Na začátku srpna, po uzavření kandidátek do voleb, jsem napsal sžíravý a ironický článek, že volby dopadnou jako vždycky. A je mi nesmírně líto, že jsem měl zase jednou pravdu. Bohužel jsem se nezmýlil, že v komunálních volbách volí lidé kandidáty, které znají a v senátních volbách je zapotřebí netříštit hlasy a tuplem nasadit známé tváře, protože Pětikolka udělá obojí. Jednak se domluví na společné podpoře a jednak nasadí jména z první ligy.
Komunální volby okomentuji někdy v týdnu, až se ukáže, jak se vyrýsují koalice, dnes si prokydáme výsledky voleb do senátu. Vždycky, když se začne dařit, jako že Trump pošle do háje Zelenského i EU, tak se samozřejmě musí něco zase podělat, aby nám samým štěstím nezaskočilo.
Začnu účastí. Byla vysoká. Přes čtyřicet procent v prvním kole. Dalo se to čekat. Libtardi doháněli loňský volební průser, protože už rok poslouchají, jak jim Babiš krade republiku, jak nás Okamura směřuje k fašismu a Macinka s Turkem jsou to nejhorší, co mohlo tuto zemi potkat. A tak dorazili. V každém volebním obvodu dostali známého kandidáta a majnstrým udělal všechno pro to, aby tyto kandidáty ukázal v nejlepším světle.
Pokud jsem dobře počítal, jen ve dvou obvodech postupuje kandidát ANO z prvního místa. V patnácti obvodech postupuje kandidát ANO z druhého místa. Ve většině případů jsou ovšem jejich výsledky příliš nízké na to, aby i s podporou SPD, PRO nebo Stačilo! mohli uspět. Ani jeden kandidát za ANO neuspěl hned v prvním kole, zato kandidáti Pětikolky uspěli v prvním kole hned v pěti případech (k Pětikolce počítám i Kubovo Naše Česko). Všechno kovaní Dozimetři nebo Lidovci. V jednom případě uteklo vítězství v prvním kole lidoveckému Bazalovi o dvě procenta. Zdaleka nejlépe uspěli ti libtardi, kteří si zajistili širokou libtardí podporu.
Aniž bych se teď zabýval vzájemnými podporami pro druhé kolo a přepočítával to, hnutí ANO si možná sáhne na pět senátorů… možná… a to bude, přátelé, asi všechno. Do druhého kola nepostupuje ani jeden vlastenecký kandidát a ani jeden kandidát za SPD. Na třetím místě skončili čtyři kandidáti za SPD, PRO, či nezávislí kandidáti na naší straně. Tentokrát žádná nová Jana Zwyrtek Hamplová nebo Daniela Kovářová nebudou.
Výraznějších výsledků dosáhli Honza Skalický v Děčíně (je tam známý), Marek Obrtel v Přerově (je tam známý) a Milan Loprais v Ostravě (ano, je tam známý). Jinak se nám potvrzují čísla dosažená v loňských volbách. Velký dík voličům Stačilo! na Znojemsku. Petru Rédovou volilo víc lidí, než kolik jich tam volilo hnutí Stačilo! v loňských parlamentních volbách. Z kandidátů Stačilo! měla zdaleka nejlepší výsledek a patří mezi těch několik málo výrazných vlasteneckých kandidátů.
V Brně by hlasy pro JaroslavaTuránka a Kláru Samkovou dohromady nestačily na jakýkoliv zvrat situace. Ale kdyby se tam hnutí ANO bylo ochotné domluvit, byl by jejich kandidát ve druhém kole a neskončil by třetí. . Takhle to tam vyhraje buďto libtard Papoušek a nebo Dozimetr Zitterbart. Inu, Brno.
Mimořádně špatnou zprávou je, že v Praze se dostal hned v prvním kole rusožrout a slávaukrajinec Padevět a v Plzni postupuje z prvního místa Řehka. O volebním výsledku Plzně rozhodne ODSák Lumír Aschenbrenner, který může podpořit buďto Kantorovou za ANO, nebo vysloužilého jenerála. Hádejte, koho podpoří.
Piráti asi obháji svoji Adélu Šípovou, ale ztrácejí na pražském magistrátu.
Při všem tom rozčarování mám i nějaké dobré zprávy ODS je v bruseli, a je dost možné, že krysík Vystrčil dovystrčiloval. Dále mě mimořádně potěšilo, že se nedostal Šarapatka, jehož povaha se ekluje i pražské pravdě a lásce a nedostala se Pecková. Modré straky jsou nahrazovány Dozimetry a černoprdelníky.
