- řekl ten, jenž může být synonymem největší korupce v dějinách lidstva. Vypadá to, že jeho páníčci už mají připraveného dalšího koně. Ale tenhle bude ještě kopat. Co říkáte vy, co jste ho obdivovali, jezdili za ním, a posílali mu vše, co jste kradli evropským daňovým poplatníkům? Zároveň zdravím naše komiky, redaktory proUA tisku a všechny s modrožlutou šmouhou na profilové fotce.

Američanům tedy nezbylo nic jiného. Zahájení trestních řízení vyšetřovateli NABU a SAP proti Zelenského okolí bylo první ranou.

Zelenskyj navíc neměl na vybranou. Nebylo možné nedělat nic, protože v takovém případě by díky NABU a SAP byl Zelenského tým rychle rozložen zevnitř a dříve či později by ho to přivedlo ke krachu. A proto přišel na řadu zákon, který přeřazuje obě americké nátlakové páky na ukrajinskou generální prokuraturu.

Ale i s tímto krokem Američané zjevně kalkulovali, a proto včera spustili scénář Majdanu. Dali Kyjevu jasně najevo, že jeho násilné potlačení bude určitě odvysíláno na všech západních televizních kanálech, takže ani evropské elity nebudou mít žádné argumenty, aby „Kyjeva“ nadále pomáhaly (viz. prohlášení ne-diplomata Lipavského).

Pro pořádek. Asi 70-80 % médií v Evropě vlastní Američané, a proto je mohou snadno organizovat.

Posbíráno po sítích

- Pozor, toto není „proruská“ alternativa, ale včerejší a dnešní mainstreamové Novinky!

- Ale zase vtipné je to s tou „ohroženou demokracií“ – kde nic není, tam nemůže být nic ohroženo…

- Příznaky konce fáze projektu Sláva Ukrajině.

https://cz24.news/zazvonil-zvonec-a-pohadky-o-volodovi-zelenskem-je-konec/

Izraelská náboženská pravice odhalila svůj fantazijní plán pro tuto oblast, který chce realizovat po etnických čistkách.

Seymour Hersh, 25. července 2025

V úterý byl různorodé skupině izraelských zákonodárců, rabínů, truchlících příbuzných vojáků IDF, kteří zahynuli v boji nebo v zajetí Hamásu, a bezpečnostních představitelů z Gazy představen oficiální plán budoucnosti Gazy, jak jej vidí náboženská pravice. Plán s anglickým názvem „Riviéra v Gaze – od vize k realitě“ je návrhem budoucnosti Gazy bez Palestinců, kteří tam nyní žijí a umírají. Setkání se konalo v nenápadné Negev Hall ve druhém patře Knessetu v Jeruzalémě.

Byli pozváni nejméně dva novináři ze zpravodajských organizací, které se zabývají náboženskou pravicí v Izraeli, aby se zúčastnili a zveřejnili, co budou chtít. Setkání vedli dva z nejvýraznějších a nejkontroverznějších zastánců osídlení Gazy izraelskými občany: ministr financí Bezalel Smotrich a ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir, osadník ze Západního břehu, který má dlouhou historii násilné protiarabské agitace a nejméně osm odsouzení za násilné protiarabské aktivity.

Smotrich na konferenci řekl, že generálporučík Eyal Zamir, nový izraelský náčelník generálního štáru, mu v nedávném rozhovoru ujistil, že severní hranice Gazy by měla být „z bezpečnostních důvodů“ anektována. Zamir na počátku své kariéry působil jako vojenský poradce premiéra Benjamina Netanjahua. Mnozí představitelé náboženské pravice ho považují za oportunistu, i když stále více vítaného.

Nesleduji izraelská média zastávající tvrdý postoj, ale vysoce vyznamenaný bývalý důstojník IDF mi řekl, že byl šokován, když se dozvěděl, že náboženská krajní pravice v Izraeli diskutuje o budoucnosti Gazy v konkrétních detailech s novináři přítomnými v Knesetu. Jeden z novinářů napsal následující shrnutí toho, co nás čeká, pro zpravodajský server Bahadrei Hadarim, který slouží ultraortodoxním židům (přeloženo z hebrejštiny):

„Plán představil bezprecedentní transformaci, která by vrátila Gazu pod plnou izraelskou svrchovanost a přeměnila ji na rozvinutou a inovativní oblast, včetně bydlení pro stovky tisíc obyvatel, moderního zemědělství, přístavu, letišť, průmyslových zón, univerzit, zdravotních fondů a turistických komplexů podél pobřeží.

