Zemřel náhle...

K článku 

Článek si přečtu později, asi to nebude nic pro mne.

Ovšem toto je zajímavé🤔

https://www.youtube.com/watch?v=w24Lzkgh1JE

Snad to nezapadne…. Hlavně ten Hladík - ten má dost!

jak tak tady mnohdy čtu, že ukrajinští muži jsou nuceně hnáni do masomlýnku, po tom, co Peskov oznámil, že to vlastně už není SVO, ale válka a Putin tím pádem vyhlásí mobilizaci, že se dozvím, že když dva dělají totéž, není to totéž.

A po tom, co tady od pana domácího čtu, myslím, že se dočkám i věty: "Hrdinní obránci Ruska byli zákeřně napadeni zlotřilými banderovci. Kousek od Kyjeva".

myslíte, že jeden senátor určuje běh světa?? Já si to nemyslim. Umřel, no a? Pro mě je důležitější Bonnie Tyler..

Bohužel pro zdejší kolektiv na té nesprávné straně. Ale neházejme flintu do žita, rusáci mají taky svoje dravce. Třeba tenhlencten Medveděv, ten by nejradši nasypal atomovky na Londýn, Paříž, Prahu či Varšavu. Teda, když je zrovna jakž takž střízlivej.

https://www.youtube.com/watch?v=tc6yB0_0IY4&list=RDtc6yB0_0IY4&start_radio=1

Po návratu z Kyjeva byly české poslanecké delegace také zralé na rupnutí té aorty.

U mikrofonů jejich projevy vypadaly tak, že s kecaly praští infarkt. Kaskády zmatených vět a slov. Mnohdy třesavka jak mamá Merkel. 

Lindsey Graham patrně dostal od Volodymyra luxusní dárek, kterým po návratu demokratizační misie oslavil svoje narozeniny. 

A ten matroš byl určitě výjimečný jako samotného diktátora. Jenom se zapomnělo, že ten stařík není zrovna v plné kondici. 

Tím se samozřejmě doktoři a politici chlubit nebudou.

Tenhle pán nám chybět nebude, bohužel tento nám zoufale chybí
https://degener.cz/pohreb/

Viz strana.today/volynskaja-trahedija-chto-eto-istorija-prichiny-i-posledstvija. Pozn. I.L. Pardon, je to dlouhe - ale tohle je zasadni cteni  nejen o historii, ale take o soucasnosti a budoucnosti ukrajinsko -polskych vztahu.

 V Polsku je datum 11. července spojeno se začátkem masových vražd Poláků na Volyni („volyňský masakr“), který se v posledních letech stal nejtragičtějším dnem v historii a zastínil tak 6. říjen 1939 – den ukončení organizovaného odporu proti německým vojskům ve druhé světové válce – i ještě starší data ztráty nezávislosti země. A i dnes, navzdory tomu, že se nejedná o žádné „kulaté“ výročí, se očekává, že den památky bude mít rozsáhlý charakter na pozadí narůstajícího konfliktu mezi Kyjevem a Varšavou ohledně Volyňského masakru a role Ukrajinské povstalecké armády (UPA) v něm. Kirill Budanov předpokládá, že Poláci na tento den připravují novou eskalaci v historickém sporu, který již výrazně zhoršil vztahy mezi oběma zeměmi. Co a proč se stalo 11. července 1943, proč se o tom v posledním desetiletí začalo tolik mluvit – přečtěte si v historické rekonstrukci časopisu „Strana“.   

1. Co se stalo 11. července 1943? Stručně řečeno: právě v tento den začalo nejrozsáhlejší a nejlépe organizované vyvražďování polského obyvatelstva na Volyni, a tento den sám vešel do polských dějin jako Krwawa niedziela – „Krvavá neděle“.  Ráno v neděli 11. července jednotky Ukrajinské povstalecké armády současně zaútočily na asi stovku polských obcí v několika okresech („povetech“) Volyně, přičemž útoky byly načasovány právě na okamžik, kdy se obyvatelé nacházeli v katolických kostelech...

