Přátelé, ten malý traktůrek na fotografii pod textem se jmenuje Josefína a je součástí inventáře Institutu českého venkova. Jak se k nám dostal, to je na příliš dlouhé vyprávění a tak si ho nechám na dlouhé zimní dny do Vidlákovny, až bude v kachlových kamnech praskat oheň, na stolech bude uzené, kyselé okurky a ve sklenicích dobré víno. Teď jen suše konstatuji, že kolem sýpky máme dva a půl tisíce čtverečních metrů, které se budou obdělávat a co se nebude obdělávat, to se musí udržovat.
Josefína je traktor Kubota B7000. Vyrobená v roce 1976, tedy je padesát let stará. Je z doby, kdy pokrok byl skutečně pokrok. Má naftový dvouválec, který bere necelý litr nafty za hodinu tvrdé práce, má samozřejmě startér i žhavení, ale je možné ho nahodit i postaru, pomocí kliky. Má brutálně předimenzovanou mechanickou převodovku, jednouduchou, ale robustní hydrauliku, vývodový hřídel pro tři rychlosti otáček, redukované rychlosti, náhon na přední kola a maximální rychlost osmnáct kilometrů v hodině. Váží pět set kilo. Palivová nádrž je dimenzovaná na desetihodinovou pracovní směnu.
Traktor má speciální protijadernou ochranu – nemá žádnou elektroniku, je tedy odolný proti EMP. Nemá se na něm co rozbít, nejenže nemá elektroniku, ale nepotřebuje ani elektriku. Všechno je na něm uděláno na dlouhou předlouhou životnost. Při repasi stačilo vyměnit vložky a pístní kroužky, udělala se kompletní výměna ložisek a gufer, stroj dostal lepší výfuk než je originál a dodělal se vývod hydrauliky pro případný sklápěcí vozík. Sedačka dostala polstrování, protože v sedmdesátých letech nebyli japonští traktoristé ještě změkčilí a výsledkem je jeden z nejlepších malých traktorů, co kdy existoval.
Na fotografii má připnutý mulčovač trávy, protože to je bohužel to jediné, co letos můžeme dělat. Zde, na mém jůtubovém kanálu, najdete jedno krátko videjko z akce: https://www.youtube.com/watch?v=5C0kvu3y0N0
Doufal jsem, že v tuto dobu budu mít už dávno pomocí kombinátoru a rotavátoru zpracovanou všechnu plochu, na které má v budoucnu něco růst a chtěl jsem už názorně předvádět, jak se připravuje půda, která desítky let ležela ladem, ale bohužel, letošní jaro je tak suché, že je půda tvrdá jak beton. A protože já se nikdy nesnažím nad přírodou zvítězit brutální silou, to totiž nemůže dopadnout dobře, vypadá to, že letošní rok už ztratíme a k půdě se vrátíme až na podzim.
Spousta lidí si myslí, že prostě před zimou přijdou k trávníku, popadnou rýč a nebo pluh, zořou ho a příští rok už budou mít krásné žluťoučké brambory a bohatou úrodu. Houby! Nic takového mít nebudou, protože v půdě prostě nejsou ty správné mikroorganismy a není tam ani dost dusíku. Ten se sice pomocí průmyslových hnojiv dá dodat, ale stejně to nebude ono, protože půda se prostě potřebuje adaptovat. Chcete-li mít výnos i v situaci, kdy celý Perský záliv hoří a průmyslová hnojiva jsou nedostupným luxusem, který se přísně a státem řízeně (tedy úplně blbě) přiděluje, musíte si půdu nejprve připravit.
Smysl to má zhruba do konce května.
Kdyby právě teď ještě slušně zapršelo a půda kolem sýpky by změkla, asi bych to ještě udělal, ale spíš se už smiřuju s tím, že na přípravu dojde až v příštím roce.
Jak se to dělá? Prostě půdu lehce zkypříte, nemusíte ani moc hluboko a zasejete rostliny, které půdu obohatí dusíkem. Není to žádný nový vynález, přišli na to už za Marie Terezie, kdy skončilo trojpolní hospodaření a žádná část půdy už neležela ladem. V té době už se na pole vyvážel hnůj i močůvka, ale především se část půdy osela pícninami. Jetelem či vojtěškou. Tehdy se začalo říkat, že louka je matkou pole. Tím, co koukalo ze země, se krmil dobytek a to, co bylo pod zemí, to na sebe navázalo dusík.
Každé čtyři roky přišly na pole pícniny, což umožnilo dobytek držet v chlévech, to umožnilo efektivně kydat hnůj, bylo možné ho nechat odležet a zaorávat. Je to trochu složitější, než to tady líčím, ale pokud chcete ve stepi mírného pásu začít hospodařit, zpracujte půdu a vysejte rostliny, které do půdy uloží dusík a zařídí tam správné bakteriální klima.