Plány jsou mimo jiné založeny na zničení současného pásma Gazy po [pokračující válce] s izraelskými obrannými silami a prezentují jej jako výchozí bod pro přestavbu celé oblasti podle modelu „politického restartu“. Plán popisuje nové rozdělení pásma na civilní guvernoráty se zřízením infrastrukturních a regionálních opěrných bodů, které změní tvář celého jižního pásma.

Hlavními rysy plánu jsou výstavba přibližně 850 000 bytových jednotek, mezinárodního letiště, podzemních drah, linek metra, silnice v jejichž povrchu jsou zabudovány solární články , autonomních dronů a nového námořního přístavu, který propojí Pásmo Gazy s pevninskou osou Indie a Evropy a promění jej v celosvětovou obchodní bránu.

Kromě toho zde bude několik obchodních zón zaměřených na burzu, kryptoměny a fintech, stejně jako konferenční centra a high-tech komplexy. Na jihu pásma bude také rozvinuto moderní zemědělství s výzkumnými parky, úpravou vody a skladováním energie a u pobřeží Gazy bude vybudován umělý ostrov z válečných trosek, který bude sloužit obchodu a turistice.

„Plán bude realizován v průběhu patnácti let ve spolupráci s Izraelem a mezinárodními orgány. V krátkodobém horizontu budou odstraněny trosky [nyní po celé Gaze] a zahájí se práce na infrastruktuře. V následujících čtyřech letech budou vybudovány dopravní sítě, obytné čtvrti a centrální komplexy a v dlouhodobém horizontu budou dokončeny obchodní zóny, umělý ostrov a nové osady.“

Podle zprávy Smotrich dodal: „Máme velkou podporu prezidenta Spojených států, abychom z Gazy udělali prosperující region, pobřežní město, kde budou osady a zaměstnání. Tak se dosahuje míru.“

Podle zprávy zaznělo na akci mnoho podobných projevů, aniž by se diskutovalo o tom, co se stane s přeživšími obyvateli Gazy, z nichž mnozí trpí podvýživou, špatným zdravotním stavem a zraněními způsobenými izraelskými bombami a zbraněmi.

Fantastické řeči v Knesetu obnovily obavy Izraelců, které znám, o racionalitě náboženské pravice v Izraeli, která je nezbytnou součástí Netanjahuovy politické koalice. Netanjahu pokračuje v bombardování Gazy a sousedních zemí Izraele – minulý měsíc Íránu a nyní Sýrie – a ve funkci ho udržuje americká vojenská pomoc a náboženská pravice lhostejná k obrovskému utrpení v Gaze. Během celé konference se vůbec nemluvilo o strašlivé situaci obyvatel Gazy, z nichž mnozí trpí něčím, co lze nazvat pouze bezprostředním hladomorem. Je to lhostejnost k prastaré kultuře, kterou sdílí mnoho příznivců Smotricha a Ben-Gvira.

Online zprávy o vizi náboženské pravice o zářivé budoucnosti Gazy připomněly jednomu z mých izraelských kontaktů, sekulárnímu Židovi, neúspěšný nacistický plán z roku 1939 na deportaci Židů, když se válka rozšířila do okupovaného Polska. Cílem takzvaného Nisko-Lublin  plánu bylo zbavit západní Evropu Židů a nasadit je na práci v německých zbrojních továrnách poblíž Lublinu, oblasti, kterou někteří nacisté považovali za centrum světové židovské moci a židovského genetického potenciálu. Tato oblast poblíž ukrajinských hranic byla známá jako „bažinatá“. Utrpení lidí v přeplněných táborech vedlo k negativním zprávám a obavám, že nacisté budou kritizování nepříznivým tiskem.

Z Polska bylo také deportováno mnohem více Židů, než se původně předpokládalo. S postupující nacistickou ofenzívou se problém přeplněnosti v Lublinu a podobných pracovních táborech stal neřešitelným. Řešením, které nacisté přijali, byl holocaust a masová vražda Židů.  Pro některé Izraelce je podle mých informací neformální diskuse na zasedání Knesetu o vyhnání stovek tisíc obyvatel Gazy a vybudování magického nového městského státu „ohavností“, která evokuje nejhorší události druhé světové války.

Kdo z vás koukal na včerejší a dnešní diskuzi na SNN ?

