Svět podle Alefa. Lochneska, demokracie a fialky

Autor

Můj milý deníčku, dneska to bude asi trochu delší. Ale zatím sis nikdy nestěžoval a vždycky jsi mne trpělivě vyslechnul – věřím proto, že ani dnes to nebude odlišné. Co taky jiného, že. Nějak jsme si vzájemně zbyli.

Byly doby, kdy podobné rozhovory, jaké dneska vedu s tebou, měly úplně jinou dynamiku. 

Jmenovala se Imagena a seznámil nás Vladimír Merta. S Vladimírem Mertou to mám podobně, jak to svého času napsal Větva o Jarku Nohavicovi: známe se napůl – já ho znám, a on mě nezná.

Ale to nevadí. Hrával jsem kdysi na kytaru Mertovy písně a pomocí nich lámal – někdy i úspěšně – dívčí srdce. Imagena už se na to nemohla dívat a vystoupila z písně téhož jména, aby mi řekla, co si o tom myslí. Od té doby za mnou občas zašla na čaj, na portské a na kus řeči, a někdy jsme se i pohádali.

Byli jsme takhle spolu asi patnáct let. Pak jsem začal jezdit mezi Číňanky a Imagena – snad se urazila? nebo začala žárlit? – mne přestala navštěvovat. Nemám jí to za zlé. Ona žije v bezčasí nádherné písně Vladimíra Merty a nejspíš má teď někoho mladšího. 

Co už – to je prostě život, můj milý deníčku.

---ﬡ---

Když se dneska podíváš do novin, můj milý deníčku, neunikne ti, že měřítkem téměř všeho a slovem téměř nejskloňovanějším je „demokracie“. 

Vše, co se děje v Rusku nebo v Číně, je porušením principů demokracie, zatímco totéž v bleděmodrém, odehraje-li se v Katalánii, Francii či USA, demokracie jest fundamentálním potvrzením. Aby to člověk správně zařadil do kontextu, je třeba být nejmíň Zweisteinem, či lépe – rovnou evropským komisařem. Chápeš? Když sociální síť WeChat nepropustí vstupy, podle čínských měřítek protistátní, je to porušení svobody slova. Když FaceBook rozdává banány za použití jména Tommy Robinson, je to demokratický boj proti dezinformacím. Složité, co? Aby se v tom Jourová vyznalo. Pojďme tu demokracii trochu rozpitvat, ať víme, o čem je vlastně řeč.

Jako vždycky, začneme oklikou.

Americký novinář a spisovatel Malcolm Gladwell je autorem knihy, nazvané Bod zlomu. Vřele doporučuji k přečtení; ač útlá, má docela široký záběr a lze ji zhltnout jedním dechem. Já si z ní pro tuto chvíli vyberu fenomén, který Gladwell nijak explicitně nepojmenoval, ale já to pro své potřeby udělám. Onen jev nazvu sociální doménou.

Gladwell uvádí zajímavou věc: všechna (slovo „všechna“ je tučně, červeně a třikrát podtrženo) společenství, spoléhající na jednostupňové řízení, kolísají počtem svých členů kolem dvou set osob. Někdy trochu víc, někdy trochu míň. Uvádí i konkrétní příklady: určité typy firem, vojenské útvary a primitivní kmeny (slovo primitivní není myšleno pejorativně). Taková společenství, pokud se úspěšně rozvíjejí, při dosažení oné kritické četnosti dále nerostou, nýbrž se rozdělí (slovo „rozdělí“ je tučně, červeně a třikrát podtrženo), aby si mohla nadále ponechat velmi efektivní jednostupňové řízení, kdy každý zná každého.

Gladwell dovozuje, že skupiny popsaného typu se takto chovají z prostého důvodu: většina lidí je díky svému mentálnímu ustrojení schopna aktivně znát právě něco kolem oněch dvou set osob. – No dobře,  někdo jen sto padesát, někdo jiný i dvě stě padesát. Kdo chce, může si projet a sečíst své aktivní a funkční kontakty. Individuální odchylky jistě jsou; Gladwellovo tvrzení má ale plošný, všeobecný, většinově platný dosah. 

V čem je jádro pudla? V již zmíněné efektivitě jednostupňového řízení. Ta je možná tehdy a jen tehdy, když v předmětném společenství každý zná každého, a o to právě jde.