Budu se opakovat, ale znovu zdůrazňuji, že volby jsou stále více o osobnostech a stále méně o programu. A senátní volby jsou jen a jedině o ksichtě. Hnutí ANO tradičně neuspělo, protože tradičně nasazuje neznámé tváře a i když jim stranická značka umožní slušný výsledek, v konečném důsledku to nestačí, protože ve druhém kole si nesáhnou na dost voličů. Uchovávám si v hlavě variantu, že to Andrej dělá schválně, byť připouštím i možnost, že to prostě podcenil. Budeme se skřípajícími zuby v druhém kole znovu muset podpořit menší zlo… Na nic víc zatím nemáme. Když vybíráte mezi ANO nebo Dozimetrem, jsou priority pořád ještě celkem jednoznačné.
Strategická politická rovnováha se v zásadě nemění. ANO i přes hubený výsledek zřejmě alespoň trochu posílí a libtardí tábor přeskupí řady. ODS je na stejné trajektorii jako kdysi ČSSD a je krok za krokem nahrazována táborem kolem prezidentových oligarchů, kteří si navzájem sdílejí marketéry, peníze i politické ksichty. My sice můžeme Babiše kritizovat za nesplněné sliby, ale když to zatím nejsme schopni vyfutrovat ani hlasy ani mandáty, můžeme být ještě rádi, že premiérem není Rakušan. Sorry jako.
Ve stejnou dobu, kdy jsme házeli do uren hlasovací lístky, poslal Donald Trump Ukrajinu do brusele, uvalil sankce na evropský soud pro lidská práva, nakoupil z Ruska statisíce tun nafty a uvolnil protiruské sankce, pro začátek na půl roku. Dále prohlásil že Asad musí jít… totiž, Zelenský musí jít a důrazně doporučil Ukrajincům, aby přestali útočit na ruské rafinérie. Francouzské studentské protesty za lepší podmínky ve školách pomocí zapalování škol se plynule přelily do Belgie…
Dopady, které to na nás všechny bude mít, bude řešit Babišova vláda a dozimetrická opozice. Senát stále zůstává baštou libtardů. Další volby budou až ty prezidentské. Lepší to zatím nebude, ale není to ani horší než to bylo. Od loňských sněmovních voleb se názory průměrného voliče příliš nezměnily.
Všichni už teď ale víte, proč jsem se pustil do projektu Vidlákovny.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud nás chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízíme možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
K článku
No, ja teda nevím, Vidlakovo stare heslo zní:”kdyby volby mohly něco změnit, tak by je zrušili”. Takže přece žádné překvapení. Ne že “ja to říkal”, proste to tak je. Odkud vylezli voliči, kteří miluji zloděje a korupčníky- nevím, jestli ze škol, nebo bůhví.
Vždyť ti opozičníci mluvili televizních debatách jak hotentoti!🙈
To že neuspěl nikdo od “nás”, mne ale kur…….de se……jří. Co dál? Budeme čekat až bude čím hůř tím líp? Nějak mi dochází fantazie…
Jinak včera jsem viděla pěkný rozhovor Kulda S Konečnou. Vypadala tam jako pokropena živou vodou. Že by něco pekla?🤔
*
cit.: "My sice můžeme Babiše kritizovat za nesplněné sliby, ale když to zatím nejsme schopni vyfutrovat ani hlasy ani mandáty, můžeme být ještě rádi, že premiérem není Rakušan."
Má na něj spadeno, četla jsem nedávno, že Dozimetr by premiéroval rád. Říkala jsem si, že by alespoň ten konec a pád na samé dno byl pro všechny rychlý, než čekat od voleb k volbám na další střídačku. Voličů libtardů je velké množství, bohužel i mezi známými umělci, kteří jim jsou příkladem, že dělají "dobře". Je jich pořád dost, nezdá se, že by nějak ubývali a na rozdíl od poloviny našinců, kteří tyto volby vůbec neberou v potaz, oni pilně chodí... Samozřejmě, že ve druhém kole budeme všichni (no, všichni možná nepřijdou), ale my, co přijdeme, budeme za to menší zlo.
Evropské elity a politika sebezničení
Lorenzo Carrasco - předseda Iberian-American Solidarity, 10. října 2026, zkráceno
Na nedávném Evropském summitu věnovanému Arktidě ve finském Rovaniemi se evropští představitelé nechali fotografovat ve vojenských mundúrech a dávali najevo připravenost ke konfrontaci s Ruskem. Politická a mediální sféra současně stále častěji varuje před „ruskou hrozbou“. Také oficiální deklarace summitu staví bezpečnost do centra pozornosti a požaduje posílení evropských vojenských schopností v Arktidě.