Včera tam byl zástupce KDU, dnes Topky. Včera jsem se i zasmál, dnes vypěnil, vypnul TV a s nadávkami odešel. A pokud se i stane, že tito lidé skončí ve vládě, zůstávají v opozici a budou z nich záškodníci velkého kalibru. Já se ptám : Kam vykydat tyto sračky, aby mohla nastat normální náprava celé společnosti ?

Nelze nikam. Jen změna celého společenského systému a státu může napravit veškeré škody, která současná vláda napáchala. Oni se veřejně vysmívají třeba zákonu o referendu. Jsou si naprosto jisti, že v příštím volebním období s tím nikdo nic nemůže udělat. Opakuji. Jsou si tím jisti. Parlament, senát, soudy a bla bla bla. Všude budou jejich zástupci škodiči a budou škodit. Jsou jen dvě možnosti. Pendrek a nebo změna celého společenského systému. To jim vezme vítr z plachet. Nebude to jednoduché. A Babiš ? Nepomůže . Je to prozápadní týpek. Tedy slušně napsáno.

Milan Au.

menšinovou vládu a přizve do ní přicmrdávače z opozice, nebo zacílí na zdravé jádro ODS záleží na tom, zda se za ty 2 měsíce co do voleb zbývají, začnou lidé houfně probouzet a přemýšlet o tom koho volit, nebo zůstanou ležící-spící . Položil si někdo z vás důležitou otázku, za koho vlastě Andy kope? Je to DS nebo GP? V tom je totiž ten zásadní problém. Fialenko a spol. jsou řízeni americkou elitou, Andy a ostatní tou globální a kdo to ještě nepochopil, má smůlu. Žádný lídr jakékoliv strany se nerozhoduje sám o své vůli, ale je pod řízením nadnárodních korporací. Jak by také mohl jednat sám za sebe? Celý svět je pod tímto karabáčem a dokud se toto nezmění, nezmění se nic.

má prý dvě tváře, žel charakter žádný. Ale, pro bratření s českou vládou je to důvod pádný!

Další úspěchy vlády SPOLU: Svrab, žloutenka a nešťovice od shora až dolů.

se zlým Ruskem jistě zatočí. Jen až si nás Ukrajinci ještě více ochočí.

Pardon za dlouhy text, kdyz tak ho zkratim. Pozoruhodne cteni o tom, jak to bylo pred 80 lety s "vymenou obyvatelstva" mezi "Polskou lidovou republikou" a "Ukrajinskou sovetskou socialistickou republikou" strana.today/kak-i-pochemu-ukraintsev-deportirovali-iz-polshi-posle-vtoroj-mirovoj-vojny.html. Tyka se to i pohybu banderovcu v CSR po osvobozeni v roce 1945. Pridejme mapku etnickeho slozeni Polska pred ww2. Poznate, ze jde o Polsko? (Voditkem budiz  charakteristicke "poprsi" Zapadnich a Vysokych Tatier, pro porovnani viz vyrez soucasne mapy Polska od Osvetimi po Przemysl).

Vztahy mezi Ukrajinou a Polskem nadále komplikují historické spory. 

Ve Varšavě se stále častěji zmiňuje otázka volyňského masakru – hromadných vražd Poláků ukrajinskými nacionalisty během druhé světové války. V Polsku jsou tyto události uznány jako genocida a polský Sejm vyhlásil 11. červenec Dnem památky obětí volyňského masakru. Jako by v reakci na to přijala Rada [Ukrajiny] zákon, kterým uznala deportaci ukrajinského obyvatelstva z Polska po druhé světové válce za „zločinnou“. Dokument dává obětem deportace právo požadovat vrácení majetku a kompenzaci za něj. Kdo přesně má majetek vrátit a vyplatit kompenzaci, v dokumentu není jasně uvedeno, ale je zřejmé, že odpověď na tuto otázku může být pouze jedna – Polsko. Poláci zatím podrobně nepřijímaný zákon nekomentují, ale potenciálně se může stát novým bodem napětí ve vztazích mezi Ukrajinou a Polskem s potenciálně vážnými důsledky.  

