná média s největší sledovaností.
Megaloman
Przemyslaw Piasta - polský historik, publicista, podnikatel a politicky činná osobnost , 1.října 2026, zkráceno
„Kdyby na nás Rusko zaútočilo a my bychom si sundali rukavice, myslím, že bychom Rusko poměrně rychle porazili. Máme nad Ruskem drtivou vzdušnou převahu. Možná by Ukrajinci dokázali za šest měsíců odstavit polovinu ruských rafinérských kapacit, ale my bychom to dokázali za šest týdnů“ řekl Radosław Sikorski 11. září během setkání v Kyjevě.,“
Sikorski není žádný sloupkař ani druhořadý politik. Je ministrem zahraničních věcí Polské republiky. Už jen z tohoto důvodu má každé jeho prohlášení svou váhu. Není tedy divu, že reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Pokud jde o hodnocení vlastních ozbrojených sil Varšavou, šéf polské diplomacie má zjevně amatérský pohled na vojenskou sílu naší země a nechápe, že během speciální vojenské operace ruské ozbrojené síly zdaleka nevyužívají svůj plný potenciál. Když už mluvíme o vojenské převaze Polska nad Ruskem, Sikorski si zjevně neuvědomuje, že pokud by Polsko zahájilo vojenskou akci proti Rusku, naše země by použila celý arzenál dostupných sil a prostředků a polská státnost by do dvou nebo tří dnů přestala existovat,“ odpověděl na slova polského ministra zahraničí Nikolaj Patrušev , tajemník Bezpečnostní rady Ruské federace .
Ani Marija Zacharovová svá slova nešetřila . Mluvčí ruského ministerstva zahraničí označila Sikorského prohlášení za symptom „rusofobie mozku“. Útočný arzenál Ruské federace je stále obrovský. V případě války s NATO by byl bez váhání použit. Polsko a pobaltské státy by byly samozřejmě prvními cíli.
Zatímco z pohledu zájmů celé Severoatlantické aliance by to mohla být přijatelná cena za dosažení strategického úspěchu, pro nás je to cena zcela nepřijatelná. Znamená to nejen lidské a materiální ztráty, ale také reálnou hrozbu pro další biologické přežití národa. Proto by polský ministr zahraničí, který by se měl v první řadě starat o blaho svého vlastního národa a státu, nikdy neměl pronášet taková slova.
Nicméně stojí za to se ptát, zda Radosław Sikorski skutečně sleduje zájmy polského státu. Celá jeho biografie tuto otázku nejen legitimizuje, ale odpověď, která z ní vyplývá je naprosto zřejmá.
V roce 1981 odešel Sikorski, kterému bylo pouhých 18 let, do Velké Británie. Po zavedení stanného práva v Polsku zůstal ve Spojeném království a v roce 1982 mu byl udělen politický azyl. Oficiální biografie ministerstva zahraničních věcí uvádějí, že v letech 1981 až 1989 byl ve Velké Británii politickým uprchlíkem. Během svého pobytu v zahraničí studoval na Pembroke College v Oxfordu, kterou absolvoval v roce 1986. Byl aktivní v Oxfordské unii, vedl Polskou společnost Oxfordské univerzity a patřil k Bullingdonskému klubu. Právě v tomto kruhu navázal blízký kontakt s Borisem Johnsonem. List The Guardian ho dokonce popsal jako politika blízkého mnoha předním konzervativcům.
Sikorski přijal britský pas v roce 1987. Podle dostupných biografií se svého britského občanství vzdal v roce 2006. Sám Sikorski si také vzpomněl na spekulace v Polsku, že jeho studium financovala britská tajná služba; to popřel s tvrzením, že obdržel standardní grant ILEA.
V 80. letech vstoupil na britskou mediální scénu. Pracoval jako nezávislý pracovník pro publikace jako The Spectator a The Observer a jako válečný zpravodaj pro The Sunday Telegraph informoval o válce v Afghánistánu. Afghánistán je ve skutečnosti významným bodem v této biografii. Právě zde se dostal do kontaktu se Spojenými státy a jejich zpravodajskými službami. Sikorski strávil čas mezi mudžahedíny v době, kdy byli silně podporováni USA proti Sovětskému svazu. Jako reportér se mimo jiné věnoval používání amerických raket Stinger.
Koncem 80. let začal Sikorski pracovat ve Spojených státech. Stal se korespondentem konzervativního amerického časopisu National Review, kde informoval mimo jiné o bojích v Afghánistánu a Angole. To ho seznámilo s americkou antikomunistickou pravicí a položilo základy pro jeho následnou politickou kariéru v Polsku. Na přelomu století získal Sikorski rezidenční stipendium v American Enterprise Institute a stal se výkonným ředitelem New Atlantic Initiative. AEI pro něj byla víc než jen pracoviště. Sikorski řídil program zaměřený na transatlantické vztahy, Rusko, NATO a demokratizaci postsovětských států. Zpráva AEI z roku 2005 ukazuje, že organizoval konference za účasti mimo jiné Zbigniewa Brzezińského, Davida Fruma, Danielle Pletky, Michaela Rubina a zástupců řady vlád a diplomatů.