Jestliže je totiž skupina natolik početná, že už nezná každý každého, je třeba pro účelné řízení vyčlenit ze skupiny tým, který přenáší informace mezi vedením a ostatními členy. Jestliže dalším růstem i tato mezivrstva překročí svou četností kritickou hranici, je nutno vytvořit další mezivrstvu; ta potom řídí ty, kteří řídí ty, kteří jsou ve vrstvě základní.  Dalším růstem se popsaný proces opakuje, pyramida řídících pracovníků narůstá a efektivita se vytrácí. 

Předchozí úvahy uzavřeme konstatováním, že typická sociální doména, to jest okruh lidí, které jedinec aktivně zná, čítá zhruba dvě stě osob. – Tím jsme právě definovali pojem „sociální doména“, o který se v dalších úvahách budeme opírat.

---ﬡ---

Síla pojmu „sociální doména“ staví na faktu, že její velikost se po celou doloženou dobu existence lidského rodu až dodnes prakticky nemění. Veškerá lidská mentální výbava, určující naše sociální interakce, je přizpůsobena, lapidárně řečeno, kmenovému životu, tzn. životu ve skupině čítající přibližně sto padesát až dvě stě padesát osob.

Z toho plyne obrovská disproporce mezi

(a) velikostí společenství, které vytváříme, a proto nutně organizujeme, a

(b) velikostí společenství, které jsme jako jedinci s to mentálně obsáhnout

Tvrdím, že významná část problémů, které jako národ, stát, ..., lidstvo řešíme, je důsledkem této disproporce.

---ﬡ---

Demokracie podle názvu je vládou lidu.

Nahlédneme-li do Wikipedie na odkaz k demokracii, dočteme se, že prvním charakteristickým znakem demokracie je ta skutečnost, že držitelem a zdrojem moci je lid. Dočteme se také, že v zastupitelské demokracii lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. – Tady je ovšem háček, ne-li přímo hák: moc předpokládá existenci zpětné vazby, která dává prostor k vynucení pokynu sankcemi.

Taková moc v zastupitelské demokracii skutečně existuje, jak dosvědčí každý, kdo absolvoval konflikt s úřadem. Jejím držitelem však není lid: lid nemá reálnou možnost kontrolovat, jak jeho zástupci plní jeho vůli, a nemá možnost hříšníky sankcionovat. Hovořit o moci lidu tak pozbývá smyslu hned dvakrát: lid je neosobní; disponuje ne-osoba vůbec něčím takovým jako je vůle, výchozí předpoklad moci? A pokud jde o nezbytnou zpětnou vazbu: není existence takové zpětné vazby spíše iluzí? – Domnívám se, že je.

Lid je souhrnem lidských jedinců, a každý jedinec, skladebná jednotka lidu, má svoji sociální doménu. Velikost této domény zřídkakdy převyšuje sto padesát – dvě stě osob. Podmínka, na které staví divošské kmeny, firmy s jednostupňovým řízením a vojenské útvary, je u zastupitelské demokracie zřetelně porušena:

(1) Člen parlamentu je volen počtem osob, který kapacitu jeho sociální domény dalece převyšuje. Většinu svých voličů nezná a nikdy nepozná – ani nemůže, není to v jeho silách: většina jeho voličů stojí mimo jeho sociální doménu. I poslanec je především člověk se vším, co k lidství patří – tedy i s tím, že není mentálně vybaven obsáhnout vztah k většímu počtu osob, než umožňuje hranice jeho sociální domény. Stěží tedy může pociťovat k lidem za touto hranicí nějakou osobní odpovědnost.

(2) Z druhé strany: většina voličů nemá svého poslance ve své sociální doméně. To znamená, že permanentně uvažovat o existenci svého zastupitele, či dokonce realizovat jakousi jeho kontrolu ze strany většiny voličů je enormně zatěžující a je to na hranici jejich možností, ne-li přímo za ní. Jen si to představme: parlament má 200 poslanců, oprávněných voličů v ČR je – dovolme si brutálně nepřesný odhad, jde jen o rámcovou představu – asi 6 milionů.

Pokračujme v nepřesné úvaze. Jednoho poslance volí průměrně 6.000.000 / 200 = 30.000 voličů. Umí si někdo představit ten masakr, kdyby třicet tisíc voličů chtělo osobně kontrolovat, co dělá třeba Kalousek, Němcová nebo Novotný? – Nemám dalších otázek.

Vidíme, že jeden ze základních předpokladů uplatnění moci, totiž kontrola a z ní plynoucí zpětná vazba, je téměř znemožněn. Do jaké míry se ono „téměř“ liší od 100 %, prozradila by nám analýza překrytí patřičných sociálních domén.

