Zhruba před týdnem přetiskl bratr Vlk na svém serveru Kosa Zostra článek o tom,  že se vlastně od dob dávno minulých zase až tak moc nezměnilo, pravda se dělá pomocí školení, nepříjemné otázky je třeba potlačit a hlavně nepřipustit skutečně svobodnou diskusi. Pokud máte zájem zde je odkaz: 

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2017/09/06/hate-speech-aneb-jak-umlcet-hlas-internetu/

Byla druhá světová válka a na pacifických ostrovech se dělo něco, co žádný domorodec neznal a ani v jejich písních něco podobného nikdy nezaznělo. Z ničeho nic přišli do tropického ráje hoši v zelených uniformách, vykáceli v pralese pruh, srovnali terén, nalili asfalt, postavili domečky, dovnitř se posadil chlapík se sluchátky na uších, neustále ťukal do podivné bedýnky, říkal podivná rituální slova a za chvíli přistávali oceloví ptáci, kteří měli plná břicha zajímavého zboží.

Takovéto poselství přednáší ve svém románu Jméno růže italský postmodernista Umberto Eco. Myslím, že je to hluboký poznatek, který platil v temném středověku stejně jako dneska. Je to poměrně jednoduché. Každá společnost má svůj okraj. Takový okraj společnosti může vypadat různě a poměrně pestře. Jsou tam zaměstnanci bez zaměstnání. Lidé bez vzdělání, ale i ti, kterým je vzdělání na nic, protože je stejně nikdo nepotřebuje. Lidé v dluhové pasti, protože věřili reklamám.  Oškubaní singles po drsných rozvodech.