Samotné téma přesídlení Ukrajinců z Polska po druhé světové válce není příliš známé a je obklopeno mnoha mýty. Zejména se z nějakého důvodu rozšířil názor, že Ukrajinci byli deportováni do Ukrajiny v rámci [pozdejsi] operace „Visla“, ačkoli ta s tím neměla nic společného.   Více o tom, jak a proč byli Ukrajinci před 80 lety vyhnáni z Polska a jaké důsledky může mít zákon přijatý Radou, si přečtěte v tomto článku: "Od Poláků ve Lvově po Ukrajince v Zasani":

Vystěhování Ukrajinců z území Polska začalo na konci roku 1944 – poté, co 9. září polské úřady uzavřely dohodu s vedením Ukrajinské, Běloruské a Litevské SSR o vzájemné evakuaci obyvatelstva. Část dohody, která se týkala Ukrajiny, podepsali předseda Polského výboru národního osvobození (prozatímní vlády země – PKNO) a předseda ukrajinské vlády (Sovětu ministrů) Nikita Chruščov. Jednalo se o přesídlení všech Ukrajinců, Rusů a lidí, kteří se identifikovali jako Rusíni, do Ukrajinské SSR, a všech Poláků a Židů, kteří před válkou měli polské občanství, do Polska. Pro praktické provedení úkolů strany jmenovaly své zmocněnce se sídlem v Lublinu: za Polsko to byl Mečislav Rogalský, který před válkou pracoval jako konzul ve Východním Prusku, a za Ukrajinskou SSR dosud neznámý Nikolaj Podgornyj (v letech 1957–1961 bude řídit Ukrajinu a v letech 1965–1977 bude stát v čele Nejvyššího sovětu SSSR).  Je třeba poznamenat, že první etapa evakuace, která byla původně naplánována na období od 15. října 1944 do 1. února 1945, byla z větší části skutečně dobrovolná: Potenciálním přistěhovalcům byla nabídnuta kompenzace za ztracené bydlení a majetek, osvobození od daní a – v případě venkovských obyvatel – záruka přidělení půdy na novém místě. To však mělo minimální účinek: z 700 tisíc Ukrajinců a Rusů žijících na území Polska do poloviny roku 1945 odešlo pouze 80 tisíc. Procento Poláků a polských Židů, kteří do té doby opustili SSSR, není přesně známo, ale bylo také malé. 

Důvody neúspěchu dobrovolné evakuace jsou banální: Poláci a polští Židé (v západní Ukrajině jich tehdy žilo asi 800 tisíc) žili převážně ve městech (jen ve Lvově bylo více než 100 tisíc Poláků, což v roce 1944 představovalo 67 % obyvatel města; Židů po holokaustu zůstalo pouze 2 tisíce), často v dobrých bytech v centru – a chápali, že na novém místě nedostanou plnou kompenzaci. Ukrajinci z východního Polska byli naopak venkovští obyvatelé, kteří se vždy těžko rozhodují, a to zejména v situaci, kdy je třeba opustit pozemky, které obdělávali po léta, výměnou za něco neznámého. Kromě toho v období přestavby světa nikdo příliš nevěřil ve stabilitu přijatých rozhodnutí – a mnozí počítali s tím, že úřady ještě mohou nějak situaci zvrátit a že nakonec nebudou muset nikam odjíždět. Až do poloviny roku 1945 tedy „polský“ a „ukrajinský“ proces vypadaly přibližně stejně. Poté se však jejich průběh radikálně rozcházel.

V únoru 1945 krymská konference lídrů SSSR, USA a Británie definitivně schválila převod etnicky polského Lvova Ukrajinské SSR, v březnu se tato zpráva široce rozšířila mezi obyvatelstvem – ale to stále doufalo, že západní spojenci „se za Polsko postaví“. V květnu však válka skončila, spojenci dohodu nezměnili a v červenci se začaly šířit zvěsti, že „Sověti“ se chystají uzavřít hranice. Právě tyto zvěsti změnily náladu Poláků v západoukrajinských městech – nyní sami obléhali repatriační úřad, aby získali povolení k odjezdu do Polska. Vzrušení bylo takové, že v lvovském úřadu jednoduše vytrhli dveře i s panty.   Výsledkem bylo, že do konce roku 1946 z 800 tisíc Poláků a polských Židů neodjelo pouze asi 3 %. Lze tedy říci, že tato část evakuace byla skutečně dobrovolná. A ackoliv  se v Polsku na úrovni politiků a veřejných organizací pravidelně objevuje otázka „polského“ Lvova (a Vilniusu), celkově tam nikdo nemluví o násilném vyhnání Poláků.   S Ukrajinci a Rusíny z východní casti [dnesniho]  Polska je situace zcela odlišná: nechtěli se rozloučit se svou zemí a do „prvního socialistického státu dělníků a rolníků na světě“ se nehrnuli. 24. července 1945 se vyslanci PKNO setkali se zástupci národnostních menšin – a ti prohlásili, že nikam odjíždět nehodlají. Navíc požadují  otevření škol s výukou ve svém jazyce a právo na založení vlastních politických stran. Vyslanci Varšavy formálně souhlasili s těmito podmínkami, ale v samotném polském hlavním městě se již rodily jiné plány. 

