Tohle měla být síla henté západní demogracyje ne? Politika plné ledničky a blyštivých cetek. Už nikdy fronty na banány, protože společnost se snáze smíří s bezdomovci pod mostem a nedostupnými zubaři než s horším společenským statusem. Heslem doby byli mladí, krásní, moderní a dynamičtí jinoši, kteří byli tak flexibilní, až jim zbyla jen prekarizovaná práce, třicetileté zadlužení hypotékou a raději žádné děti, protože nic tak nepokazí dovolenou na Bali, jako řvoucí mimino.
Je konec dějin, no ni? Už budou následovat jen samá pozitiva a sociální jistoty. Západní dominace je navždy, nikdy to nebude jinak a tak ani nemusíme o ničem podobném přemýšlet.
A hlavně žádné změny, proboha! Hlavně žádné nepohodlné otázky ani nepohodlná politická rozhodnutí! Všichni jsme totiž jednou nohou bez práce, bez jistot a bez zázemí. Všichni jsme jednou nohou v kriminále, protože jsme sešněrovaní milionem platných zákonů a každý den něco porušujeme, protože jinak by se tu nedalo žít. Hlavně žádné změny, protože všechny stejně opět dopadnou na plebs. Na korporátní kapitalismus si žádný premiér troufnut stejně nemůže a tak každé zvýšení daní způsobí jen nižší výběr. Pryč s nepohodlnými kritiky, pryč s hlasateli nových směrů, pryč se vším, co by mohlo otřást naším světem, který je tak propojený, že každá anomálie způsobí zvýšení cen benzínu a zdraží nájmy. Spolehlivě.
Centristická politika, se tomu říkalo. Politika naplněných regálů, politika pohodlných řešení skrze nesplatitelné státní dluhy. Politika Angely Merkel, servilní vůči korporacím a nekonfliktní vůči voličům. Vír šafen das, neexistují žádné alternativy, Uršula Leyenová je toho důkazem. Proč nevyhráváme volby? Protože se děsíme lidi! Říkáme jim ošklivé věci, média nám nasadí psí hlavu, řeknou o nás, že jsme dezinformátoři a lidi se leknou změny režimu, protože každý otřes je může učinit nezaměstnanými a poslat je do insolvence.
Děláme pořád ty stejné chyby, protože nesjednocujeme. Musíme se učinit atraktivní vůči těm, kteří nechtějí slyšet o dějinných zlomech. Nechtějí slyšet o zadlužení, nechtějí slyšet o nastupující multipolaritě. Nechtějí slyšet o boji proti vyvádění zisků a nechtějí se dozvědět, kdo řídí tento svět a jaké má záměry. Toto prakticky neustále slyšíme od těch, kteří politice rozumějí a mají na to školy. Aby naše politika uspěla, musí se stát politikou pro běžné lidi, tak jako to dělá Babiš, jako to dělá německá CDU, která je už k nerozeznání od německé SPD…
Jinými slovy, máme dělat stejnou politiku, která dovedla náš svět do krize, ve které je. Máme se přihlásit k politice, která nás nesplatitelně zadlužila, zničila náš průmysl, vyhubila nám děti spolehlivěji než Čingischán, učinila nás hedonistkými, zpovykanými a zparchantělými… proč vlastně? Abychom měli premiéra? Abychom měli na chvíli moc a dostali se k lizu? Abychom si sáhli na společenský vrchol? Aby nám lezly do řiti novinářské presstitutky?
Možná bychom si konečně měli vybrat, jestli je smyslem naší práce změna, která nám umožní přetnout ten bludný kruh složený z prvků očekávání, následovaných prvkem zklamání a nebo jestli je smyslem naší práce dosáhnout společenského vrcholu. K čemu je nám vládnout, když to znamená dál pokračovat v tom, co dneska ničí Evropu? Stálo Babišovi za to, být premiérem za cenu, že musí dál deklarovat, že EU a NATO jsou naší jedinou budoucností, když je to evidentně blbost, která nás ničí? Stojí za to, být ministrem, který dál musí pokračovat v inkluzi, protože přece nelze jinak? Stojí za to, vyhrát volby, když pak stejně musím lidi zklamat, protože mejdan skončil, prachy nejsou a elity se s námi o své zisky stejně dělit nebudou? A kdybych náhodou jen o kousilínek vykročil z konformity, hned budou studenti dělat stávkovou pohotovost, aby jejich rodiče dál museli platit koncesionářské poplatky.