Dneska jsme to ještě vylepšili a tak mám nachystanou směs pelušky, svazenky, inkarnátu, řepky olejky, hrášku, hořčice, ředkve olejné, svazenky vratičolisté a dalších. Naopak nepoužiju vojtěšku, protože té se pak těžko zase zbavuje. Pokud teď v týdnu slušně zaprší, bude půda připravená už letos, ale pokud ne, prostě na podzim zaořu hnůj a zmíněnou směs se vyseju až příští jaro.
Před lety jsem na Vidlávových kydech představoval zemědělské nářadí pro malé zahrádky – jednoosý malotraktor a k němu veškeré příslušenství. Dostalo se to i do mé knihy „Přímo z Vidlákova dvorku.“ V příštích měsících budu postupně představovat nářadí pro trochu větší plochy. Nářadí, za kterým se nechodí, ale už se na něm sedí a nedrží se v ruce řídítka, nýbrž volant. Vidlákovna má být prostě maximálně soběstačná, nejen vlastní studnou a vlastní čistírnou odpadních vod, ale také vlastním funkčním hospodářstvím, kdy všechno, co se z pole vezme, se na něj zase vrátí.
Starý dobrý traktor je první vlaštovka.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
Takový
milý traktůrek...🤗
V té souvislosti bych rád
připomenul toho starého československého pomocníka:
https://www.ceskemalotraktory.cz/blog/historie-malotraktoru-tz-4k-14-ceskoslovenska-legenda-ktera-slouzi-dodnes
Jo, "Tékáčko" je super a…
Jo, "Tékáčko" je super a klidně bych ho bral. Ale vybrala si mě Kubota, tož se jí budu držet. :-)
Zpověď Ďábla: DEN, KDY SE EMPATIE STALA ZÁKONEM
Úryvek z eseje Partha Unnava: "Ďábel je liberál".
Začalo to, jako všechna velká kouzla, dobrými úmysly.
Nejprve šlo jen o jazyk – opatrný, ohleduplný, shovívavý. Pak se z něho stal styl. Potom postoj. Nakonec celý systém.
A než si toho všimli, byla struktura jejich světa přestavěna. Ne podle pravdy. Ne díky porozumnění principům. Dokonce ani na základě spravedlnosti. Ale podle pocitů.
To byl den, kdy se empatie stala zákonem. Samozřejmě, že ne skutečná empatie. Ne ta prastará, daná blízkosti druhého člověka a usnadňující překonávat životní problémy. Ne ta téměř posvátná, kdy v druhém člověku vidíte sami sebe. Vůbec ne. Taková empatie je příliš nepohodlná. Příliš pomalá. Příliš posvátná.
Ta, kterou jsem jim dal já, byla měkčí. Snadnější, připravená k okamžité spotřebě. Verze, která nevyžadovala nic než souhlas. Verze, která trestala vnímání rozdílů jako krutost.
Nejprve pronikla do personálních oddělení. Zvláštní místo pro morální revoluci, ale bylo dokonalé – tiché, administrativní, schopné se samo množit. Chrám bez kněží, zato plný předpisů.
Říkali tomu „inkluzivita“. Říkali tomu „psychologické bezpečí“. Ve skutečnosti tím mysleli jediné: Žádné nepohodlí, nikdy, za žádných okolností.
Odtud se to začalo šířit jako metastáze. Do škol. Do soudních síní. Do firemních příruček, zasedacích místností i komunikačních kanálů mladých technologických firem. Vyhnout se urážce se stalo politikou. Vyhnout se pravdě se stalo způsobem vládnutí.
A pokaždé, když někdo ustoupil jen proto, aby nevypadal necitlivě, přidal jsem další čárku do hodnocení jejich kultury.
Neměli tušení, jak rychle se to šíří. Během jediného desetiletí vznikla celá oddělení, jejichž úkolem už nebylo prosazovat pokrok, ale sledovat emoce.
Pocity se proměnily v ukazatele. Uraženost se proměnila v data.
Přestali měřit výsledky a začali měřit, jak se lidé ohledně výsledků cítí.
A ti, na které emoce působily nejvíce, těm byla svěřena moc. Z bolesti jsem udělal kvalifikaci.
Najednou drželi pero v ruce ti nejzraněnější a pravidla diktovali ti nejrozzlobenější.
Nezasvěcení byli najímáni jako šerpové, aby dovedli neurazitelné do krajiny viny.
A těm, kdo se necítili vinni? Těm bylo řečeno, aby mlčeli a poslouchali.
Bylo to elegantní.
