Heleďte, já pro dnešek přestanu s tím věštěním apokalypsy. V poslední době mám ze sebe pocit, že mě musíte vidět jako zachmuřeného opelichaného krkavce, který sedí na poslední větvi uschlého stromu, obzor za mnou je temný jako před blizzardem a moje černé oči jasně říkají, že ať dopadne zápas jakkoliv, mrchožrout si přijde na své. 

Dnes chci snít. Stalo se mi něco, co zažívám  jednou za čas  a mám chuť se z toho vypsat. Začít ale musím před pětadvaceti roky. 

Možná vás to překvapí, ale já osobně jsem očekával, že Zeman Lipavského nejmenuje, pak že dojde na tu kompetenční žalobu a Rychetského spravedlivý ústavní soud jednou provždy určí, že o složení vlády se nerozhoduje na Hradě. Že výsledkem několikaměsíčního rozhodování bude nález, který z českého prezidenta definitivně udělá kladeče věnců a podepisovače listin, které mu přistrčí jiní. 

Měl jsem v hlavě článek, který jsem chtěl samozřejmě doladit až podle skutečného výsledku, ale jeho leitmotivem mělo být, že mi to nevadí a naopak, že to vítám.