Na této demonstraci vojenské připravenosti je však něco znepokojivého. Evropští představitelé vystupují, jako by vedli společnosti připravené na válku, přestože jejich země jsou hluboce rozdělené a důvěra veřejnosti v politické instituce slábne. Rozpor mezi válečnickou rétorikou politických elit a skutečným rozpoložením společnosti by měl vést k opatrnosti. Místo toho vzniká psychologická atmosféra konfrontace. A právě v tom spočívá nebezpečí.
Skutečné riziko sebezničení
Evropa dnes především nemá průmyslové kapacity potřebné k tomu, aby sama dlouhodobě udržovala rozsáhlou vojenskou mobilizaci. Snaha obnovovat zásoby munice a zbrojní výrobu sama ukazuje, jak hluboce byly tyto kapacity během posledních desetiletí omezeny. Ještě závažnější než průmyslový problém je však problém strategický.
Rusko disponuje rozsáhlým jaderným arzenálem a moderními údernými prostředky včetně hypersonických zbraní. To neznamená, že má technologickou převahu ve všech oblastech. Znamená to však něco podstatnějšího: přímá válka mezi NATO a Ruskem by postavila proti sobě síly schopné způsobit zkázu v celocivilizačním rozsahu.
Považovat přímou konfrontaci s Ruskem pouze za jednu z dalších možností zahraniční politiky proto není projevem odvahy, ale hazardem s reálnou možností vlastního zničení. Po překročení určité hranice navíc neexistuje žádná záruka, že události zůstanou pod kontrolou těch, kteří je uvedli do pohybu. Právě tento aspekt v současné militaristické rétorice často chybí.
Znepokojivé je také to, jak snadno se do politického jazyka vracejí výrazy spojené s úplným zničením protivníka. Jestliže se jazyk „anihilace“ stává běžnou součástí mezinárodní politiky, může se postupně změnit i vnímání hranic, za něž by válka nikdy neměla zajít.
Dnes může být terčem Írán. Zítra, při nekontrolované eskalaci, by jím mohla být evropská města. Evropa, která zažila dvě světové války měla by nejlépe vědět, co se stane, když se politické soupeření promění ve válku vedenou jako existenční konflikt. Při střetu jaderných mocností nemusí existovat šance napravit chybný odhad. Právě v tom spočívá ona fikce: válka je představována jako použitelný politický nástroj, aniž se plně domýšlí, co by skutečně mohla způsobit.
Kdo potřebuje hrozbu?
Je proto namístě položit si otázku: komu neustálá atmosféra ohrožení prospívá? Proč politický řád, který čelí krizi důvěry a legitimity, nachází právě ve válečném harašení jeden z posledních příběhů schopných ospravedlnit svou další existenci? Jednoduché vysvětlení by znělo, že nepopulární vlády využívají vnějšího nepřítele k obnovení vnitřní soudržnosti. Politické síly zpochybňující existující uspořádání lze jednoduše označit za nástroje nebo spojence nepřítele.
Historie nabízí mnoho příkladů, kdy vlády využívaly vnější hrozby k upevnění společnosti, diskreditaci odpůrců a ospravedlnění opatření, která by za normálních okolností narazila na odpor. Toto vysvětlení je však nedostatečné. Současná krize se netýká pouze jednotlivých evropských politiků. Týká se celého systému, který je vynesl k moci.
Krize liberálně-finančního řádu
Takzvaný „svět založený na pravidlech“, finanční globalizace, volný obchod povýšený na dogma a postupné nahrazování produktivní ekonomiky financializací jsou dnes vystaveny rostoucí kritice. Do popředí se naopak vracejí suverénní národní stát, průmyslová politika, energetická bezpečnost, strategické dodavatelské řetězce a ochrana národních hospodářských zájmů.
V hlubší rovině jde o krizi liberálně-finančního systému vybudovaného kolem „nezávislých“ centrálních bank, rostoucí nezávislost finanční moci vůči národním společenstvím a hospodářského modelu, který postupně přesunul své těžiště od výroby k finančním výnosům. Historické kořeny tohoto modelu lze hledat v anglo-nizozemském obchodním a finančním systému 17. a 18. století, který se později prostřednictvím britských a následně amerických mocenských a finančních struktur rozšířil do velké části světa.
Finanční moc přitom získala schopnost prezentovat sama sebe jako něco téměř stojícího mimo politiku. Její rozhodnutí mají působit jako technická, neutrální a nezávislá na politické vůli společnosti. Právě tato architektura je dnes stále více zpochybňována.