Musíme více sjednocovat, musíme více oslovit ty uprostřed, abychom mohli sestavovat vládu. Akorát pak sestavíme vládu, která musí Merrickovi odezírat ze rtů a schvalovat Chat Control i emisní povolenky. Skvěle jsme se sjednotili… v tom, co jsme nechtěli a volby nic nemohou změnit. A když se Babiš chce trochu emancipovat, je to za cenu toho, že ho vyšetřují za střet zájmů a kdyby projevil jakoukoliv slabost, okamžitě ho evropské elity politicky popraví.
Buďte opatrní, netlačte na Babiše se svými požadavky na hranu koncesionářských poplatků, varují nás ti, kteří vidí dál než na jeden krok. Netlačte na zákon FARA, ale podporujte Babiše takřka bezvýhradně, protože kdo chce víc, nemá nic. Ale v praxi to znamená, že pojedeme dál do stejné brusele, dál budeme stavět větrníky, dál budeme rozvracet ekonomiku a chystat vojnu s Rusem, protože to přesně je ten jediný recept, jak dál dělat politiku Angely Merkelové, která je předposraná z vlastních lidí tak moc, že raději zaútočí na jadernou velmoc, než aby si doma vyčistila Augiášův chlív.
Omítám to takhle dělat a říkám, že je špatně, když se snažíte sjednocovat politiku tím, že dáváte voličům to, co sice chtějí slyšet, ale co nás dovedlo k deindustrializaci, bezvýznamnosti a válečným bubnům. Odmítám sejít z cesty pravdy jen proto, že bych díky tomu mohl třeba sestavovat vládu. Odmítám ničit svou vlast a svůj národ jen proto, abychom za tři roky seděli ve vládě, která bude dál dělat to, co všechny vlády za posledních třicet let. Je to možná rychlá cesta k funkcím, ale není to správná cesta, protože dál vede do brusele, byť třeba s bržděním a oklikami.
Nemá smysl ustupovat těm, kteří především žádnou změnu nechtějí, jen by chtěli aby vše zůstalo při starém a odmítají vidět, že to při starém je už třicet let, ale stálo nás to tři biliony státního dluhu a další tři biliony dluhů lidí a firem. Stálo nás to nedostupné bydlení, rozvrácené školství, zničené rodiny a porodnost na úrovni středověké genocidy. Naším smyslem proto musí být zvěstování změny, nové evangelium, nový směr pro náš národ , nový úděl, který možná bude skromnější, možná v něm nebude tolik blyštivých cingrlátek, ale bude mít identitu pro každého občana této země.
Jestliže změna voliče děsí, musíme ji být schopni uskutečnit v menším. Jestliže pro ni nedostáváme mandát ve volbách, musíme lidem prostě ukázat, že to jde. Jestliže není možné změnu prosadit na vládní úrovni a nelze ji udělat shora, musíme ji tedy udělat zdola. Musíme ji udělat mezi námi, musíme si pro její zvěstování udělat média, musíme pro ni mít politiku a musíme pro ni mít občanskou společnost. Mezitím, ať Babiš zdržuje naši cestu do liberálního průseru a ať mu v tom Okamura a Macinka pomáhají. Nemá smysl mít jako cíl sestavit vládu, když to znamená, že se nic nesmí změnit.
Pokud dokážeme, že změna je možná a budeme schopni ji uskutečnit v našich životech a v našem okolí, lidé se jí přestanou bát. Pokud nám jde o skutečnou změnu, pokud nám jde skutečně o národ i vlast, nakonec to všichni pochopí. Ale pokud budeme neustále ustupovat od pravdy ve snaze nikoho nevyděsit, tak nakonec do té brusele stejně dojdeme.
Kdo si myslíte totéž a nechcete jen nečinně sedět, přijeďte na Vidlákovnu. Ukážeme vám cestu.
_________________________________________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
Jacques Baud - bezprávný Evropan
Kimjan se v minulých VK zmínil o setkání Scotta Rittera a Jacquese Bauda. Oba mají k sobě blízko, oba byli vojenskými analytiky. Aby jejich analýzy plnily svůj účel, museli se oprostit od ideologie a zabývat se pouze realitou. Dobrý analytik své závěry neupravuje tak, aby odpovídaly politickému přání nadřízených, ale servíruje je v plné nahotě, padni komu padni.
Oba jsou dnes starší pánové, doby, kdy pracovali pro vojáky jsou dávno ty tam. Ale stali se z nich nezávislí analytici. Sledují situaci, analyzují ji, ale své analýzy dávají k dispozici veřejnosti. U politiků za to úspěch nesklízejí. Scott Ritter je Američan, i když čas od času čelí nějakým omezením, ale přece jen 1. dodatek americké ústavy "o svobodě projevu" mu zaručuje značnou nezávislost. Jacques Baud je Švýcar, ale momentálně žije v Belgii. Ten je na tom hůř. V prosinci 2025 na něho EU uvalila sankce. Ty byly letos prodlouženy až do října 2027. O sankcích rozhodla přímo Rada EU, k žádnému soudnímu jednání nedošlo, takže je to politické rozhodnutí. Podle Rady EU šíří proruskou propagandu a konspirační teorie a tím přispívá k ruským aktivitám spočívajícím v manipulaci s informacemi a ve vměšování.
Jako jeden z příkladů se uvádí jeho údajné tvrzení, že Ukrajina zorganizovala vlastní napadení Ruskem, aby mohla vstoupit do NATO. Samotná skutečnost, že analytik dochází k závěrům podobným oficiálním stanoviskům Ruska, ještě nedokazuje, že pracuje pro ruský stát. Baud tato obvinění odmítá, tvrdí že jeho analýzy vycházejí především z ukrajinských a amerických zdrojů. Podal žalobu k Tribunálu Evropské unie, v níž požaduje zrušení svého zařazení na sankční seznam.
V současnosti nemůže volně nakládat s penězi na svých účtech v EU, osoby a firmy v EU mu nesmějí poskytovat peníze ani hospodářské zdroje, má zakázán vstup na území jiných členských států EU a průjezd přes ně. Úřady mu mohou za stanovených podmínek povolit prostředky na základní životní potřeby.
Baud v posledních letech vydal 3 knihy svých analýz. Dvě se týkají Ukrajiny a poslední z letošního srpna analyzuje situaci kolem války s Íránem. Vyšly na americkém Amazonu. Právě o tu poslední "Války proti Íránu" jsem se dnes zajímal, našel jsem na netu jeji recenzi a dokonce tam byl k dispozici úvod z této knihy. Je to jen krátký text, i když pro potřeby VK tak akorát. Tak jsem jej přeložil. Je z něho zcela zřejmé jaké Baudovy názory rozčilují EU až k nepříčetnosti:
Předmluva
Válka proti Íránu, kterou zahájili Benjamin Netanjahu a Donald Trump, je pouhým vyvrcholením konfliktu, který proti Islámské republice vedeme již téměř padesát let. Nikdo přesně neví proč, ale každý má svůj vlastní důvod.
Od konce studené války – a ještě více od počátku 21. století – se západní politika spíše opírá o představy o realitě než o realitu samotnou. Fakta již při rozhodování nehrají žádnou roli. Pokud jsou v rozporu s názory rozhodujících činitelů, jsou fakta – nebo slova, jimiž jsou popisována – změněna tak, aby odpovídala danému rozhodnutí. Pokud se to nepodaří, je kritika jednoduše zakázána nebo potrestána.
Tento jev se ještě zhoršil, když se v mnoha částech Západu dostali k moci lidé, kteří buď vybočují z tradičního rámce politického myšlení, nebo jsou příliš mladí na to, aby měli potřebný nadhled a zralost k výkonu moci. Rozhodovací procesy jsou chybné a nezohledňují všechny vlivy, které by umožnily dosažení požadovaného výsledku. Samotná rozhodnutí se přijímají v rámci velmi úzkých kruhů. Ve Spojených státech je tento okruh omezen na několik blízkých spolupracovníků prezidenta. V Evropské unii jej tvoří skupiny neznámých poradců, kteří obklopují předsedkyni Komise a zasahují do činnosti správních orgánů, jejichž úkolem je zkoumat problematiku a poskytovat podklady pro rozhodování.
Tito představitelé jsou známí i ve svých vlastních administrativách jako tyrani, kteří vládnou bez hlubšího porozumění. V 17. a 18. století byl jedním z přínosů „osvícenství“ pro politickou kulturu – mimo jiné – prosazování rozhodnutí založených na faktech a ve veřejném zájmu, nikoli na projevování víry sloužící určitým zájmům. Dnes jsme se vrátili k mechanismům rozhodování z doby před nastolením právního státu, kdy rozhodnutí vycházejí spíše z vnitřního pocitu než z rozumu (nebo srdce).
Na začátku července 2026, když íránský lid vzdával poslední hold Alímu Chameneímu, který byl zavražděn Benjaminem Netanjahuem a Donaldem Trumpem, ten druhý řekl serveru Axios:
„Jsem ohromen. Myslel jsem, že ho lidé nenáviděli.“
Jinými slovy, pomohl zavraždit hlavu státu v domnění, že íránský lid využije příležitosti k převzetí moci, a teprve nyní – když zbytečně zničil tisíce životů a čest své země – si začíná uvědomovat, že jednal bez znalosti věci. Donald Trump je jen špičkou ledovce: žádný z našich evropských lídrů či ministrů nemá intelektuální schopnosti, znalosti ani citlivost potřebné k vedení našich zemí. Hloupost a neschopnost zacházejí tak daleko, že se k výzvám k bombardování civilního obyvatelstva v Íránu přidávají i média jako švýcarská RTS – což je vrchol zvrácenosti –, jak uvidíme.
Jaká fakta umožnila Nicolasovi Sarkozymu tvrdit, že Írán „vyzývá ke zničení Izraele“? Doslova žádná… Stejně tak neexistovala žádná fakta, která by ospravedlnila jeho útok na Libyi, svržení a zavraždění Muammara Kaddáfího.
Válka proti Íránu, kterou v roce 2024 zahájil Izrael a která s podporou USA pokračovala i v letech 2025 a 2026, je typickým příkladem těchto západních válek, jejichž cíle jsou úzce spjaty spíše s vnitřními politickými zájmy než se zahraniční politikou.
Válčíme, protože jsme silní a můžeme válčit s minimálními ztrátami. Palestinské povstání v říjnu 2023 již odhalilo slabiny tohoto uvažování. Zdá se, že znamená konec válek, v nichž jsme se mohli spoléhat na naši technologii a masakrovat civilní obyvatelstvo bez rizika odvetných opatření. Terorismus z počátku 21. století sloužil jako varování: naše války mají následky i doma. To Francie a Belgie záměrně ignorovaly, ačkoli obě vlády věděly, že jejich zásah v Iráku a Sýrii ohrozí jejich vlastní občany.
Palestinci, Hizballáh a poté Írán se nesnažili exportovat konflikt na Západ, ale rozhodli se učinit agresi pro agresora přímo na místě nesnesitelnou. V tomto smyslu jsme od října 2023 svědky zásadního posunu: země „globálního Jihu“ rozvinuly vynalézavost a schopnosti k odporu. Izraelci byli zaskočeni. Američané byli zaskočeni. Následně se pomstili útoky na civilní obyvatelstvo. Jejich neúspěch vyústil ve strategické porážky a především ve ztrátu cti. Izraelci a Američané hledali ve válce slávu, sklidili však jen opovržení. Ztratili důvěryhodnost, kterou jim kdysi propůjčovala jejich vojenská síla. Z někdejších základních pilířů regionálního bezpečnostního uspořádání se stali přítěží.
Naopak Palestinci a Íránci zahájili novou éru vztahů mezi „globálním Jihem“ a Západem. Svou odvahou a vytrvalostí si vysloužili respekt. Dokázali, že diplomacie dělových člunů, kterou od konce 19. století uplatňovaly Velká Británie, Francie a Spojené státy, dosáhla svých hranic. Od nynějška bude agrese a zastrašování čelit síle odporu.
Kdyby byli západní vůdci dostatečně moudří, pochopili by, že tato situace by mohla být počátkem mezinárodní bezpečnosti založené spíše na spolupráci než na konfrontaci...
Ale s těmi současnými vládami to bohužel pravděpodobně zůstane pouhým přáním...
Fyzikální zákony, to je to, oč tu běží
aneb platí, že každá změna vyžaduje použití síly (tím není myšlena jen síla fyzická) a čím větší změna je požadována, tím větší odpor je kladen. Takže změnit daný stav, na to bude potřeba mimořádná síla nebo přímo síla explosivní. Protože změnit něco z téměř zabetonovaného stavu na něco v pohybu, no to bude opravdu úkol nadlidský. Pokud tedy nepřijde něco, co lidi sjednotí a společná síla je pak mnohem více. Je to možná za rohem, ale stále se neví, jaký ten impuls bude. Je třeba být připraven, aby nebyl jeden překvapen...
Přidat komentář