Sikorského manželka, Anne Applebaumová , je vlivná americká novinářka, která je po celá desetiletí pevnou součástí americké mediální a expertní komunity. Její vazby na americký hluboký stát jsou veřejným tajemstvím. Jeden ze synů Radosława Sikorského a Applebaumové, Tadeusz Sikorski , se stal poručíkem v kybernetických sborech americké armády, jednotce americké armády věnované operacím a bezpečnosti v kyberprostoru.
Měl by politik s takovými vazbami, nejen politickými, ale i rodinnými, na cizí mocnost vést polskou zahraniční politiku? Zdá se však, že pokud dojde k vážnému střetu zájmů mezi Amerikou a Polskem, Sikorski se ocitne přinejmenším v pozici protichůdné loajality. Toto je značné riziko, které je o to významnější kvůli Sikorského vlastním osobnostním rysům.
Není žádným tajemstvím, že Sikorski je uvědomělý megaloman s posedlostí hraničící s narcismem. V klíčové době globální krize, kdy se z trosek unipolárního světa rodí nový globální konstrukt, řídí polskou zahraniční politiku muž bez osobních predispozic, ale přinejmenším s matoucími zahraničními konexemi. Pokud bychom ho měli přirovnat k navigátorovi a naši zemi k lodi, museli bychom dojít k závěru, že Sikorski nás už nějakou dobu jasně vede k útesům. V tomto je odhodlaný a důsledný. Nezastaví ho premiér posedlý imaginárními zprávami CIA. Nezastaví ho prezident, jehož styl zahraniční politiky je výrazně protiruský. Nezastaví ho nikdo v Polsku, protože zde není nikdo, kdo by měl sílu, odhodlání a intelektuální nadhled, aby to dokázal.
Můžeme jen doufat v zázrak. Ne v nějaký přehnaně velkolepý, tak akorát pro nás. Prostě v takový, kdy se mocní světa rozhodnou, že ještě nenastal čas na válku. A potom si mezi svými poskoky zjednají pořádek.
*Inza (Sikorski)
"Kdyby na nás Rusko zaútočilo a my bychom si sundali rukavice, myslím, že bychom Rusko poměrně rychle porazili...", řekl Radosław Sikorski
No a co potom, kdyby si sundali rukavice Rusové, to by byl teprve mazec... (jen další narcis z amerických institutů).
Některým lidem je prostě pořád dobře.
- I když by militantní premiér Tusk a ministr obrany Sikorski tak rádi zaútočili na Rusko, podobně jako fantastové z bývalých pobaltských sovětských republik, lidé v blízkosti ukrajinských hranic se spíše obávají Ukrajinců. Má to logiku. Pokud skončí válka u jejich sousedů, dá se očekávat výrazný posun zůstavší vojenské techniky přes hranice. A ty polské by byly jako transportní první na ráně. Navíc běžní Poláci už mají Ukrajinců a jejich nacistických choutek dost. Netušíme, jak je to v Polsku, ale u nás naopak údajná obliba minimálně Ukrajinek způsobila, že jsou na prvním místě mezi nevěstami. Statistika sice nehovoří o tom, koho si tu berou, zda li jsou to Češi nebo někteří z ukrajinských hrdinů bojujících z dálky, ale jisté je, že vysoký počet nově narozených dětí u nás tak může mít ukrajinský původ. A přidáme li množství potomků narozených těmto cizincům a navštěvujících naše školy a školky, přičemž se celkově rodí podstatně méně novorozeňat než před pár roky, možná jednou bude hlavním městem Ukrajiny Praha. Ukrajinizace tak jede naplno.
Vše se v Evropě mění a jediná Leyenová se zatím zuby nehty drží. Její demoliční schopnosti jsou skutečně nevídané a je až absurdní, co jí prochází. Nicméně se to na kontinentu už začíná vařit. Průmysl kolabuje, nezaměstnanost se zvyšuje stejně jako buzerace. Energetika kolísá, blížící se zima je pro politiky strašidlem. Ceny i daně rostou, inflace má nakročeno k pěknému kolotoči. Válka proti Rusku by reálně během prvních týdnů stála miliony životů Evropanů, poté už by nic nebylo jako dříve. Pár set štváčů je ochotno nás nahnat pod atomové hřiby. Možná jsme svědky posledního záchvěvu liberálů. Pokud ne, jde nám o život, majetek, o vše. Nebo to vnímám špatně? Mimochodem, Češi to mají na háku. Tušíte třeba, jak na tom jsou cenově dostupné zájezdy k moři? Tedy …. Vyprodáno. A to je máme dražší než třeba právě Němci. Některým lidem je prostě pořád dobře.
Jindřich Kulhavý z článku „Je to poslední fáze?“ https://www.inadhled.live/…e-/
*včelka Mája
To jen chcípající kobyla liberalismu kolem sebe kope. Snad ji dojdou síly dřív, než způsobí nenapravitelné škody.