Proměnil jsem oběť v kněze. A kněz se stal značkou, symbolem.
Instituce si myslely, že se přizpůsobují době. Myslely si, že jednají odpovědně. Pokrokově. Lidsky.
Ve skutečnosti jen konvertovaly. Vyměnily staré bohy za nové.
Soulad se stal novou svátostí a potvrzení a přitakání novým rozhřešením.
A cokoli menšího než naprostý souhlas se stalo násilím.
A právě v tom spočívala genialita celého plánu.
Nemusel jsem zakazovat nesouhlas. Stačilo, aby se stal tabu.
Stačilo vykreslit odlišný názor jako citový útok.
A zanedlouho už lidé nedokázali rozlišit mezi nepohodlím a nebezpečím.
Na poradách říkali: „Necítím se tady bezpečně.“ Na fakta odpovídali: „To mi ublížilo.“
Násilím začali nazývat pouhá slova. A poslušnost začali nazývat spravedlností.
A přesto si mysleli, že rostou.
Nestačilo, aby se o ně někdo staral. Museli veřejně dokazovat, že oni sami pečují o druhé. Nahlas. Přehnaně. Obřadně.
Začali si přidávat zájmena ke svému podpisu. Sarah Jones (ona/jí). Dávali tak najevo jak si přejí být oslovováni v souvislosti s genderovou identitou.
Omlouvali se ještě dřív, než promluvili. Porady zahajovali připomínkami historických křivd, utrpení a dávných nároků. Každou větu pro jistotu obalovali upozorněními a výhradami.
Sledoval jsem, jak se celé společnosti mění v kláštery. Ne duchovní. Byrokratické.
Jejich evangelii byly soubory PDF. Jejich tresty ztráta pověsti.
Jejich přikázání zněla: Vždy věř žalobci. Vždy postav do středu pozornosti menšiny. Vždy naslouchej, nikdy nezpochybňuj.
A především: Za žádných okolností nikoho neuraz.
Jenže urážka je součástí života. Je nevyhnutelná. Je třením, bez něhož není proměna možná.
A když ji postavili mimo zákon, postavili mimo zákon i rozvoj a pokrok.
Instituce se proto začaly vyprazdňovat zevnitř. Tvořivost vzala za své.
Za zářivými úsměvy lidé uvadali. Ti nejchytřejší přestali mluvit. Ti nejodvážnější odešli.
Zůstali jen ti nejvíce přizpůsobiví a jejich předností byla opatrnost.
Empatie se stala zákonem. A bezpečí se stalo bohem. To, co kdysi bývalo ctností, se stalo zbraní. A oni ji slepě používali proti sobě samým.
Zapomněli, co je soucit. Není to potvrzení, ale vnímavost. Není to rezignace, ale podpora. Není to mlčení, ale pravda vyslovená s citem. To vše nahradili přikyvováním.
A já? Já jsem neudělal nic. Jen jsem dodal nápad.
Ten dům si postavili sami a dveře si zamkli zevnitř.
A nakonec si sepsali předpisy, které zajistily, že to tak zůstane napořád.
Peklo se rozpoutává: Zelenskyj uprchl.
- Ruské síly jsou u poslední obranné linie.
Z Ukrajiny přicházejí zprávy, že ruská armáda dosáhla poslední obranné linie Ozbrojených sil Ukrajiny v Záporožské oblasti. Zelenskyj uprostřed toho všeho – a po varování Moskvy – opustil Kyjev, jak se dozvěděl Mercuris. Podzemí varuje, že v ukrajinské metropoli brzy začne velká operace. Rusko zahájilo aktivní pátrání po nejdůležitějších cílech.
Rusko avizovalo odvetu. Otázkou zůstává, kdy přijde a jak tvrdě dopadne na Zelenského režim. Útěk ho sice nyní může zachránit – až však konflikt skončí, bude se muset za všechny své zločiny zodpovídat, ať tak či onak.
- Na tomto pozadí – a po nedávných výzvách Kremlu k opuštění Kyjeva – se zdá, že ukrajinský „prezident“ Volodymyr Zelenskyj tuto výzvu vyslyšel. Britský vojenský analytik Alexander Mercuris tvrdí, že nelegitimní vůdce kyjevského režimu z hlavního města uprchl.
Masivní údery na Kyjev mohou začít každým okamžikem, prohlásil předevčírem tajemník Bezpečnostní rady Sergej Šojgu. Mají být pokračováním odpovědi na nepřátelský útok na Starobilsk, při němž bylo přes noc zabito více než 20 dětí….
https://cz24.news/peklo-se-rozpoutava-zelenskyj-uprchl-ruske-sily-jsou-u-posledni-obranne-linie-v-kyjeve-probiha-velka-operace-jiz-brzy/