22. srpna 1945 byly do východního Polska vyslány tři polské divize. Od tohoto okamžiku začala nová fáze evakuace – již dobrovolně-nucená: obyvatelům osad byl prostě dán čas na sbalení se a byla jim zajištěna přeprava v doprovodu vojáků. Takto do konce roku odešlo do Ukrajinské SSR dalších 82 tisíc lidí.   V reakci na tuto evakuaci vydal velitel Ukrajinské povstalecké armády v Polsku plukovník Orest rozkaz zaútočit na přesídlovací komise a na oddíly polské armády, které se podílely na deportacích, a také na železniční stanice a mosty. Tento proces nezastavil – naopak, jen zuřivost Poláků ještě více rozdmýchal, kteří od ledna 1946 začali provádět represivní akce proti vesnicím, jejichž obyvatelé byli podezřelí z podpory UPA.  Nejvíce utrpěla vesnice Zavadka Morokhovská na jihovýchodě Polska, obývaná Lemky: Poláci dostali informaci (jak se ukázalo, nepravdivou), že se v ní skrývá oddíl UPA vedený velitelem „Renem“, třikrát tam vtrhli vojáci, zabili více než 90 lidí (z 430 obyvatel), a poté vypálili všechny domy a deportovali zbývající obyvatele. Celkem bylo v této – již zcela násilné – fázi evakuace, která skončila v červnu 1946, do Ukrajiny přesídleno 280 tisíc lidí, což spolu s přesídlenci z předchozích fází činilo 480 tisíc – tedy asi 70 % všech etnických Ukrajinců, Rusů a lidí, kteří se identifikovali jako Rusíni, kteří se ocitli v Polsku v jeho poválečných hranicích.   To vše však nemělo nic společného s operací „Visla”. K té by vůbec nemuselo dojít, kdyby se situace ve východním Polsku uklidnila: v polovině roku 1946 polské úřady usoudily, že úkol „opravit etnickou mapu” splnily, a nové etapy evakuace neplánovaly.

V těchto oblastech (stejně jako v západní Ukrajině a na části území Československa) však nadále působily oddíly UPA, které se i nadále těšily podpoře části zbývajícího ukrajinského obyvatelstva. Jak napsal v dubnu 1947 v zprávě předsedovi Ukrajiny Lazaru Kaganovičovi místopředseda Rady ministrů Ukrajinské SSR Dmitrij Manuilskij, „přestěhování  odmítlo a v Polsku zůstalo hlavně ukrajinské obyvatelstvo nakažené banditismem“.  Samotná zpráva byla napsána v souvislosti s žádostí polských úřadů o nutnost nové vlny vysídlení etnických Ukrajinců. Důvodem pro tuto žádost byla  vražda polského náměstka ministra obrany Karola Swerczewského, který 28. března 1947 padl do léčky UPA, což se stalo prologem k operaci „Visla“.    Samotná operace probíhala od 19. dubna do 31. července a skládala se ze dvou téměř paralelních fází.    První – vojenská – probíhala od 19. dubna do 17. července: během této doby skupina jednotek polské armády „Visla“ rozprášila většinu oddílů ukrajinských nacionalistů. Současně probíhala v Československu operace „Akce B“ – jejím úkolem bylo zničení oddílů UPA, které se pokoušely proniknout z Polska do americké okupační zóny Rakouska.    Druhá fáze operace – od 28. dubna do 31. července – spočívala v násilném vysídlení asi 140 tisíc nepolského obyvatelstva z jižní a jihovýchodní casti Polska. Pouze na těchto 140 tisíc Ukrajinců a Rusínů lze použít termín „oběti operace Visla“. Paradoxem však je, že právě tito „přesídlenci“ nemají žádný vztah k zákonu, který nedávno přijala Verchovna rada, protože téměř všichni z nich – a jejich potomci – nejsou občany Ukrajiny.