2. Co zahrnuje pojem „volynský masakr“? Trestné akce UPA zaměřené na vyvražďování polského obyvatelstva začaly v únoru 1943 a pokračovaly až do roku 1945, a to i po návratu sovětské moci, proto se mezi oběti „volynského masakru“ (podle různých odhadů 60 až 140 tisíc lidí)  pocitaji všichni Poláci, kteří v tomto období zahynuli rukou ukrajinských nacionalistů. Do 11. července 1943 však tyto akce neměly organizovaný charakter, zatímco na podzim téhož roku se již staly součástí ozbrojeného střetu mezi UPA a polskou „Armádou krajovou“, proto existuje užší pojem „volynský masakr“ jako masakr civilního obyvatelstva, který zahrnuje období od 11. července do konce srpna 1943. 

3. Proč se tragédie odehrála právě na Volyni? Volyně a Halič se staly součástí Polska, které se po první světové válce znovu zrodilo, prakticky současně – v letech 1919–1920, avšak mezi nimi existovaly zásadní rozdíly.  Halič (Východní Halič nebo Východní Malopolsko) byla součástí Polsko-litevské republiky až do jejího posledního rozdělení na konci 18. století a poté přešla pod Rakouskou říši, přičemž si zachovávala sociokulturní vazby se Západní Haličí a jejím centrem Krakovem. Díky tomu si Poláci v Haliči udrželi silné postavení a tvořili významný podíl jejího obyvatelstva.  Volyně se však již po druhém rozdělení dostala pod správu Ruské říše a jako převážně pravoslavný region se rychle začlenila do celoruské politické a sociokulturní sféry. A to do takové míry, že se na počátku 20. století stala jednou z bašt Svazu ruského národa („černosotenců“) a volila do říšské Státní dumy Vasilije Šulгіна a další ruské nacionalisty. Žili tam také Poláci, ale tvořili jen malý procentní podíl obyvatelstva. A po připojení Volyně k „Druhé Polské republice“ vyvstala otázka „polonizace“ tohoto kraje. Varšava se tehdy rozhodla zabít dvě mouchy jednou ranou a udělila pozemky ze státních fondů na Volyni (stejně jako v běloruském Polesí a ve Vilenském kraji) veteránům polské armády, kteří v ní bojovali v letech 1918–1920. Tak se v regionu objevila zdaleka ne mírumilovná skupina „osadníků“, kteří se stali oporou polské moci a terčem nenávisti místního obyvatelstva. V roce 1940 však sovětská moc mnoho osadníků jako potenciálně nespolehlivé živly vyhnala na Sibiř – přičemž jejich rodiny nechala na pokoji. Právě oni se pak stali oběťmi volyňského masakru. 

4. Co vedlo k volyňskému masakru? Pokud jde o události, které bezprostředně předcházely jejímu začátku, pak za hlavní lze snad považovat aktivizaci polského a sovětského podzemního hnutí na Volyni v únoru 1943, vyvolanou vítězstvím Rudé armády u Stalingradu a následným rychlým protiútokem, který na konci ledna dosáhl východních oblastí Ukrajiny. To znamenalo zlom ve válce a mnozí dospěli k závěru, že nacistické Německo směřuje ke své porážce.  Právě tehdy došlo ke koordinaci oddílů sovětských partyzánů a polské Armády krajové, jejímž výsledkem byly společné útoky na volyňské obce, kde se oběťmi stali zpravidla představitelé německou správou jmenovaní úředníci a jimi zřízená pomocná policie – převážně západní Ukrajinci, kteří sympatizovali s nacionalistickým hnutím. Zároveň četné německé zprávy uváděly, že obyvatelstvo polských vesnic podporovalo jak své, tak sovětské partyzány tím, že jim prozrazovalo úkryty kolaborantů, pomáhalo jim s potravinami a v případě potřeby je ukrývalo.  Právě to dalo podnět k prvním protipolským akcím, které nejprve prováděla pomocná policie a poté i UPA. I ta se v podstatě formovala pod vlivem týchž změn nálad po Stalingradu. V OUN(b) usoudili, že se misky vah naklánějí ve prospěch protinacistické koalice, a proto mnoho nacionalistů, kteří sloužili v pomocné policii u nacistů, začalo odcházet do lesů. O roli UPA se však podrobněji zmíníme o něco níže.

5. Jaká byla role OUN ve volynském masakru?  Tato tragédie však měla i globálnější příčiny. Část historiků se domnívá, že masové vyvražďování neukrajinského obyvatelstva bylo zakotveno již v programu tehdy ještě jednotné OUN, přijatém v roce 1939, kde se hovořilo o nutnosti vytvoření monoetnického státu. V té době se však jednalo o čistě teoretický dokument, protože OUN neměla žádné možnosti jej realizovat. První taková příležitost, jak již rozhodla Banderova OUN, se naskytla v červnu–červenci 1941, kdy její aktivisté vstoupili do Haliče v patách Němců a zorganizovali první etnické čistky – pogromy na Židy. Jak je však známo, německé okupační úřady tehdy projekt „nezávislé Ukrajiny“ v čele s Banderou rychle „ukončily“. Zároveň četné německé zprávy uváděly, že obyvatelstvo polských vesnic podporovalo jak své, tak sovětské partyzány tím, že jim prozrazovalo úkryty kolaborantů, pomáhalo jim s potravinami a v případě potřeby je ukrývalo.   Jak je však známo, německé okupační úřady tehdy projekt „nezávislé Ukrajiny“ v čele s Banderou rychle „ukončily“.  Na počátku roku 1943, když OUN(b) začala organizovat UPA, se jí zdálo, že se konečně objevil nástroj, který může provést etnické čistky a „vyrovnat účty“ s Poláky.   Jedním z podnětů byly navíc výsledky první světové války, kdy vítězové uspořádali referenda v řadě sporných polsko-německých oblastí a na základě jejich výsledků rozhodli, které zemi tyto území připadnou. Jak je známo, po druhé světové válce nikdo žádná referenda nepořádal a hranice Polska se SSSR byly vytyčeny podle linie, na které se v Jaltě dohodli Stalin, Roosevelt a Churchill.  V roce 1943 však v OUN připouštěli možnost opakování zkušeností z první světové války, a proto se rozhodli „připravit půdu pro referendum“ prostřednictvím vyvražďování Poláků. 

6. Byl vydán rozkaz k vyvražďování Poláků? Jednou z klíčových otázek pro zastánce ospravedlnění UPA i pro jejich odpůrce je – byl vydán rozkaz? První z nich trvají na tom, že nikdo žádný takový dokument neobjevil, a to znamená, že volynský masakr byl „excesem vykonavatelů“ na místě a OUN-UPA za to nenese vinu.  Organizovaný charakter protipolských akcí však tyto argumenty vyvrací.  V současné době se většina historiků shoduje na tom, že rozkaz byl vydán (pravděpodobně ústně) v dubnu 1943, kdy se do čela „krajového vedení“ OUN(b) ujal Roman Šuchevič. Od tohoto okamžiku měly protipolské akce masový, avšak dosud neorganizovaný charakter – až do 11. července, kdy došlo k souběžnému útoku na stovky vesnic a osad, k němuž mohlo dojít pouze na základě jednotného rozkazu. 

7. Co představovala UPA v předvečer volynského masakru? Má se za to, že Ukrajinská povstalecká armáda vznikla 14. října 1942, v souvislosti s čímž byl na tento den dokonce přesunut Den ochránce vlasti (pravda, později byl posunut na 1. října). Po celý rok 1942 však byla známa pouze jedna UPA – ta, kterou na konci roku 1941 založil Bulba-Borovec – typický ataman z dob občanské války, který nikdy nebyl členem OUN. Tato UPA se skutečně účastnila útoků na Němce a dokonce po celou zimu 1942–1943 měla „pakt o neutralitě“ se sovětskými partyzány. S tou UPA, kterou dnes oslavují, nemají oddíly Bulby-Borovce nic společného – ba co víc, byly zničeny „banderovsko-šuchevičskou“ UPA ve druhé polovině roku 1943 za to, že se odmítly podřídit „krajskému vedení“ OUN(b). V dokumentech „Bulbovců“ se tedy až do jara 1943 objevují zmínky o jednáních se sovětskými partyzány a s „regionálním vedením“ OUN(b), ale ani jednou se nezmiňuje nějaká jiná UPA.   „Alternativní“ UPA se de facto objevila v dubnu–květnu 1943   Alternativní“ UPA se de facto objevila v dubnu až květnu 1943 na základě pokynu regionálního vedení OUN(b), aby se začalo „distancovat“ od Němců.  Do dubna 1943 tvořili členové OUN významnou část pomocné policie organizované nacisty v západoukrajinských oblastech (té samé, která prováděla první etnické čistky proti Polákům), a poté začalo jejich hromadné útěky do lesů a odlehlých vesnic.Ke střetům s Němci docházelo jen zřídka, protože velitel nově vytvořené armády Klim Savur (Dmytro Klyachkivskij) a šéf „krajového vedení“ OUN(b) Roman Šuchevič v té fázi stále považovali za své hlavní nepřátele Poláky. Proto „nová“ UPA sehrála rozhodující roli ve volynském masakru, při kterém využila veškeré své zkušenosti s protipolskými akcemi, získané během služby v pomocné policii u Němců. 

8. Jak se Němci postavili k volynskému masakru? Stejně jako OUN-UPA k samotným Němcům – neutrálně. Přesněji řečeno – s příznivou neutralitou. Samozřejmě nebyli nadšeni z toho, že členové OUN hromadně dezertovali z policie (přirozeně se zbraněmi), ale skutečnost, že polské vesnice sloužily jako základna pro polské a sovětské partyzány, se jim líbila ještě méně.  Proto když UPA zahájila masovou akci zaměřenou na vyvraždění polského obyvatelstva na Volyni, Němci před tím prostě zavřeli oči. Německé velení, které v regionu disponovalo správní mocí a nemalými vojenskými silami, mohlo volyňský masakr poměrně snadno zastavit, avšak nemělo k tomu žádnou chuť. V podstatě totiž rukama UPA docházelo k likvidaci sociální opory Armády Krajové na Volyni – a v úsilí o její zničení byly obě síly jednotné. Mimochodem, kromě neochoty UPA Bulby-Borovce podřídit se „krajovému vedení“ OUN(b) vedla k tomu, že Banderova UPA ve druhé polovině léta 1943 rozpoutala válku proti „Bulbovcům“ – a to také nahrávalo Němcům, protože oslabovalo protiněmecký odpor. Německé okupační úřady tedy neměly žádný důvod házet klacky pod nohy svým příležitostným spojencům.

9. Jak Poláci reagovali na volynský masakr? V nejvypjatější fázi masových vražd, na konci srpna, se na Volyni přesunulo několik jednotek Armády Krajové ze Západní Haliče. Ty rozpoutaly odvetný masový teror, během něhož byla často ničená ukrajinská vesnice, považovaná za základny UPA. Podle odhadů historiků činil počet obětí tohoto teroru, který trval až do konce podzimu 1943 a probíhal souběžně s protipolským terorem UPA, 4 až 10 tisíc lidí. Druhá fáze začala návratem sovětské moci na západ Ukrajiny na konci roku 1944. . Tehdy UPA zahájila partyzánskou válku proti Rudé armádě a „Sověti“ potřebovali vlastní bojové oddíly, do nichž se hromadně hlásili Poláci.   Za třetí etapu lze nakonec považovat operace zaměřené na vysídlení ukrajinského obyvatelstva z území, která po válce zůstala pod polskou správou – včetně nechvalně proslulé operace „Visla“. Ta se zcela neshoduje s předchozími fázemi, jelikož šlo o násilné vysídlení, nikoli o vyvražďování, avšak její hlavní motiv byl stejný jako v roce 1943: polské úřady se snažily zbavit UPA její sociální základny.

10. Jaké jsou důsledky volynského masakru? Hlavní důsledky již byly zmíněny – 60 až 140 tisíc zabitých Poláků a 4 až 15 tisíc západních Ukrajinců (mluvíme pouze o civilistech, nikoli o bojovnících UPA nebo Armády Krajové). Méně známý je další fakt: kvůli volynskému masakru obyvatelé polských vesnic téměř bez výjimky uprchli do měst, kde bylo bezpečněji. Počet těchto uprchlíků se odhaduje na 100–110 tisíc. Právě tito přistěhovalci se po návratu sovětské moci začali hromadně zapisovat do likvidačních oddílů, které byly vysílány do boje proti UPA. V letech 1945–1946 však většina volynských (stejně jako galicijských) Poláků v rámci výměny obyvatelstva mezi SSSR a Polskem odešla do „historické vlasti“. 

11. Proč se téma „volynské tragédie“ v posledních letech znovu vyostřilo?  Na rozdíl od mnoha konfliktů, které narůstají postupně, má tento jasně stanovené datum počátku – 9. dubna 2015. Do té doby se o volynském masakru v Polsku vzpomínalo převážně jako o historické tragédii, aniž by se přenášela do současného politického světa. Pokud si vzpomeneme na kulaté výročí – 60. výročí –, bylo oslaveno společným prohlášením prezidentů Leonida Kučmy a Alexandra Kwaśniewského. Bylo prodchnuto duchem usmíření. „Sklánějíce hlavy před oběťmi zločinů a všech tragických událostí, k nimž došlo v naší historii, znovu a znovu vyjadřujeme přesvědčení, že vzájemné odpuštění je cestou k úplnému smíření dnešních i budoucích generací Ukrajinců a Poláků. Konflikty minulosti nemohou přepsat to, co po staletí spojuje Ukrajinu a Polsko, a nemohou zablokovat cestu k prosperitě našich států a blahobytu našich národů,“ prohlásili oba prezidenti. 70. výročí – v roce 2013 – provázely pouze masové bohoslužby a několik povinných usnesení Sejmu. Když pak několik radikálních nacionalistů navrhlo Sejmu, aby uznal volyňský masakr za genocidu, tento pozměňovací návrh získal 222 hlasů ze 460 a neprošel.  9. dubna 2015 však Nejvyšší rada (Ukrajiny) přijala zákon o heroizaci UPA a symbolicky tak učinila právě v den, kdy polský prezident Bronisław Komorowski vystoupil s projevem před ukrajinským parlamentem (a šlo o první vystoupení polského prezidenta ve Verchovné radě v historii). Tento krok zřejmě nebyl záměrný. Postmajdanová vláda při prosazování svého ideologického programu prostě nepřemýšlela o důsledcích. Tato událost však měla v Polsku obrovský ohlas a zásadně změnila politickou scénu země. Situaci ještě zhoršilo to, že v té době zbýval pouhý měsíc do polských prezidentských voleb, a zatímco Komorowski (kandidát „Občanské platformy“ Tuska a jasný favorit voleb – na začátku dubna mu průzkumy veřejného mínění přisuzovaly 45–49 % v prvním kole a 55–60 % ve druhém), se pokusil tuto pro něj nepříjemnou epizodu zamést pod koberec, pak jeho soupeři z „Práva a spravedlnosti“ Kaczynského udělali vše pro to, aby tuto záležitost nafoukli do rozměrů „plivnutí do tváře Polsku“ a zároveň oživili téma UPA jako „válečných zločinců“, kteří spáchali genocidu polského národa.  A již výsledky hlasování z 10. května ukázaly, že se jim podařilo zvrátit předvolební situaci: kandidát strany „PiS“ Andrzej Duda získal 34,8 %, Komorowski – 33,8 %. O dva týdny později – ve druhém kole – se tyto výsledky proměnily v 51,6 % pro Dudu a 48,5 % pro Komorowského.  Hlavní však samozřejmě nebyl pád kariéry bývalého prezidenta. Od tohoto okamžiku si strana „PiS“ a ještě radikálnější pravicové síly uvědomily, že téma volynského masakru a boje proti „banderismu“ se stalo důležitým argumentem současné politiky.  Na podzim roku 2015 prohrála Tuskova strana parlamentní volby, které následovaly po prezidentských, a do léta 2016 strana Kaczynského a Dudy, která převzala veškerou moc, rozvášnila společnost natolik, že 22. července hlasovalo 432 poslanců Sejmu pro zákon o uznání volynského masakru za genocidu. Proti nebyl nikdo, což znamenalo, že ani Tuskovi „eurointegrátoři“ již nemohli nové nálady ve společnosti ignorovat. Od tohoto okamžiku se celá politická smetánka Polska sjednotila v hodnocení volynského masakru a UPA – což jsme mohli pozorovat v posledních týdnech, i když s určitými nuancemi v hodnocení mezi premiérem Tuskem a prezidentem Navrotským.  Pokud jde o poslední konflikt – týkající se pojmenování jedné z jednotek ukrajinských ozbrojených sil jménem „hrdinů UPA“ –, pak ze strany Kyjeva máme s největší pravděpodobností co do činění s dalším krokem bez zvážení důsledků, podobně jako tomu bylo v roce 2015. A o možné reakci Polska prostě neuvažovali. A pokud na to někdo myslel, nepřikládal tomu žádný význam.  Výsledkem je nový grandiózní skandál mezi oběma zeměmi, který se překrývá s vnitropolitickou situací v Polsku: strana „PiS“, která v roce 2023 přišla o vládu a chce se k ní vrátit, je připravena využít protiukrajinskou vlnu. A reakce Tuska (který, byť se skřípěním zubů, podpořil Navrotského dekret o zbavení Zelenského Řádu Bílého orla) ukazuje, že tato vlna je skutečně silná a že v polské politice jí v současné době nikdo nedokáže čelit. Není proto těžké předpovědět, že v souvislosti s přípravami na parlamentní volby v Polsku na podzim roku 2027 současný konflikt nejenže neutichne, ale naopak se ještě více vyostří. Tím spíše, že Varšava (bez ohledu na to, kdo bude u moci) již nebude moci ustoupit ze své „antibanderovské“ rétoriky, zatímco Kyjev – alespoň za současné vlády – se nemůže vzdát glorifikace Bandery

....nejde načíst. Máte to stejně? Že by nějaká neviditelná ruka cenzora?

Tento zločin je o to horší, že ozbrojené složky vraždily bezbranné civilisty stejného státu. 

Tyto ozbrojené složky, jak i vyplývá z textu I.L., spolupracovaly s německými okupanty. Však je také náležitě vítaly na začátku okupace.

Po téměř 80 letech se situace opakuje. Ozbrojené složky státu vraždí opět občany svého státu. Ve spojení s oligarchy se prakticky opět jedná o fašismus podporovaný kapitalisty státu.

V ČSR je popírání a podpora genocidy nejen zakázaná, ale také trestná. Kdo popírá genocidu fašisty UPA a UPC na Ukrajině je zločinec. Stejně, jako ti, kteří popírají genocidu v současnosti v Palestině a v Libanonu. 

Opravdu netoužím tahat do Čech Palestinky s rodinou. Ale stejně netoužím spolužít s Ukrarusáky, kteří už zapustili kořeny nákupem tisů bytů a domů v ČSR.