Proruský Chcimír

Autor
Štítky

Je to několik let zpátky, ve šťastnějších časech, to jsem tak jednou přinesl domů čínské lampiony štěstí, které jsem sehnal ve výprodeji za úplný pakatel. Večer jsem svolal všechny svoje děti, ten den u nás bylo i několik jejich kamarádů, rozdal jsem jim ty lampiony, zapálil a vysvětlil jsem jim, že Číňané je vypouštějí s nějakým přáním, které lampiony vynesou k nebi. Byla to taková hezká chvilka, když si děti přály nové lego, novou panenku, nové kolo, brusle… a jako poslední pouštěla svůj lampion jedna holčička ze sousedství a ta si přála, aby se její tatínek s maminkou zase k sobě vrátili.

Tenkrát jsem div nezamáčkl slzu. Moje děti měly banální přání věciček, které viděly u kamarádů a také je chtěly. Ale této holčičce doopravdy něco chybělo. Ona doopravdy o něco přišla, byť jsem věděl, že její rodiče jsou rozumní a svůj rozvod zvládli bez dramatických scén. Ale i přes veškerou snahu, přes veškerou snahu dítě ušetřit trápení, stejně si ta holčička nejvíc přála právě tohle.

Právě tato scéna mi proletěla hlavou, když jsem si řekl, že nějak musíme prokydat, co to vlastně je, být proruský a z čeho nás libtardi vlastně obviňují. Musíme si trochu rozebrat, kde se to chcimírství bere. A zjistil jsem, že jsme všichni v situaci šíleného rozvodu našich rodičů.

Takhle to je, ne? Naše státnost byla porozena v USA na sklonku První světové války. Tam to Masaryk zaonačil, že jsme byli touto nastupující velmocí zmíněni v jejích dohodách se kterými prezident Wilson mířil na jednání do Evropy. S trochou nadsázky je Amerika tak trochu naše matka.

Sovětský svaz nás zase osvobodil od nacismu. Provedl to velmi důrazným a řinčivým způsobem. Zaplatil za to životy sto padesáti tisíc svých vojáků, pak bouchl pěstí do stolu a zavedl tady svoje pořádky. Z jedné strany USA, z druhé strany Sovětský svaz… v Jaltě to byl takový sňatek z rozumu a je to už sedmdesát let, co jsou evropské státy tak trochu jejich děti. Oni byli ti nejsilnější, oni tady vnucovali svojí velmocenskou vůli. USA více mateřsky pomocí soft power a Sovětský svaz se s tím příliš nemazal.

Ne, nebylo to vůbec ideální soužití. Hromovalo se, vyhrožovalo se, naopak se zase i sbližovalo, ale už za studené války se stavěly produktovody z východu na západ. Už za studené války se také čile obchodovalo, vyměňovalo. Zbrojilo se, dělaly se špionážní lety, diverzní akce, vedly se války v zastoupení, ale také se dělaly smlouvy o jaderném odzbrojení, dohody o nepoužívání raket středního doletu, atd, atd.

Pak se ukázalo, že máma má dobrou práci a spoustu peněz a táta začal chlastat.

A tak USA ovládly prostor, ze Sovětského svazu zbylo Rusko, které mělo co dělat samo se sebou, v evropském domě začala rozkazovat máma a přestala se ohlížet na fotra, protože neměla důvod. Fotr byl rád, že je rád.

Jenže… po pár letech se táta vzpamatoval. Omezil pití, začal zase pracovat a i když ještě pořád nedosahuje svých bývalých schopností a možností, začal zase všem kecat do života. Máma si mezitím zvykla, že ona je tu pánem, tož se začali řádně štengrovat, začali se rozcházet, rozvádět, začali si dělat naschvály, stupňovalo se to, až se to vystupňovalo do současné války na Ukrajině.

A najednou jsme my všichni přesně v situaci té holčičky, která především chtěla mít svojí rodinu, na kterou byla zvyklá, která možná nebyla ideální, ale ona v ní uměla žít. Najednou po nás máma chce, abychom plivali na tátu. Ne, on nebyl ideální. Ale plyn a ropu dodával levně a přesně jak hodinky. Dodával ji tak dobře, že stálo za to stavět jeden plynovod a ropovod za druhým. Dodával ocel, uhlí, vzácné kovy, dřevo, uran… Měl buranskou náturu, nebylo jednoduché s ním vyjít, ale nakonec to šlo. Nakonec to bylo oboustranně výhodné.

Stojíme tu mezi soubojem dvou velmocí, který bychom sami neustáli ani pět minut. Díváme se, jak si velcí hráči navzájem dávají do držky tak, že se celá Evropa třese. Stejně jako když doma v kuchyní lítají talíře a trhají se záclony, protože rodiče jsou vzteklí a stupňují agresitvitu, stejně tak koukáme, jak už vzala za své naše životní úroveň, postupně se nám vypařují úspory, propadáme se do recese a přicházíme o jistoty, které jsme považovali za samozřejmé.

Máma po nás chce, abychom byli na její straně. To jsou přece ti zlí Rusové, copak to nechápete, copak to nevidíte? Rus v této chvíli spíš mlčí, ale také si všímá, jestli je někdo na jeho straně. Vždyť ta hysterka mě už dvacet let chce zničit! Já vám dával ropu a plyn skoro zadarmo a vy jste jí šli ještě na ruku… haranti!

Když dojde na dramatický rozvod, tak právníci i rozvodové soudy především pracují na tom, aby oběma znepřáteleným stranám vysvětlili, že rozvodovým rozsudkem ten druhý nezmizí ze světa. Pořád tu bude. A pořád tu budou ty děti a další věci, které stále zůstanou společné. Když prostě žili v jedné domácnosti, tak se sice mohou rozejít, ale nikdy už to nebude jako dřív. Určité třecí plochy tu pořád zůstanou. A jako nikam nezmizí ty skutečné i domnělé křivdy, které si udělali, tak také nezmizí nezbytnost se domluvit. Děti taky nikam nezmizí.

Jsem jako ta holčička u nás na dvoře, která si přeje, aby se táta s mámou domluvili. Tu fakt nezajímaly žádné hodnoty v jejichž jménu se ti dva rozešli. Fakt jí nezajímalo, co si ti dva řekli, že už nemohli žít spolu. Neměla pochopení pro jejich tužby a cíle. Jen věděla, že její svět je ohrožený. Věděla, že nevratně přichází o něco, co potřebovala tak moc, že jí nezajímalo ani lego ani mobil. Věděla, že její rodiče spolu nevycházejí moc dobře. Věděla, že se hádají, že si nerozumějí. Ale stejně pro ni nebylo nic důležitějšího, než aby se přestali hádat a nebořili jí její svět. Ona nechtěla s mámou nadávat na tátu. Ona chtěla aby její svět dával smysl. Ona nechtěla aby táta maminku zadupal do země.

Rusko tady zůstane i po této válce. Nikam nezmizí. Protože pokud by mělo zmizet, tak vezme sebou celý svět. Jaderných hlavic na to má dost. Ani USA po této válce nikam nezmizí. Nikam nezmizí ani celá Evropa a všechny její státy. Geografie bude pořád stejná. Řeky potečou stejným směrem, přístavy budou stát na těch stejných místech a překážky budou také tam, kde byly doteď.