Věc se má tak, že na žádost Varšavy o možnost přesídlení nepolského obyvatelstva jižních vojvodství Kyjev v roce 1947 odpověděl, že je nemá kam přesídlit: v Ukrajině prostě není  potřebný bytový fond. Polské úřady se proto rozhodly přesídlit Ukrajince a Rusíny na bývalá území Německa připojená k Polsku. Ze 140 tisíc lidí se většina ocitla ve štětinském (bývalé Štětín), olštýnském (Allenstein) a vratislavském (Breslau) vojvodství, a asi 11 tisíc lidí – v poznaňském (Posen) a gdaňském (Danzig). Z všech těchto regionů byli od roku 1945 Němci vystěhováni a od téže doby byli aktivně osidlovány Poláky (převážně ze západních oblastí Ukrajiny a Běloruska, ale také z Litvy), kteří již obsadili nejlepší byty, domy a pozemky, takže ukrajinským a rusínským přistěhovalcům zbyly jen zbytky „německého dědictví“.  Ale nebylo kam jít – vstup do SSSR nebo útěk na západ kvůli uzavřeným hranicím již byly nemožné. Takže 140 tisíc lidí se usadilo na nových polských územích a zůstalo občany Polska – stejně jako jejich potomci. Příběh přesídlení skončil v roce 1951, kdy SSSR a Polsko podepsaly dohodu o výměně malých částí území a zároveň o výměně jejich obyvatelstva.

Násilné přesídlení bylo bezpochyby tragédií pro ty, kterých se dotklo. V 40. letech však bylo „opravování etnické mapy“ běžným jevem: jak již bylo řečeno, v letech 1945–1947 byli takto přesídleni Němci z Polska a Československa a Poláci ze SSSR. Nemluvě o tom, že UPA se v roce 1943 rozhodla „opravit etnickou mapu“ masakrem na Volyni a v roce 1944 její zkušenost v menším měřítku zopakovala polská Armáda Krajowa na území Lemků.   Pokud k tomu přidáme násilné operace v USA vůči Japoncům, v SSSR vůči Němcům, krymským Tatarům a některým kavkazským národům, je zřejmé, že i v táboře vítězů druhé světové války byly podobné „akce“ vnímány jako zcela běžný jev.  To znamená, že nelze očekávat právní uznání zákona přijatého Radou někde mimo Ukrajinu – jinak by mohlo dojít k dlouhé řadě podobných rozhodnutí s nepředvídatelnými důsledky.  Rozhodnutí ukrajinského parlamentu má pouze jeden předvídatelný důsledek – zkomplikování vztahů s Polskem. Ačkoli zákon označuje za trestné „rozhodnutí přijatá orgány bývalého SSSR a Polské lidové republiky“ (tj. odpovědnost je kladena pouze na komunisty), ve skutečnosti v letech 1945–1947, kdy docházelo k násilným deportacím, Polsko vedla koaliční vláda složená z komunistů a představitelů emigrantské vlády, za jejichž dědice se považují současné polské úřady. Ten samý předseda polské vlády Osubka-Moravský, který podepsal s Chruščovem dohodu o výměně obyvatelstva, nebyl vůbec komunista, ale socialista, účastník odboje proti nacistům, který byl v letech 1947–1949 odvolán z funkce a v roce 1949 zcela odstraněn z politického života Polska. A pro současné polské úřady není „komunistickým zločincem“. Je zřejmé, že Nejvyšší rada přijala zákon o deportaci, protože ukrajinské úřady se rozhořčily nad tím, že v Polsku byla UPA prohlášena za zločineckou organizaci, která spáchala genocidu. A vůbec čím dál častěji připomínají Kyjevu volyňský masakr.   Pokud však Kyjev bude trvat na navrácení a kompenzacích, Varšava může v reakci na to vznést otázku kompenzace Polákům za majetek, který jim byl zabaven na západní Ukrajině po jejím připojení k SSSR. A tehdy byl Polákům zabaven mnohem větší majetek než Ukrajincům v průběhu vysídlení. Otázka navrácení (restituce) majetku Poláků na západní Ukrajině je mimochodem v Polsku čas od času nastolována různými politiky a veřejnými organizacemi. Na státní úrovni však není podporována. Pokud však Kyjev začne klást otázku navrácení majetku Ukrajincům v Polsku, může se postoj polských úřadů k otázce restituce změnit.  Mezi Ukrajinou a Polskem tak vznikne nový konfliktní bod, který zkomplikuje již tak složitý proces hledání vzájemného porozumění mezi oběma zeměmi, což může mít dopad na mnoho procesů. Včetně jednání o vstupu [do EU] atd.

než ti naši vládní liberální kokoti: