Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Jak všichni víte, jsem Vidlák obhospodařující malé polnosti. Mám s tchánem několik záhumenků a jejich úrodu zpravidla sežerou moje prasátka. Tchán je o něo větší sedlák a tak vlastní dva plnohodnotné malotraktory. Jeden si postavil sám. Motor z pionýra, převodovka z moskviče, prostě co dům dal. Vystačil mu několik desetiletí.
Na zemi existuje hodně míst, kde se lidi mají opravdu blbě. Hladomory, tropické nemoci, dětské armády pošahaných diktátorů, zemětřesení, tajfuny, hurikány, povodně, poušť, velmocenské zájmy, rabování přírody. Jsou dokonce nesmírně bohaté země, kde se lidi mají blbě. Kupříkladu taková Venezuela nebo Saúdská arábie. Sedí na takřka nekonečných zásobách ropy, ale většině lidí to k ničemu není.
Tímto článkem bych chtěl vyhovět Targusově povzdechu, že si samozřejmě všichni vzpomněli na srpen 68 a nadělalo se kolem toho humbuku až běda, ale když došlo na přepadení vysílače v Gliwici, kterým Němci začali bez dalších schovávaček obsazovat Evropu, tak bylo ticho po pěšině a vzpomněl si jen ten prokremelký Sputnik. Tak abych to trochu napravil...
Nechci si hrát na proroka a vlastně nemám vůbec radost z toho, co se děje. A tak doufám, že se mýlím a někde pod mojí rozlišovací schopností je něco, co otočí dějinný vývoj někam jinam. A bohužel, to co přijde vůbec nezávisí na našich politicích a to ani v případě, že by jsme si tady zvolili to nejlepší a nejdokonalejší.
V uplynulých dnech mají v Německu veselo. V Chemnitzu byl ubodán Němec kubánského původu, což zařídil syrský uprchlík. Pak začaly demonstrace. Ti, co už toho mají lné zuby a proti nim ti, kteří by rádi pokračovali v politi
Nebudu chodit kolem horké kaše. Jestli mnou popsaný Mansteinův paradox funguje, tak Česká televize musí být jeho typickým příkladem v praxi.
Je to obrovská instituce. Má regionální pracoviště, stovky a tisíce zaměstnanců.
Má obrovský archiv, kde si může najíst na každého něco. Pokud jste někdy v televizi něco plácli, pokud chtějí, mohou to na vás vytáhnout.
Je materiálně vyfutrovaná. Má své zbraně - kamery, studia, střižny, vysílače, auta, náklaďáky, dieselagregáty, všechno. Když na to přijde, jen tak vysílání nevypnete.
Právě jsem přijel s dětmi domů. Týden bez internetu byl super, vzpomněl jsem si na normální češtinu a vybavila se mi slova jako divizna, mateřídouška, bříza, voda, oblázek a tak. Děti zjistily, jak se žije bez vypínače světla, bez kohoutku na vodu a kolik dá práce se udržet naživu a umytý, když tam nevede silnice ani proud.
Ale užily si to. Bude to stačit na nějaké slohovky ve škole, dokonce i s mravním ponaučením.
Máme tu padesáté výročí okupace. Dne 21.8.1968 jsme byli přepadeni z pěti stran pod vedením Brežněva, v Blaníku se nepohnula ani myš a celá ta okupace nás stála nějakou stovku mrtvých, pár stovek zraněných a dvacet let obživy cizí okupační armády.
Vážení čtenáři
Dneškem počínaje jsem se svými staršími ratoletmi v divočině pod stanem. Ve chvíli, kdy toto čtete, tak už nemám signál na mobilu a k nejbližšímu nádraží to mám patnáct kilometrů.
Během nedělního dopoledne budu mít vykopanou latrínu a odpoledne už si budeme užívat nádherné výhledy, horské bystřinky, tůně s čistou vodou a stín...
Večer pak táboráček (jen malý, skoro všude je už zakázáno dělat oheň), Mléčná dráha na obloze, rudě zářící Mars a hvězdy tak jasné, že z nich bolí oči.
Žádná práce, jen táboření.
Na mém gruntě neustále pobíhá několik koček. Dostávají denně misku mléka se starými rohlíky a mají v mice nasypané granule, které jim nechutnají. Proto jsou celkem dravé, dobře chytají myši, nijak se s nimi nechlubí a prostě je sežerou. Život u nás je snesitelný, ale žádné rozmazlování. Kočky jsou hubené, mrštné a šelma jim kouká z očí. Vůbec nepřipomínají přežraného tygra v ZOO, mnohem více vypadají jako vlci z nějakého dokumentu National Geografic. Obečejné barvy a i rasy. Mourovatá, černá, zrzavá.
Ve svém vidláckém okolí jsem nadprůměrný čtenář. Mám doma slušně zásobenou knihovnu a všechny knihovnice v obecních knihovnách v okolí dostávají kopřivku, jen mě zmerčí, protože vědí, že budu chtít něco, co tam nemají a co budou muset přes meziknihovní výpomoc sehnat. A to trvá skoro půl hodiny... Vždycky když sedíme v hospodě, machruju před kamarády a kolegy svojí sečtělostí.