Já chci mír, protože je úplně jedno, jaké jsou důvody k rozvodu. Nás, děti velmocí, to vždycky poškodí nejvíc. Velmoci se otřepou… To my přicházíme o naše životy. My nejvíc přicházíme o naše jistoty, protože ať chceme nebo ne, jsme na velmocích závislí. Byla to kombinace amerických peněz a ruských surovin, která posledních třicet let určovala, jaké budeme mít výplaty a co si za to budeme moci koupit. Byla to přítulnost k tátovi i mámě, která nám určila výši kapesného, na které nikdy nebyla žádná záruka.

V této válce není žádná spravedlnost. Nezačala loni. Nezačala ani v roce 2014. Táhne se s námi už desítky let. Určující se stala někde na Jaltě či v Postupimi, ale ani to není začátek. Velmoci už jsou prostě takové. V hysterických rozvodových válkách mají obě strany přání, aby se ta druhá propadla do horoucích pekel. Ale ono se to nestane. Často obě strany jednají podle hesla, že už přece nemůže být hůř, ale zpravidla se ukáže, že může být mnohem hůř. Na konci každé takové války jsou citově zmrzačené děti.

Viděl jsem rozvody, kdy se z dobře situovaného páru stali dva chudáci v exekucích, protože všechno to, co za svůj život nashromáždili, to pak použili ve vzájemné válce, kterou nedokázal ukončit ani právník, ani soudce, ani psycholog. Teď mám naprosto stejný pocit i z války na Ukrajině. Důvody jsou stejně malicherné. Vůbec nezáleží, kdo je víc v právu. Oba mají dost sil, aby při vzájemném měření zničili široké okolí vzali sebou i ty, kteří si to nevybrali a nemohou s tím nic dělat.

Koneckonců, co nám říkají o této válce naši představitelé? Slibují nám budoucí prosperitu? Slibují nám, že až porazíme Rusko, tak všichni zbohatneme? Slibují nám větší domy, lepší životy, kratší pracovní dobu, dřívější odchod do důchodu? Ne, nic takového nikdo neřekl. Prostě se jen máme přidat k hysterické mámě, které dal otec do držky, protože se neuchlastal, ale naopak začal znovu zvedat hlavu. A když se nepřidáme k mámě, tak jsme automaticky na straně táty. Jo, přesně takhle to chodí, když už není žádná soudnost, jen touha po pomstě.

To je také jediné, co vidím, když sleduju Fialu nebo Černochovou. Touhu po pomstě za každou cenu. Mráz mi běhá po zádech, že už nejsem milované dítě, ale jen laciný frontový materiál, protože pro vítězství není žádná oběť dost velká. Jsem jen položka ve hře. Dobrá k tomu, aby soud dal zapravdu mámě… nebo tátovi.

Já chci mír, protože bych byl rád, aby mi alespoň kousek pokojíčku zůstal pohromadě. Já chci mír, protože nejsem velmoc a ty talíře a židle co po sobě házejí, ty zasahují především nás děti. Podívejte se na Ukrajinu. Tu už nikdo nedá dohromady a je úplně jedno, kdo vyhraje.

Ta malá holčička u mě tohle chápala naprosto instinktivně. Přesně věděla, komu válka mezi tátou a mámou nejvíc škodí. A vůbec ji nezajímalo, kdo z rodičů je víc v právu. Věděla, co si má přát. Ale také věděla, že s tím nic nenadělá.

Já to mám stejně. Chci mír, protože přesně vím, koho válka na Ukrajině nejvíc poškozuje a kdo na ni doplatí, bez ohledu na to, jestli nakonec zvítězí USA nebo Rusko. A úplně stejně vím, že s tím nic nenaděláme. Jsem chcimír, protože válka rodičů vždycky zničí především děti. Je úplně jedno, na jakou stranu se děti postaví.

 

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.7 (435 hlasů)

Komentáře

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

Nic z toho není zákaz ruštiny jako takové. Jde o státní instituce.

Průměrný počet slepic: 2.3 (9 hlasů)

tady neospravedlňuje občanskou válku jen poukazuje na to že obě dvě strany si nemají co vyčítat a že by jsme se do toho neměli vměšovat protože to stejně není na nás kdo zkoho a proč. Samy jsme v současnosti v morálním úpadku. Citáty: „Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své.“ „Problémy může soudit jen ten, kdo zná příběh a pravdu obou stran.“ „Krize je symptomem snahy vyhnout se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Lidé dnes radši dvě hodiny surfují na internetu a hledají tam odpovědi, místo aby se rozhodli podle sebe.“ a stal se ze mě mravokárce a teď se pusťte do mě.

Průměrný počet slepic: 4 (10 hlasů)

In reply to by Jan Novák (neověřeno)

Trvalý odkaz

>jen poukazuje na to že obě dvě strany si nemají co vyčítat
Což je samozřejmě nesmysl.

Z věcí co jste posílal byla jenom jedna před ruskou anexí Krymu. A to hodně dávno.

Rusko je tady agresor. Snaha očerňovat Ukrajinu a tím relativizovat ruskou agresi je nesmyslná.

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)

In reply to by Jan Novák (neověřeno)

Trvalý odkaz

>jen poukazuje na to že obě dvě strany si nemají co vyčítat
Což je samozřejmě nesmysl.

Z věcí co jste posílal byla jenom jedna před ruskou anexí Krymu. A to hodně dávno.

Rusko je tady agresor. Snaha očerňovat Ukrajinu a tím relativizovat ruskou agresi je nesmyslná.

Průměrný počet slepic: 1 (2 hlasů)

In reply to by Jan Novák (neověřeno)

Trvalý odkaz

Pane Nováku, napsal jste to dobře. Pokud se do vás někdo "pustí",
bude to opět z řad voličů pětikolky, agenta Čaputa a těch vymytých.
Pěkný zbytek víkendu!

Průměrný počet slepic: 2.3 (3 hlasů)
Trvalý odkaz

Důležité je ze všeho tato část Příčina občanské války – bitva o státní kasu

Podle Romana Blaška byl primární vznik války boj mezi oligarchy, kteří se, jak řekl, „porvali o peníze, o státní kasu. Prvopočátečně byl problém v zákazu jazyka, protože v oblastech při ruské hranici se mluví hlavně rusky. Když jim to zakázali a nařídili, aby mluvili jenom ukrajinsky – oni stejně mluví jenom rusky, i na soudech – ten zákaz jazyka vyvolal ve společnosti nevoli. Gubernátor Igor Kolomojský je Žid, má tam židovskou komunitu, ostentativně dává najevo nadřazenost, bohatství, sílu a moc a on na Krymu přišel o majetek. Vzal svoji armádu, vyrazil na Doněcko, které zase patří Rinatovi Achmetovi, to je první oligarcha, který pomohl Janukovičovi do prezidentského křesla. Kolomojský začal Achmetovi zabavovat fabriky se svojí soukromou neoznačenou armádou. Na to reagoval Achmetov tím, že pozval ruské, čečenské a kazašské Kozáky a vytlačoval nepřátele ven a platil svým i jim, aby mu nerozstříleli jeho majetek, protože mu tam patří absolutně všechno. Jakmile se začalo střílet, tak začal tenhle konflikt. Kolomojský zavolal do Kyjeva, aby poslali armádu, a začalo se bojovat i tanky a těžkou technikou. Ten druhý oligarcha zas zavolal, aby mu dovezli zbraně z Ruska ze soukromých firem a z Izraele a začala občanská válka.“

Průměrný počet slepic: 3.7 (7 hlasů)

zajímavá to osoba rok 2014 Jedenáctého května vypukla v Mariupoli, kde stále ještě doutnaly ohořelé budovy, další bouře. Tou „bouří“ byla masivní zteč volebních místností, kde se hlasovalo o statusu Doněcké oblasti. Z ní se před našima očima stala Doněcká lidová republika. Šlo o otevřené hlasování. Celý svět mohl vidět dlouhé špalíry lidí, kteří chtěli volit. Lidé trpělivě stáli v májovém dešti a čekali na možnost odevzdat svůj hlas v referendu, které se poprvé za mnoho let odehrálo na území, které je stále ukrajinským teritoriem. Každý souhlasí, že se objevilo opravdu jen málo pozorovatelů, kteří by vážně zpochybňovali výsledky vůle mariupolských občanů. Tato vůle byla již předem dána v důsledku strašlivých událostí, kterým město čelilo 9. května.

Během posledních let se občané Mariupole nestavěli k volbám zrovna aktivně, ať už šlo o rutinní prezidentské „zápasy“ nebo sezónní boje papalášů o jejich právo položit své tlusté zadky na kožená parlamentní křesla. Lidé chodili k těmto volbám zdráhavě, s nízkou účastí a v naprosté nevíře nad tím, že vhození lístku do urny může jakýmkoliv způsobem zlepšit život obyčejných lidí v dělnickém městě u Azovského moře. Pravda, volili Janukovyče. Byla to „dobrovolně povinná“ volba při výběru z ničeho a podle pokynů ředitelů závodů. O žádném entusianismu nemohla být navzory veškerému úsilí specialistů na PR, drahým volebním spotům v hlavních časech nejsledovanějších televizí ani moři billboardů ani řeč. Zdejší lidé nevěřili „svému grázlovi“ z Mežgorije o nic víc než jeho „cizím“ předchůdcům.

Nyní se všechno změnilo. Jsou za to odpovědní dva lidé – současný ministr vnitra Arsen Avakov a miliardář Igor Kolomojský, který dostal právo vládnout Dněpropetrovské oblasti. Tihle dva dosáhli toho, co se nepodařilo žádnému z šarlatánů minulých volebních kampaní. Avakov a Kolomojský doslova dotáhli desetitisíce a statisíce občanů Mariupole a miliony svých spoluobčanů z jiných měst Luganské oblasti a Donbasu k referendu. Použitím vojenských sil proti civilistům zajistili, aby lidé volili pro nezávislost Doněcké i Luganské lidové republiky.

Recept na vysokou volební účast je jednoduchý. Kyjevský režim si ji zajistil použitím obrněných vozidel a ozbrojených krajně pravicových žoldáků soukromé armády „pro-ukrajinského“ gubernátora a oligarchy. Střelba v centru města, které nepoznalo boje od roku 1944, vypálení budov, zabíjení a mrzačení občanů na mírumilovné demonstraci za připomenutí obětí války, kteří se sami stali oběťmi – to vše okamžitě uspíšilo rozhodnutí občanů města a jihovýchodních oblastí.

Ještě včera chtělo být mnoho těchto lidí součástí Ukrajiny – a stále chce. Ale dnes už nemohou a nechtějí poslouchat rozkazy nikým nezvolených uzurpátorů z Kyjeva, kteří poslali tanky proti vlastním lidem a rozpoutali tak krvavou občanskou válku. Výsledek referenda je zřejmý; a viníky opravdu nejsou známí „Putinovi agenti“. Kreml pouze dovedně využívá agresivní militaristické politiky junty. O výsledku rozhodl horor z Oděsy, kde pravicoví fotbaloví ultras zaživa upálili místní nespokojené občany; O výsledku rozhodla nesmyslná a naprosto neúčinná vojenská operace proti Slavjansku a Kramatorsku, kde každým dnem umírají lidé; O výsledku rozhodli vraždy v centru Mariupole a banditský útok na pokojný Krasnoarmějsk, kde Kolomojského střelci zastřelili dva místní rezidenty, aby jim zabránili volit v referendu.

Avakov, Kolomojský, Turčinov, Jatseňuk – tak to jsou jména lidí, jména separatistů z kanceláří v Bankovní ulici, kteří úspěšně zagitovali obyvatele Donbasu a vlastně je až donutili zvolit si život v nezávislých republikách. Pokud budou ve své zločinné válce proti spoluobčanům pokračovat, žádná síla už tyto republiky neudrží v rámci země, kterou nacionalistická vláda rozbila na kusy.

Konec starého spojenectví
https://cnn.iprima.cz/zacinal-u-nej-jako-herec-zelenskyj-odebral-obcans…
každá revoluce požírá své děti či strůjce asi tak

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

ale nevim estli je pravy nebo levy

Průměrný počet slepic: 1 (3 hlasů)

To je na bytek, sek-ni-to. Muheeeeee

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)
Trvalý odkaz

Tak pokračujme máti s fotrem se dohodnou sláva ale je to pouhé oddálení fackovačky. Ano přeji si to oddálení jenže shánět lampiony v akci mě nemine,

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)
Trvalý odkaz

s názvem: Lampasáci v akci. Stejně nám nějak hnije, ta divná demokracije.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

neříci jejich názor, ale svůj. To je teda fuj!

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

by měly být zakázané, neboť se zjevně jedná o dezinformace.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

VIDEO: „Chcimíři“ táhnou Prahou. Chceme nenávist prostě nějak zlikvidovat, vyzývají.

Průměrný počet slepic: 1 (3 hlasů)
Trvalý odkaz

Všichni co chcete kapitalizmus si přejete okrádat prostřednictvím předsedajícího. Na něho hodit všechnu nespravedlnost a být čistí. Nechcete makat, jen brát provize. Každej by to chtěl... Muheeeeeee

Průměrný počet slepic: 3.8 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

We are in US official policy now. It is planning strategic policy started under Trump and picked up by Biden as preparation for two simultaneous wars - with Russia and China. Nuclear-armed powers. There is no word for it. It is beyond insanity.

Nyní jsme v oficiální politice USA. Plánuje strategickou politiku, zahájenou za Trumpa a přijatou Bidenem, jako přípravu na dvě simultánní války - s Ruskem a Čínou. Mocnosti vyzbrojené jadernými zbraněmi. Není pro to slovo. Je to za hranicemi šílenství.

https://youtu.be/dUOvpIOAmYk?t=3005

Průměrný počet slepic: 2.3 (3 hlasů)

Vážně Milošu věříte, že by přesunuli ze Švýcarska Do Čekolandu Banku pro mezinárodní vypořádání /Bank for International Settlements/.
U nás klasická BIS? Česky, banku všech centrálních bank?

Průměrný počet slepic: 3.8 (4 hlasů)

je asi nejvíce střežená instituce, když ne na světě tak ve Švýcarsku.
Docela hezká architektura, nevím jestli by se do Prahy dala převést:
https://dynamic-media-cdn.tripadvisor.com/media/photo-o/0d/6a/0d/41/biz…

Průměrný počet slepic: 1 (1 hlas)

In reply to by Miloš von Bern (neověřeno)

Trvalý odkaz

A NEMAJÍ náhodou STEJNOU JURISDICKCI JAKO V TEM LONDON CITY?

Průměrný počet slepic: 3.3 (3 hlasů)

Co je BIS?
https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni-vztahy/banka-pro-mezinarodni-pl…
No a co říkají sračkomety o Basileji?
Basilej je hlavním městem švýcarské kultury i domovem bazilišků, založili ho pré římani...
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-basilej-je-hlavnim-mestem-svyca…

Hmm, Takže Baziliškům sme podlehli v roce 1993, jak sígnifikantní, že?
https://mojesvycarsko.com/clanek/1274-basilej-hlavni-mesto-svycarske-ku…

Průměrný počet slepic: 2 (3 hlasů)

Jo , todle je celkem pikantní a klidně to je napsané ve Wikině, tak legálně přeposílám... Muheeeeee

V březnu 1939 po okupaci Čech a Moravy se BIS účastnila transakcí s ukradeným československým zlatem převedeným z účtů vedených pro Národní banku Československou na účty Německé říšské banky.[1] Stejně sloužila Německu pro legalizaci loupeží zlata během celé 2. světové války.[2]
https://cs.wikipedia.org/wiki/Banka_pro_mezin%C3%A1rodn%C3%AD_vypo%C5%9…

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)
Trvalý odkaz

eskoslovenské zlato za druhé světové války
Autor: Vojtěch Šír | Datum: 23. 1. 2014
Po Hitlerově nástupu k moci zahájilo nacistické Německo mohutný vyzbrojovací program. Při nákupu potřebných strategických surovin do konce 30. let rychle vyčerpalo své devizové rezervy. Vítanou finanční injekci Německu přinesl nejprve anšlus Rakouska v březnu 1938. V Rakouské národní bance se nacisté kromě deviz zmocnili i celkem 78 267 kg zlata.[1] Další obětí nacistické expanze mělo být Československo.

Československé zlato
Československá republika v letech 1919-38 postupně navyšovala své zlaté rezervy. V listopadu 1929 bylo stanoveno, že 1 Kč je kryta 44,58 mg zlata. Národní banka Československá (NBČS) byla povinna držet zlaté rezervy ve výši nejméně 25 % celkového oběhu bankovek. V době hospodářské krize došlo k devalvaci a výše zlatého krytí byla snížena, od února 1934 na 1 Kč = 37,15 mg zlata a v roce 1936 na 1 Kč = 31,21 mg zlata.

Výše zlatých rezerv NBČS v letech 1926-36 vzrostla až téměř ke 100 tunám:

Datum
Celkem zlata (v kg)
v Kč
31. 12. 1925
40 846,116
910 759 336
31. 12. 1926
40 957,582
916 494 574
31. 12. 1927
44 906,121
1 004 632 029
31. 12. 1928
51 686,650
1 156 671 654
31. 12. 1929
56 234,498
1 261 428 856
31. 12. 1930
68 858,139
1 544 597 126
31. 12. 1931
73 552,511
1 649 899 315
31. 12. 1932
76 197,898
1 709 239 543
31. 12. 1933
76 132,914
1 707 781 841
31. 12. 1934
99 580,123
2 680 487 850
31. 12. 1935
99 987,998
2 691 224 733

V roce 1938 disponovala Národní banka Československá téměř 97 tunami zlata. Vzhledem k hrozbě válečného konfliktu byla velká část těchto zlatých rezerv uložena v zahraničí. V pražských sejfech NBČS bylo v září 1938 ponecháno pouze 6,3 tun zlata, zatímco více než 90 tun bylo uloženo v zahraničních bankách, především ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii a Francii. K 15. září 1938 byly čs. zlaté rezervy uloženy následovně:

Uložení čs. zlata k 15. září 1938

NBČS v Praze - slitky, mince
6,2699 t
Zlatá rezerva - slitky na šesti místech
ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii
76,529 t
Tzv. devizové zlato - slitky na třech místech
ve Švýcarsku, Velké Británii a Francii
7,0342 t
Rezerva na krytí závazků ve zlatě - slitky ve Velké Británii
6,7959 t
CELKEM
96,629 t

Vstupní portál budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici, dnes ulice Politických vězňů (foto: Deset let NBČS)

Pracovna guvernéra Národní banky Československé (foto: Deset let NBČS)
Největší část čs. zlata se nacházela v Bank of England v Londýně. Na účtu vedeném přímo pro NBČS bylo 26,8 tun zlata a dalších 28,3 tun tu bylo uloženo na účtu vedeném pro basilejskou Banku pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements - BIS).[2] Tato banka byla založena na základě dohody na mezinárodní konferenci v Haagu v roce 1930 jako instituce, která měla zprostředkovávat německé reparační platby. Sloužila jako clearingové (zúčtovací) centrum pro centrální banky. Podléhala zvláštní právní imunitě ve všech smluvních státech, její sídlo bylo v Basileji.

Na půdě neutrálního Švýcarska se v její správní radě po celou válku potkávali zástupci znepřátelených zemí, členy správní rady byli až do roku 1945 i prezident a viceprezident Německé říšské banky (Deutsche Reichsbank) Walther Funk a Emil Puhl, oba po válce odsouzení jako váleční zločinci. Spolu s nimi ve správní radě BIS působil guvernér Bank of England Montagu Norman, blízký přítel Hjalmara Schachta (prezidenta Německé říšské banky v letech 1933-39).

Hlavní budova Bank of England (foto: Wikimedia Commons)
Důsledky Mnichovské dohody
První části československého zlata se nacistickému Německu podařilo zmocnit ještě před okupací v době tzv. druhé republiky. Německá říšská banka (Deutsche Reichsbank - DRB) stáhla v pohraničním území odstoupeném na podzim 1938 čs. bankovky v hodnotě více než 1,256 miliardy Kč a nahradila je za říšské marky. Za tyto stažené bankovky začala od Česko-Slovenské republiky požadovat náhradu jako „nárok tamního obyvatelstva vůči československému státnímu celku, proti celému jeho hospodářství, do něhož Němci svou prací přispívali“. Náhrada byla požadována v devizách nebo ve zlatě. Národní banka Československá namítala, že případnou náhradu je možné poskytnout až po zúčtování toho, co pohraničí dluží čs. hospodářství.

Dne 28. února 1939 odjela do Berlína čs. delegace, které Němci svůj požadavek předložili formou ultimáta, jemuž se druhá republika podrobila. Necelé dva týdny před okupací, dne 4. března 1939, byla podepsána dohoda o převodu části zlata na Německou říšskou banku. V následujících dnech bylo převedeno celkem 14,5 tuny čs. zlata.

Okupace 15. března 1939 a její následky
Dopoledne 15. března 1939 dorazila německá vojska do Prahy. Pro obsazení některých budov a zajištění důležitých materiálů a dokumentů byly určeny speciální skupiny. Do budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů) přijeli v 9 hodin zmocněnci Německé říšské banky, aby zajistili čs. devizové a zlaté rezervy. V čele skupiny byl zvláštní zmocněnec Německé říšské banky dr. Müller.

Vrchní ředitel František Peroutka[3] a ředitel devizového odboru Josef Malík byli po několikadenním zdržování 18. března 1939 Němci přinuceni podepsat dva příkazy. První požadoval, aby Bank of England převedla 26,8 tun zlata z účtu NBČS do Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Druhý příkaz žádal BIS, aby z 28,3 tun zlata, které u ní měla uloženy NBČS a fyzicky se nacházely v Bank of England, bylo 23 tun převedeno na účet, který BIS vedla pro Německou říšskou banku.

Protože britský ministr financí John Simon krátce po okupaci českých zemích zmrazil veškeré nakládání s čs. finančními aktivy, včetně zlata uloženého v Bank of England, tak první žádost o převod 2106 zlatých cihel z účtu vedeného přímo pro NBČS na účet BIS nebyla provedena. Na zmrazeném účtu NBČS zůstalo 26,8 tun zlata, které později sehrálo významnou úlohu pro čs. zahraniční odboj.

Opačně to ale dopadlo s čs. zlatem vedeným na účtu BIS. Přestože Bank of England fakticky věděla, že jde o zlato, které má u BIS uloženo NBČS, formálně právně neshledala důvody, proč by žádosti BIS o převod zlata v jejím držení z jednoho účtu na druhý měla zabránit. Ve dnech 21. a 22. března 1939 bylo 1845 zlatých cihel o hmotnosti 23 087,304 kg z účtu, který BIS vedla pro NBČS, převedeno na účet, který vedla pro Německou říšskou banku.

Vlevo Ladislav František Dvořák - od února 1939 guvernér NBČS, v letech 1939-45 guvernér Národní banky pro Čechy a Moravu, vpravo vrchní ředitel František Peroutka, který 18. března 1939 podepsal příkaz k převodu zlata (foto: Deset let NBČS)

Pracovníkům NBČS (od 31. března 1939 přejmenované na Národní banku pro Čechy a Moravu) se o chystaných převodech zlata podařilo informovat britské i francouzské vyslanectví v Praze. Britský vyslanec ale Londýn informoval až 24. března 1939 a ani francouzský pokus zabránit převodu neuspěl. Němci neváhali a do konce března 1939 nově nabyté zlato prostřednictvím různých finančních transakcí z Londýna převedli do bank na kontinentu.

Chronologie událostí
15. března 1939
Obsazení Čech a Moravy, do NBČS přijíždí zmocněnec DRB dr. Müller.
V Bank of England má NBČS uloženo:

na svém přímém účtu 2106 zlatých cihel (26,8 tuny)
na účtu BIS 2266 zlatých cihel (28,3 tuny)

17. března 1939
Britský ministr financí John Simon zakazuje přesuny čs. finančních aktiv
18. března 1939
Peroutka a Malík přinuceni vydat příkazy k převodu:

2106 zlatých cihel z účtu NBČS na účet BIS
1845 zlatých cihel z účtu vedeného BIS pro NBČS na účet BIS vedený pro DRB

První příkaz neproveden v souladu s pokyny ministra financí Johna Simona o zmrazení čs. finančních aktiv. Druhý příkaz proveden 21.-22. března 1939
20. března 1939
Guvernér Francouzské národní banky Pierre Fournier se neúspěšně snaží intervenovat u BIS, aby převod zastavila, ta k tomu nevidí důvody
21.-22. března 1939
Zlato z účtu BIS vedeného pro NBČS převedeno na účet BIS vedený pro DRB
22. března 1939
Fournier navrhuje Bank of England společnou intervenci u BIS proti převodu zlata. Bank of England je ale přesvědčena, že by to bylo porušením smlouvy o BIS a Bank of England navíc oficiálně „neví“, pro koho má BIS u ní uloženo zlato.
24. března 1939
Britský vyslanec v Praze Basil Newton informuje Londýn, že NBČS si přeje důvěrně Bank of England informovat, že zlato na účtu BIS je fakticky majetkem NBČS
27. března 1939
V platnost vstoupil zákon o zmrazení čs. finančních aktiv ve Velké Británii (Czecho-Slovakia Restrictions on Banking Accounts Act 1939)
31. března 1939
Všechno převedené zlato již Němci převedli do bank v Belgii, Nizozemsku a zbytek prodali.

Skandál po zveřejnění detailů transakce
Zprvu se zdálo, že celý převod části čs. zlata proběhl bez povšimnutí, ale po několika týdnech vypukl skandál, když byly 19. května 1939 v britském tisku zveřejněny informace o transakci se zlatem na účtu BIS, ke které dala Bank of England souhlas, přestože věděla, že jde fakticky o československé zlato. Britský ministr financí John Simon musel během května a června 1939 čelit v parlamentu mnoha nepříjemným interpelacím.

Podle formálního právního vysvětlení Bank of England tlumočeného britskou vládou se zákon omezující nakládání s čs. aktivy nevztahuje na majetek BIS, který naopak podle mezinárodní dohody nesmí podléhat žádným omezením. Statut BIS totiž přímo stanovoval:
Všechna depozita svěřená Bance pro mezinárodní platby jsou vyňata v době míru i války z jakýchkoli opatření expropriačních, rekvizičních a konfiskačních, jakož i z jakýchkoli opatření zakazujících nebo omezujících vývoz nebo dovoz zlata či valuty a ze všech opatření podobné povahy.
Převodu čs. zlata tak podle britské vlády nešlo zabránit. Tento postup v parlamentu ostře kritizovali např. bývalý premiér Lloyd George nebo Winston Churchill, který již v projevu 14. března 1939 ve Waltham Abbey předpověděl, že Němci se zmocní československého zlata. Hovořilo se o „druhém Mnichovu“. Benešův tajemník Eduard Táborský, který ještě neměl zcela přesné informace, si v té době do deníku zaznamenal:

19. května 1939
Tvrdí se, že do Londýna přijela delegace německé vlády, aby jednala o našem zlatě, uloženém u Bank of England. Je-li to správné, vypadá to nepěkně. Jsme tím velmi znechuceni a deprimováni… Chamberlain sice na dotaz v této věci vznešeně prohlásil, že ministerstvo financí nedalo souhlas k žádnému uvolnění čs. pohledávek ve prospěch Banky pro mezinárodní platby… Je v tom však jistě nějaká čertovina. Asi p. Chamberlain nepovažuje naše zlato, jež tu má uloženo u Bank of England Banka pro mezinárodní platby za „československé pohledávky“… Vydají-li naše zlato, bude to ohavnost prvního řádu.

22. května 1939
Už je to tady! … Naše zlato prostě vydají Němcům! Na dotaz učiněný v dolní sněmovně prohlásil dnes p. Cruikshank, že vláda nemůže žádným způsobem blokovat pohledávky, které má v Londýně basilejská Banka pro mezinárodní platby… Jakýkoli příkaz, který by tato banka dala, musí být proveden… Nechutná hra. Chamberlain prostě v pátek parlament hanebně podvedl.

26. května 1939
V dolní sněmovně došlo k divokému klání o československé zlato. Opozice tlačí vládu ke zdi… Sám Winston Churchill vystoupil dnes s velkou rozhodností proti vládě a označil převod čs. zlata do rukou těch, kdo zničili Československo, za „veřejné neštěstí“… A nejostřeji se vyjádřil nikdo jiný než starý Lloyd George: „Říšská banka nemá k zlatu více práva než lupič, který, zmocniv se pohledávek znějících na nositele, přinesl by je do banky, aby mu byly proplaceny. Kdyby bylo známo, že je to lupič, dal by mu kterýkoli bankovní ředitel peníze? Ovšemže ne.“

5. června 1939
V parlamentu nová bouře ve věci našeho zlata. Na Simonův dotaz z Bank of England prý banka prohlásila, že „čas od času drží obnosy zlata v bezpečné úschově pro Banku pro mezinárodní platby“, ale, že neví, zda zlato, jež má takto v držení, je vskutku vlastnictví Banky pro mezinárodní platby nebo je uloženo pouze v její úschově zcela nebo zčásti na účet jiných… Jak nejapné výmluvy. Jak už v poslední debatě o této věci sarkasticky upozornil poslanec Bracken, tvrdit, že Bank of England o tom neví, když její guvernér a jeden její ředitel zasedají v radě Banky pro mezinárodní platby, znamená dělat si ze ctihodných poslanců blázny.

Další osud čs. zlata
Z Londýna převedené zlato nebylo poslední německou kořistí. Z pražských sejfů Národní banky Němci dne 12. června 1940 do Berlína odvezli 6 376 kg zlata. V protektorátu se zmocnili i značného množství dalšího zlata. Šlo o zlato uloupené Židům a také o zlato devizově autonomních firem jako byly Škoda Plzeň nebo Zbrojovka Brno (více než 1 tuna zlata).

V roce 1940 dokončená budova Německé říšské banky dnes patří německému ministerstvu zahraničních věcí. (foto: Wikimedia Commons)

Zlato, které zůstalo od března 1939 zmrazeno na účtu NBČS v Bank of England, bylo nakonec využito čs. exilem. Velká Británie 21. července 1940 uznala prozatímní československou vládu v Londýně a 25. října 1940 s ní uzavřela dohodu o čs. branné moci, která kromě organizace čs. vojenských jednotek v Británii upravovala i způsob jejich financování. Článek 5 této dohody stanovoval:
Výdaje, které vzniknou z provádění této dohody kterémukoliv vládnímu resortu Spojeného království, budou hrazeny z úvěru, poskytovaného vládou Jeho Veličenstva prozatímní vládě československé na udržování československého branného úsilí.

Před poskytnutím úvěru ovšem Velká Británie požadovala, aby čs. prozatímní vláda dala zlato, které zůstalo blokované v Bank of England, k dispozici pro spojenecké válečné úsilí. Jak Britové argumentovali, „připojí-li se československý národ, reprezentovaný československou prozatímní vládou, k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložiti v toto úsilí vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda“.

Čs. vláda původně toto zlato chtěla využít pro poválečnou obnovu země, ale Britové na své podmínce pro poskytnutí úvěru trvali. Ministr financí Eduard Outrata na 13. schůzi prozatímní československé vlády 22. listopadu 1940 ministry informoval:

Současně s projednáváním rozpočtu jednal jsem i o jeho krytí úvěrem u britské vlády. Již několikráte jsem se zmínil o této věci a myslím, že každému z pánů ministrů je znám problém s tím úzce souvisící, tj. zlata Národní banky Československé v úschově u Bank of England. Britská vláda byla ochotna již od okamžiku utvoření československé prozatímní vlády poskytnout potřebný úvěr na financování vládní činnosti, zejména na organizaci vojska, kladla však podmínku, aby zlato náležející Národní bance Československé bylo použito pro vedení válečného úsilí Velké Británie.

Naše stanovisko ovšem bylo jiné. Z důvodu politické prestiže chtěla československá vláda uplatňovat vliv na toto zlato, buďto jako faktický vlastník (zlatý poklad republiky), nebo jako vrchnostenský činitel nad soukromým majetkem československé akciové společnosti. Toto zlato mělo zůstati v zásadě nedotčené do konce války, aby mohlo sloužiti k hospodářské regeneraci naší země. O tom se mnoho mluvilo i psalo a veřejné naše mínění jak doma, tak i v zahraničí mělo a má velmi vyhraněný názor na tuto věc a zdá se, že neodvratně stojí na stanovisku právě zmíněném, tj. že zlato reprezentuje protihodnotu surovin pro rekonstrukci státu po válce. Toto veřejné mínění jsem musel respektovati.

Naproti tomu anglická vláda argumentovala takto: že připojí-li se československý národ, reprezentovaný československou prozatímní vládou, k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložiti v toto úsilí vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda, zejména britská; že československá vláda nabízí sice zúčastniti se válečného úsilí informační službou, letectvem i vojskem, odpírá však vložiti do něho zlato, které nemůže býti považováno za tak cenné jako životy vojáků; pokud se týče rekonstrukce, je tato sice velmi důležitá, ale první věc je vítězství a pro ně nutno nasadit absolutně všechno, že zlato ostatně nepatří československé prozatímní vládě, která má na ně jen tu ingerenci, kterou ji přizná britská vláda sama. V těchto úvahách britských úřadů jsou velmi závažné a věcné argumenty, proti nimž není protiargumentů, a kdyby i byly, pak v dnešní době z psychologických hledisek československou vládou jen těžce vyslovitelny.

Když stanoviska takto vyhraněná octla se proti sobě, bylo zřejmo, že při zdůraznění československého veřejného mínění věc stává se politikum. Předal jsem tudíž další jednání do rukou pana prezidenta republiky, resp. i ministerstva zahraničních věcí, pro zprostředkující jednání s Foreign Office, avšak ani zde nepodařilo se přiměti britskou vládu ke změně jejího stanoviska.

Posléze byl jsem vyzván britským kancléřem pokladu k volné rozmluvě o tomto problému, jíž se zúčastnili přední úředníci Treasury, pánové Waley a Waterfield, a to dne 25. října t.r. Podařilo se mi při této rozmluvě docíliti příslib, že britská vláda sice musí trvati na tom, aby zlato, jehož je jí tolik zapotřebí, bylo dáno k dispozici válečnému úsilí, na druhé straně však je ochotna zavázati se, že povolením patřičného úvěru učiní suroviny ze sterlingové oblasti přístupnými k rekonstrukci Československa. Poněvadž nám v podstatě šlo o zachování prostředků pro nákup surovin při znouvuvybudování našeho státu, myslím, že bychom se měli uspokojit tímto řešením…

Podal jsem pokud možno nejvýstižnější obraz situace československého zlata a dovoluji si žádati ministerskou radu o zmocnění, abych směl uzavříti s britskou Treasury dohodu o úvěrech a o zlatě na podkladech právě zmíněných, v jednotlivostech pak za těchto podmínek: Úvěr, který anglická vláda poskytne československé prozatímní vládě, nebudiž omezen protihodnotou zlata, nýbrž bude zníti generálně na krytí potřeb československé prozatímní vlády a bude mu přiznáno moratorium do konce války. Zlato Československé národní banky budiž dáno k dispozici vládě Spojeného království k dalšímu vedení spojeneckého válečného úsilí ve vhodné formě a československá prozatímní vláda zajistí vládu Spojeného království proti jakémukoliv nároku týkajícímu se tohoto zlata.

Ministři s poskytnutím čs. zlata pro spojenecké válečné úsilí v diskuzi vyjádřili souhlas a pověřili ministra financí Outratu podpisem smlouvy s Brity:

Ministr Feierabend: Jsme vděční všem pánům, kteří tuto otázku projednávají. Věc je neobyčejně choulostivá vzhledem k našemu veřejnému mínění. Utíkal jsem z posledních a vím, jak se u nás pohlíží na zlato. Nesmíme se na ně dívati ve starém duchu liberalistické školy. Já jsem se už předělal a nevěřím, že liberalistický názor na hospodářství se osvědčí i v budoucnosti. Volný obchod, laisser faire et laisser passer, nebude už platit, ani zlato nebude hrát tu roli, jak my i naši lidé si představují. Dnes by to znamenalo velkou ránu pro ně, kdyby tyto zprávy pronikly. Proto myslím, aby se dalo svolení ministru financí k ukončení jednání o zlato. Ale přece soudím, že by se měly zachovat určité reálné hodnoty - aktiva. Kupříkladu ve formě nějaké půdy. Úvěr, i když je hodnota, dá se realizovat jen za určitých podmínek, to znamená, kupříkladu budou-li suroviny cizí lacinější než nabízené nám anglické, ten jejich úvěr nepomůže. Kdyby byla ale půda, dá se tato hodnota proměnit. Bylo by to dobré investovaní. Opustíme-li zlatou bázi, budeme mít jen peníze, to značí budeme mít čím dál tím míň. Navrhuji zplnomocnit ministra financí ke skončení jednání o zlato, jak žádá. Ale zajistit též reálné hodnoty do budoucna. Měl jsem strach o zlato, ježto jsem se domníval, že je brzy vyčerpáme za dodání hlavně leteckého vojenského materiálu. Ježto ale nemáme samostatného letectva, ukazuje se to bezpodstatným.

Ministr Ingr: Ten stav byl až do podepsání akordu, ale nyní máme samostatné letecké jednotky, jejichž letadla mají náš výsostný znak. Nejsou autonomní jako pozemní jednotky, ale přičleněné k R.A.F.

Státní tajemník Ripka: Technické zařízení je hlavně přičleněno.

Ministr Outrata: Při jednání čelil jsem Angličanům tvrzením, že tyto válečné jednotky nejsou naše. Řekli, že to prozkoumají, a potom tam, kde běželo o placení, souhlasili s naší samostatností. Je správné, co říká ministr Feierabend, cítíme všichni, že otázka zlata skončí špatně. Bude soustředěno v jedné zemi. Nebudeme je vykupovat a budeme pracovat po vzoru Německa a Ruska. Ta naše miliarda, reprezentující 40 vagónů zlata (1200 milionů Kč), nebude měrou hodnot.

Ministr Feierabend: Připomínám zde Englišův výrok o zlatu, že nikdy nedovedl pochopit, proč na jedné straně je lidé vyhrabávají ze země, aby je na druhé straně jiní lidé zahrabali do podzemí.

Státní tajemník Ripka: Bylo těžko Angličanům odmítnout poskytnutí zlata k vedení války. Tvrdí, že život vojáků je cennější než zlato. Pokládám za velký zisk, že se staneme účastni na přidělování surovin po válce. Automaticky se staneme účastni jednání s jinými státy, kupříkladu s USA. Je to jen naše vláda, která může užívat úvěru ze sterlingové oblasti. Proto doporučuji schválit návrh ministra financí.

Ministr Osuský: Je tato otázka s Poláky a Holanďany už též vyřešena?

Ministr Outrata: Mají lepší pozici a vliv. Mohou bez Angličanů disponovat svým zlatem, ježto mají řádnou kontinuitní vládu. Národní banka Československá byla soukromou firmou. Angličané nás žádají o souhlas a záruku do budoucnosti. Tato konstrukce celá visí na vlásku. Je to naše jediné plus. My suplujeme souhlas této banky.

Ministr Osuský: Jak se to má se zlatem postoupeným mezinárodní bance v Basileji?

Ministr Outrata: Tato otázka byla vyloučena na jejich žádost. Stala se tu chyba, buď Bank of England nebo Treasury. Budeme-li mít kuráž a příležitost, můžeme z toho politicky těžit.

Ministr Masaryk: To provedli tenkráte Simon a Montague Norman.

Ministr Osuský: Francouzská vláda několikráte intervenovala proti vydání tohoto zlata. Reynaud jako ministr financí sám telefonicky v Londýně protestoval, takže anglická vláda v tom musela být.

Ministr Outrata: Anglická banka je též soukromou společností a Angličané tu připouštějí naši ingerenci. Bude to druhá kapitola jednání. Výsledkem budou buď peníze, nebo hodnoty materiální.

Ministerský předseda Šrámek: Přeje si někdo slova? Snad by bylo vhodno přesněji stanovit hranice plné moci.

Ministr Outrata: Dovoluji si tedy žádati ministerskou radu o zmocnění, abych směl uzavříti s britskou Treasury dohody o úvěrech a o zlatě za těchto podmínek: „Úvěr, který anglická vláda poskytne československé prozatímní vládě, nebudiž omezen protihodnotou zlata, nýbrž bude zníti generelně na úhradu potřeb československé prozatímní vlády a bude mu přiznáno moratorium do konce války. Zlato Československé národní banky budiž dáno k dispozici vládě Spojeného království k dalšímu vedení spojeneckého válečného úsilí ve vhodné formě, a československá prozatímní vláda zajistí vládu Spojeného království proti jakémukoliv nároku, týkajícímu se tohoto zlata. Britská vláda bude uplatňovati tutéž zásadu sdružení zdrojů za účelem rekonstrukce po dosažení společného vítězství a zejména povolením patřičného úvěru učiní suroviny ze sterlingové oblasti přístupnými k znovuvybudování Československa v témž duchu, jako československá prozatímní vláda dala zlatou rezervu Národní banky k dispozici k dalšímu vedení války.“

Ministerský předseda Šrámek: Přeje si ještě někdo slova? Ne. Tedy schvalujeme plnou moc, jak bylo přesně vytčeno, a žádáme urychlené skončení jednání.

Finanční smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 7,5 milionu liber podepsali ministři financí Kingsley Wood a Eduard Outrata dne 10. prosince 1940. Výměnou za úvěr čs. vláda poskytla zlato blokované v Bank of England pro spojenecké válečné úsilí.[4] Jak uváděl čtvrtý článek smlouvy:

Článek 4

Prozatímní československá vláda souhlasí -

i) že veškeré zlato Československé národní banky bude poskytnuto k dispozici vládě Spojeného království pro vedení spojeneckého válečného úsilí a pro tento účel bude toto zlato prodáno Správcem nepřátelského majetku [Custodian of Enemy Property] ve Spojeném království Bank of England za libry šterlinků.

ii) že Prozatímní československá vláda zajistí vládu Spojeného království, Bank of England a Správce [Custodian] proti jakémukoli nároku týkajícího se tohoto zlata.

Výše úvěru zhruba odpovídala hodnotě zlata, které bylo Velkou Británii v březnu 1941 prodáno za 7,23 mil. liber.