Světské náboženství bez příslibu ráje na konci cesty
Systém západních elit postupně ztratil schopnost vytvářet myšlenky a projekty, které by dokázaly společnost sjednotit kolem přesvědčivé představy budoucnosti. Projevuje se to také v kvalitě politického vedení. Mnozí dnešní představitelé působí spíše jako správci existujícího řádu než jako tvůrci nové politické reality.
Liberalismus se tak začíná podobat sekulárnímu náboženství, které už nenabízí příslib ráje na konci cesty. Velká politická hnutí 19. a 20. století – bez ohledu na to, jak katastrofální následky některá z nich přinesla, nabízela určitou vizi budoucnosti, ke které směřovala: beztřídní společnost, národní velikost, revoluci, impérium, „nového člověka“ nebo nový společenský řád.
Upadající liberální systém už nic podobného nenabízí. Vyžaduje oběti, aniž by ukazoval, k čemu mají vést: chudnutí ve jménu stability, ztrátu suverenity ve jménu pravidel, deindustrializaci ve jménu efektivity a ochrany životního prostředí či omezování svobody projevu ve jménu demokracie.
Nakonec je ochoten přijmout dokonce riziko války, aby byl zachován řád, jehož smysl už nedokáže přesvědčivě vysvětlit. Politika pak přestává chránit společnost a naopak žádá společnost, aby se obětovala pro zachování systému.
Od tvořivé menšiny k dominantní menšině
Právě zde lze využít myšlenku britského historika Arnolda Toynbeeho, který rozlišoval mezi „tvořivou menšinou“ a „dominantní menšinou“.
Tvořivá menšina vede společnost proto, že dokáže přinášet odpovědi na nové historické výzvy. Lidé ji následují, protože vytváří nové formy organizace, kultury a hodnot. Jakmile tuto schopnost ztratí, může se změnit v menšinu dominantní. Ta už společnost nevede tím, že inspiruje, ale udržuje se prostřednictvím moci.
Přesvědčování postupně nahrazuje disciplína, představivost administrativa, vizi propaganda a důvěru strach. Systém pak může začít využívat vlastní krizi jako důvod, proč potřebuje ještě více moci. Čím více selhává, tím větší pravomoci požaduje. Čím více ztrácí legitimitu, tím více potřebuje nepřítele. A čím méně dokáže nabídnout budoucnost, tím dramatičtěji musí vykreslovat přítomnost jako boj o naší existenci.
Když dočasné nahrazuje nadčasové
Myšlenky německo-amerického filozofa Erica Voegelina o totalitních ideologiích jako „politických náboženstvích“ se zde setkávají s Toynbeeho úvahami o rozpadu civilizací.
Když společnost ztratí vztah k transcendentnímu řádu, který přesahuje materiální svět a dává našemu bytí, morálce a vesmíru objektivní smysl a strukturu, lidská potřeba něčeho absolutního nemusí zmizet. Může se pouze zaměřit jinam. Národ, rasa, třída, strana, revoluce, trh, „pravidla“ nebo demokracie mohou být povýšeny na absolutní hodnotu, kterou již není dovoleno zpochybňovat. Dočasné tak zaujme místo transcendentního.
Existuje však významný rozdíl mezi politickými náboženstvími minulosti a možným sekulárním náboženstvím dnešního vyčerpaného systému. Starší ideologie slibovaly v budoucnu ráj. Současný systém žádnou novou budoucnost nenabízí. Systém požaduje oběti pouze proto, aby zabránil vlastnímu zániku. Jeho jedinou vizí budoucnosti je nekonečné pokračování současného systému.
Když představivost nahrazuje strach
Právě absence přesvědčivé budoucnosti může vysvětlovat rostoucí význam strachu: strachu z vnějšího nepřítele, ze změny, z nesouhlasu a ze ztráty kontroly. Je to obava z toho, že řád, který byl po desetiletí prezentován jako jediný možný, může přestat existovat.
Když politický řád už nedokáže vytvářet naději, musí vytvářet alespoň strach. A když strach nahradí představivost, může se konflikt stát prostředkem, kterým systém ospravedlňuje svou existenci a své jednání. Válka potom přestává být nástrojem zahraniční politiky a může se stát vnitřní potřebou tohoto systému.
V tomto okamžiku už nejde pouze o každodenní spory týkající se Ruska, Ukrajiny, NATO nebo vojenských rozpočtů. Problém získává civilizační rozměr. Řád, který ztratil schopnost představit si vlastní budoucnost, může začít přijímat rizika, jež by za normálních okolností byla nemyslitelná. Může zaměnit přežití vlastních institucí za přežití civilizace samotné.
To je zásadní omyl. Instituce, hospodářské systémy a politické režimy se v historii mění. Lidská civilizace je něco mnohem významnějšího. Jestliže systém začne požadovat, aby civilizace riskovala vlastní existenci jen proto, aby přežil stávající řád, došlo k úplnému převrácení vztahu mezi prostředkem a cílem.
Znamení konce jedné epochy
Právě zde lze skutečně hovořit o nebezpečí sebezničení.
Civilizace se nemusí začít ničit proto, že už ztratila smysl existence a ničemu nevěří. Může se zničit i proto, že svůj vlastní historicky vzniklý řád promění v předmět absolutní víry. Když si političtí představitelé už nedokážou představit budoucnost odlišnou od systému, který spravují; když válka začíná nahrazovat politiku, když zachování institucí se stává důležitějším než lidé, kterým mají tyto instituce sloužit, potom už nejde pouze o politickou nebo hospodářskou krizi. Jde o krizi civilizace.
Když elita ztratí schopnost představit si budoucnost, tvořit a přesvědčovat, může to být znamením, že jedna historická epocha končí. To vůbec neznamená zánik samotné civilizace. Naopak: struktury, které už nedokážou řešit nové problémy, by měly ustoupit jiným formám uspořádání společnosti, novým myšlenkám a znovuobjeveným osvědčeným principům.
Lidská představivost se dokáže vyrovnat s jiným společenským řádem. A pokud se ti, kdo jsou u moci, nedokážou představit nic jiného než pokračování vlastní vlády a vlastního systému, může to být první známkou toho, že se již začíná rodit něco nového.
Babiš - Facka pro Evropu
‼️🇺🇸🇺🇦 Trump: Ukrajina potřebuje nového vůdce, který dokáže uzavřít dohodu.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že Zelenskyj chce vytvářet problémy celému světu. Podle Trumpa měl ukrajinský prezident již několikrát možnost dosáhnout dohody a ukončit konflikt na Ukrajině, ale z nějakého důvodu tak nikdy neučinil.
„Navrhuji, aby si našli nového vůdce, který dokáže uzavřít dohodu,“ prohlásil Trump.
----------------------------------------
📣🇨🇿 Analytik Koller: Pobaltské země jsou fašistické státy. Stejně tak Ukrajina. Ukrajinu nemůžeme považovat za civilizovaný stát, to je banderistán!
nečt24 2x
----------------------------------------
Velká facka pro Evropu, řekl Babiš k dohodě Trumpa s Putinem o dodávkách nafty
„Rozumím, že má (Trump před sebou) volby, pro Evropu to je velká facka. Uvidíme, co k tomu kolegové v Evropě řeknou,“ konstatoval Babiš. Evropský summit se koná ve čtvrtek a v pátek. Pokud podle Babiše Evropa nepochopí, že má něco dělat, neskončí věc dobře. (ze seznamu)
------------------------------------------------------------------------
(pozn.: Ale i my bychom měli "něco dělat" - pro začátek alespoň přestat nazývat Putina agresorem.)
*včelka Mája
Donald Trump dnes, 10. října 2026, veřejně vyzval Ukrajinu, aby vyměnila prezidenta Volodymyra Zelenského. Důvodem je podle Trumpa skutečnost, že Zelenskyj opakovaně odmítá možnosti uzavřít mírovou dohodu s Ruskem.
Podle agentury AP Trump novinářům řekl:
Dodal, že podle jeho názoru nastal čas, aby Ukrajina měla nového prezidenta.
Co vyvolalo tento ostrý konflikt?
Bezprostřední příčinou jsou události posledních dvou dnů.
9. října Trump jednal telefonicky s Putinem. Následně oznámil dohodu o dodávkách ruské motorové nafty na americký a světový trh, která má pomoci snížit ceny pohonných hmot.
Zelenskyj dohodu ostře kritizoval. Podle něj uvolnění sankcí přinese Rusku další příjmy, které může využít k financování války.
Trump požaduje zastavení ukrajinských útoků na ruské rafinerie. Tyto útoky podle něj přispívají k růstu světových cen paliv. Zelenskyj však odmítá jednostranně zastavit útoky na ruskou energetickou infrastrukturu, pokud Rusko nebude postupovat stejně.
Trump následně veřejně zpochybnil Zelenského setrvání ve funkci. Prohlásil, že Ukrajina potřebuje představitele ochotného uzavřít mírovou dohodu.