A teď to přijde: není to úžasné? Namluvíte lidu, že ho zastupujete, ale víte, že jste mimo dosah zpětné vazby, to znamená mimo dosah sankcí za špatné zastupování. Myslím, že jen světec by odolal takovému pokušení. – Ostatně, sám Václav Havel, morální autorita a také autor pojmu humanitární bombardování, který dodnes nedokážu rozdýchat, připomínal, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

---ﬡ---

To ale, můj milý deníčku, pořád není všechno.

Čirou náhodou také počet členů obou našich zastupitelských sborů se pohybuje v oblasti četnosti typické sociální domény. 

U vědomí, že moje tvrzení je pouze spekulací, pravím, že sociální doménou poslance či senátora se brzy po zvolení stane parlament či senát a vazby na dřívější okruhy se velmi rozvolní. V očích poslance či senátora se „lidem“ brzy stane jejich nová sociální doména, která je občas a z dobrých důvodů navštěvována lobbisty. – Je téměř vyloučeno, aby poslanci, tito prominenti, reprezentovali vůli lidí, kteří je zvolili: neznají je a téměř o nich nevědí; žijí ve zcela jiném světě, protože jejich voliči stojí mimo jejich sociální doménu. Ve světle těchto skutečností se ani nelze divit, že i poslanci, kteří to před svým zvolením opravdu mysleli upřímně a chtěli měnit systém, jsou poznenáhlu systémem vtaženi a přizpůsobeni jeho potřebám. Systém je mimořádně stabilní a ze zásady neposkytuje prostředky, kterými by bylo lze jej změnit – vždyť by byl sám proti sobě.

Volbami do zastupitelských sborů tak pouze nahrazujeme staré ošumělé prominenty mladými budoucími prominenty. Není to (jenom) jejich osobní chyba či (výhradně) jejich osobní selhání. Působí tady zákonitosti, jejichž dosahu si nejsme plně vědomi: zvolením do parlamentu je zahájen proces transmutace člověka v prominenta.

---ﬡ---

To ale, můj milý deníčku, pořád ještě není všechno.

V předchozí stati jsme ukázali, že zpětná vazba k lidu, jakožto zdroji moci, fakticky neexistuje. Systém, aby se nezhroutil do chaosu, ovšem nějak řízen být musí a bez zpětné vazby se neobejde. Avšak objektem, který poskytuje nezbytnou zpětnou vazbu, není už lid, nýbrž systém sám. Také toto je Gladwellův bod zlomu, bod zvratu, v němž dochází ke změně v novou kvalitu: demokracie, vláda (koho – čeho) lidu, se mění ve vládu (komu – čemu) lidu.

Vláda lidu, kde lid stojí ve 3. pádu, za daných okolností ovšem není demokracií, nýbrž zastupitelskou oligarchií. Zastupitelská demokracie narazila na své limity.

Praktické projevy úpadku zastupitelské demokracie zakoušíme právě v této době: ti, kteří formálně zastupují lid (a bez jeho účasti ve volbách nebyli by tam, kde jsou), bezostyšně a okázale jím pohrdají, označujíce ho za nekompetentní masu. Zastupitelská pýcha dnes jde až tak daleko, že si ani nepoloží otázku, kde a jaké byly kompetence lidu během voleb, jež ji vynesly do současných pozic. To je také důvod, proč úřednická a zastupitelská oligarchie tak brojí proti referendu: za žádnou cenu nemůže připustit, aby si takové otázky lidé kladli sami a bez její účasti si na ně také odpověděli.

A proto jazykovým kotrmelcům zdaleka nemusí být konec; předpona demo- má totiž potenciál, o kterém tu ještě nebyla řeč. Kladu si otázku, zda dnešní obsah slova „demokracie“ nemá ke slovu „demoverze“ blíž než k čemukoli jinému.

---ﬡ---

Zachovejme ještě chvíli, můj milý deníčku, je-li možná, chladný odstup pokusu o pohled téměř vědecký. 

Fakticky jsme ukázali na limity zastupitelské demokracie. Ukázali jsme na bod, v němž se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii: je to absence reálné a rychlé zpětné vazby, která umožňuje zastupitelům ignorovat jak své předvolební sliby, tak i názory a potřeby voličů. Nabízí se myšlenka, že právě toto je místo, v němž – nastolením skutečné zpětné vazby – je stávající podoba zastupitelské demokracie opravitelná, aby význam slova „demokracie“ byl v souladu s jejím faktickým projevem.

Je otázka, je-li zmíněný postup možný. Je otázka, zda takové řešení vůbec existuje. Hledání chybějícího a zatím neznámého mezičlánku, který by zprostředkoval citelnou zpětnou vazbu mezi voličem a zastupitelem, mělo by být, jak se domnívám, výzvou pro společenské vědy v čele se sociologií. Snad jednou, až se sociologové přestanou vyhýbat matematice obloukem, jehož šíře momentálně přesahuje zemský poloměr (má prozatímní osobní zkušenost; mimochodem – matematika není jenom soubor vzorců z matematické statistiky!), mohla by sociologie přijít s novým a funkčním modelem zastupitelské demokracie. 

Neodpustím si rýpnutí: byl by to skvělý výsledek, poněvadž by se tak prokázala užitečnost obojího – sociologie i zastupitelské demokracie.

Ukáže-li se, že hledané řešení neexistuje, znamená to jediné: vývoj zastupitelské demokracie je u konce, každá její změna může být už jen k horšímu – vznik zastupitelské oligarchie je toho příkladem.

Jestliže se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii, demokracii fakticky ztrácíme a společenský systém klesá na úroveň téměř feudální (nezaměňujme s dosaženou úrovní technického rozvoje), kdy o věcech svévolně rozhoduje neodvolatelná vrchnost. V takové situaci je přímá demokracie (jejímž nástrojem je referendum) jakousi pojistkou, která může mnoho zachránit: je to sice nižší vývojový stupeň, ale pořád je to demokracie; osobně se domnívám, že primitivní forma demokracie je přece jen přijatelnější, než vyspělý feudalismus, vybavený technikou 3. tisíciletí. – Ano, zmínka o feudalismu je tady nadsázkou, ale podobně jako oligarchie, i ten je vládou úzké skupiny vyvolených.

Je snad jasné, můj milý deníčku, že poukazem na slabé místo zastupitelskou demokracii a priori nehaním a paušálně nezavrhuji. Demokracie (a její dekadentní podoba – zastupitelská oligarchie) má kromě řady nesporných předností totiž ještě další jednu slabost: jako všechny předchozí společenské systémy, i ona trpí sebezbožněním a přísahá na to, že nad ni není. – Zcela jistě to není pravda; historie dokládá, že každý společenský systém se nakonec přežil, byl nahrazen jiným, snad lepším, a nejinak tomu bude i teď.

---ﬡ---

Imagena, jak na ni vzpomínám, skákala by mi do řeči, a sama řečí měla by jak žurnalistka. Kdežto ty, můj milý deníčku, ty spořádaně mlčíš a dychtíš, jaké moudro ze mě ještě vypadne. Za odměnu tě nechám hádat, co má společného lochneska a demokracie, hodná toho jména. – Nevíš? Ale to je jednoduché! 

Kdekdo o nich píše a mluví, ale nikdo je ve skutečnosti ještě neviděl.

---ﬡ---

Byla doba, kdy jsem byl mladší, divočejší, plný sil, a nevěděl, co je únava. Tehdy jsem měl elán držet si ve firmě i zaměstnance. Nebylo jich moc, kapacitu své sociální domény jsem na ně zdaleka nevyčerpal. 

Jeden z nich se jmenoval – řekněme, že Pepík. Každý z nás je něčím zvláštní, a Pepík byl mimo jiné zvláštní tím, že jeho tělo produkovalo obrovské množství střevních plynů. Když to na něj přišlo, všichni jsme si museli odsednout. Náš mistr, Pepíkův nadřízený, to zpravidla komentoval velmi jadrnými slovy. Než budu citovat, připomenu, že v případě citací dokonce i solidní literatura připouští expresivní a vulgární výrazy. 

Mistr hovořil znechuceně, asi nějak takto: 

„Kurva, to je ale rigól. Jagdyš rozpářó komedianta. Se tady eště vyser, vole.“ A zapálil si cigaretu, aby ten rigól aspoň trochu přebil.

S Pepíkem to ani nehnulo. Zatvářil se tajuplně, jako by znal něco, co my ostatní nevíme, a s vědoucím úsměvem pronesl: „...fialky!“

Když slyším současné politiky, naše i cizí, zaklínat se demokracií ve všech pádech, vždycky si na Pepíkovy fialky vzpomenu.

Tak je to, můj milý deníčku.

---ﬡ---

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.7 (92 hlasů)

Komentáře

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.