Nadpis je můj vidlácký recept. Jednoduše vytvořit takové zemědělství, aby bylo pod rozlišovací schopnost strany a vlády i EU. Takové, aby nikoho vlastně nezajímalo a aby vlastně oficiálně neexistovalo. Ale ono už existuje a existovalo vždycky. Jen je zapotřebí ho rozšířit.
Na našem vidláckém dvorečku jsem už vícekrát popisoval stav i problémy českého zemědělství. Podle reakcí zaujaly moje články docela dost lidí, kterým naše krajina a budoucnost není lhostejná a jako bonus ještě používají vlastní hlavu a úplně se jim nejevily aktivistické nápady, prootže se nápadně podobaly aktivitickým nápadům na záchrnu české rodiny, evropských hodnost a migrace. Zároveň odmítali zavírat oči před problémy a tvrdit, že se vlastně nic neděje a situaci spasí dostatek peněz. Když něco nefunguje, nalejeme tam dotace že....
Včera jsme probírali víno z hlediska vinohradnického a dneska to vezmeme z hlediska vinařského. Jak udělat z vinné révy opojný nápoj, to se vymyslelo už velmi dávno. Víno hraje v tradici a historii lidského rodu velmi důležitou roli. Vínem se opil Noe, když vystoupil z archy v radosti nad tím, že má celou tu potopu za sebou. Vínem se omývaly rány, víno se pilo při hostinách, víno se ředilo, míchalo, parfémovalo, dochucovalo. Ve víně se přijímá krev Páně, víno se odlévá bohům, vínem se platí i uplácí.
Včera jsme rozebírali mletí mouky, dnes kruh uzavřeme a povíme si něco o pečení chleba. Pořád je to nejzákladnější potravina. Ať máte ledničku zásobenou jakkoliv, doma zpravidla vždycky nějaký chleba či rohlík je. Chleba se nepřejí, dá se jíst na sladko i na slano. Dá se jíst i starý a je to jeden z nejstarších dotovaných výrobků. Například můj ukrajinský dědeček chlebem krmil prasata. Maso v krámě nebylo, ale chleba být musel i v těch nejhorších dobách a musel být za rozumné peníze i pro chudé.
Po světodějných událostech na G7 a v Singapuru se zase vraťme na českou půdu a pokračujme v seriálu, protože žně jsou nedaleko. Dnes si probereme, jak se vlastně dělá ta mouka.
Ze včerejší diskuse vyplynulo pár otázek, které stojí za širší vysvětlení. Proto si dneska probereme obilniny všeobecně, jejich pěstování, postupy a ekonomiku.
Opět se dnes budu věnovat svému oboru. Tentokrát té úplně nejzákladnější potravině, kterou u nás máme. V konečném důsledku v úplně každém soustě ji máme. Prasata se krmí pšenicí, krávy se krmí pšenicí, i psi se v granulích krmí pšenicí. V chlebu je pšenice, v rohlících je pšenice, i v konzervách je pšenice. Vegani jedí lepek z pšenice, vegetariáni mají všechno z pšenice. Jogurty se stabilizují pšenicí, z mizerné pšenice se vyrábějí agropelety na topení. Žádná řepka, to pšenice je hlavní plodina. Je jí nejvíc hektarů a všechno se přepočítává na pšenici.
Konečně, po více než měsíci naprostého sucha se tlakové níže a výše konečně domluvily a poslaly nám na Znojemsko nějakou vodu. Sucho bylo ale víceméně všude, akorát v jiných oblastech spadl alespoň zahradnický deštíček, který udržel osení zelené. U nás už je na písčitých půdách pozdě. Osení neodnožilo a i kdyby teď bylo přímo ukázkové zemědělské počasí, výnosy budou v tom nejlepším případě průměrné.
Vy, kdo máte čas, teď je přímo ideální doba na exkurzi po českých luzích a hájích, kterýpak zemědělec to dělá dobře a který ne a která plodina nejvíc škodí životnímu prostředí.
Pokud dovolíte, nechám si ještě den dva na tu Arménii. Zatím bych v tom neviděl žádné US převraty jednoduše proto, že je to málo medializované. Potřebuji se trochu více zorientovat, něco načíst a doufám že ve čtvrtek nebo v pátek kolem toho dáme pokec. Dneska mám pro vás ryze domácí téma, které se mě profesně úzce dotýká.
V minulém článku jsem nakousl důležité, ale prozatím nerozebrané téma a tím je voda v krajině. Napsal jsem, a za tím si stojím, že tři čtvrtiny úspěchu zemědělce vždycky závisejí na tom, jestli naprší. Pokud nenaprší, nezachrání to žádné hnojivo. Voda je ten nejdůležitější prvek celého zemědělství a až v posledních letech si teprve společensky začínáme uvědomovat, jak moc jsme na ní závislí.