Poválečná restituce části zlata
Obec Merkers v Durynsku byla kolem poledne 4. dubna 1945 obsazena vojáky 358. pěšího pluku 90. pěší divize Pattonovy 3. armády. Ještě téhož dne několik osvobozených zajatců a nuceně nasazených Američanům sdělilo, že do nedalekých solných dolů Němci v posledních týdnech přiváželi značné množství zlata a dalších cenností - údajně z rezerv Německé říšské banky. Přístupy k dolům byly zajištěny a po vyslechnutí dalších svědků Američané ráno 7. dubna 1945 sestoupili do hloubky 700 metrů pod zemí.

Zde je čekal nález astronomické finanční hodnoty. Ve štolách bylo uloženo 8307 zlatých cihel, 3326 pytlů se zlatými mincemi, desítky pytlů se stříbrem a další cennosti. V dalších štolách se skrývaly stovky obrazů a uměleckých děl. Celkově byl nález oceněn na hodnotu 262 milionů dolarů. Eisenhower, Bradley a Patton si štoly osobně prohlédli 12. dubna 1945.

Část uloupeného nacistického zlata objevili američtí vojáci v dubnu 1945 v solných dolech Merkers v Durynsku (foto: Wikimedia Commons)

Eisenhower, Bradley a Patton si prohlížejí umělecká díla nalezená v solných dolech Merkers
(foto: Wikimedia Commons)
Nález v dolech Merkers byla rozsahem největší dohledaná část nacisty uloupeného zlata, v následujících týdnech se pátrání po ukrytých nacistických pokladech rozběhlo i na dalších místech v Evropě. Pro navrácení ukradeného zlata původním majitelům západní spojenci vytvořili speciální komisi, ke které měly státy okupované za války Německem předložit své nároky na navrácení zlata.

Tripartitní komise pro restituci měnového zlata vznikla 27. září 1946 a tvořili ji zástupci USA, Velké Británie a Francie. Během prvního roku po konci války bylo v Evropě vypátráno celkem 277 tun ukradeného nacistického zlata, z toho 50 tun bylo získáno ze Švýcarska a 7 tun ze Švédska, kam Němci zlato ještě během války převedli. V dalších letech pátrání po nacistickém zlatu pokračovalo a do roku 1974 se celkové množství zlata k restituci podařilo zvýšit až na 336,5 tuny.

Žádost o navrácení zlata podalo celkem 10 zemí: Albánie, Belgie, Československo, Itálie, Jugoslávie, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko a Řecko. Souhrnně žádaly o navrácení 735,5 tun zlata. Tripartitní komise jako oprávněné uznala nároky na 514 tun. Z nalezených 336,5 tun zlata bylo možné uspokojit asi 65 procent uznaných nároků.

Do roku 1952 bylo vráceno celkem 266 tun zlata. Vyplaceny byly zejména západní státy, u zemí, které po válce skončily na východní straně železné opony, se restituce zlata z různých důvodů komplikovala (např. kvůli požadavkům na náhradu za znárodněný majetek). Nejdéle trval proces navrácení albánského zlata, který se táhl až do roku 1996. Teprve na konci 20. století mohla Tripartitní komise svou práci ukončit. Rozdělila zbylých 6 tun zlata a 9. září 1998 se formálně rozpustila. Česká republika tehdy jako konečné vypořádání obdržela ještě 330 kg zlata, které ČNB obratem prodala.

Navrácení části čs. zlata
Československo se k Tripartitní komisi přihlásilo s požadavkem restituce 45,3 tun zlata ukradeného nacisty. Šlo o 14,5 tun vynuceně převedených Německu ještě před okupací v březnu 1939, 23 tun převedených prostřednictvím BIS na Německou říšskou banku, 6,3 tuny odvezené Němci z Prahy v červnu 1940 a o zlato odcizené ve Škodovce a Zbrojovce. Čs. požadavek byl komisí skoro celý uznán, ale vzhledem k nemožnosti naplnit zcela požadavky všech zemí bylo Československu nakonec v roce 1947 přiřčeno 24,5 tuny. Prvních 6074 kg do Prahy dorazilo v dubnu 1948.

Jednání o navrácení zbylých 18,4 tun se ale protáhla ještě o 35 let. Situace se totiž zkomplikovala po nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Velká Británie a USA požadovaly finanční náhradu za znárodněný majetek svých občanů. Velká Británie žádala i splacení úvěrů, které za války poskytla k financování organizace a výzbroje čs. armády a zároveň i splacení tzv. mnichovského úvěru, který měl Československu pomoci překonat hospodářské komplikace po mnichovské dohodě. Válečné úvěry Československo uznávalo, ale počítalo s jejich splacením z reparačních pohledávek v Německu, k žádným reparacím ale jak známo nedošlo. Komplikovaná jednání se nakonec podařilo uzavřít začátkem roku 1982.

V čs.-britské dohodě podepsané 29. ledna 1982 se čs. strana zavazovala vyplatit celkem 24 266 619 liber jako úplné a konečné vypořádání všech britských nároků spojených s válečnými dluhy, náhradami za znárodnění apod. Britská strana se naopak zavazovala dát v Tripartitní komisi souhlas k vydání zbylého čs. zlata.

Ve stejný den byla podepsána i dohoda čs.-americká. V ní se československá vláda zavázala:

vyplatit 81 500 000 dolarů jako konečné vypořádání všech náhrad za znárodnění apod.
uvolnit zablokovaný korunový účet US Army vedený u Živnostenské banky ve výši 7 161 557 Kčs
uvolnit zablokovaný tzv. filmový účet amerického velvyslanectví u ČSOB ve výši 887 691 Kčs
vyplatit 4 869 868 dolarů jako vypořádání Úvěrové dohody o nákupu z přebytků americké armády ze dne 28. května 1946

Američané se naproti tomu stejně jako Britové zavázali k souhlasu s vydáním čs. zlata a ke zrušení blokace všech čs. majetků v USA.

Dne 20. února 1982 bylo zbylých 18,4 tun válečného zlata za přísných bezpečnostních opatření letecky dopraveno do Prahy třemi letadly Tu-154. Šlo celkem o 10 397,32 kg zlata v mincích a 8002,68 kg zlatých prutů.

Zmocněnec čs. vlády dr. Richard Král a náměstek ministra vnitra genmjr. Ján Pješčak zajišťovali přesun zlata do Prahy 20. února 1982 (foto: Návrat zlatého vězně)
Navrácené zlato v pražských sejfech nevydrželo ani dvacet let. Zlaté rezervy v době rozdělení Československa dosahovaly výše 102 tun. Stejně jako jiný majetek bylo i zlato mezi nástupnické republiky rozděleno v poměru 2:1. Zatímco Slovensko stále drží více než 30 tun zlata, ČNB většinu ze svých zlatých rezerv v letech 1997-99 prodala za průměrnou cenu 323 dolarů za troyskou unci s odůvodněním, že „historický výnos z investování zlata zaostává za výnosy jiných investic“. Většinu zlata se ČNB „podařilo“ prodat na cenovém dně a dnes v jejích sejfech zůstává již pouze necelých 11,5 tuny (platilo v lednu 2014).

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)

Vyšší zdanění extrémně bohatých povede maximálně k odlivu jejich kapitálu a nižším investicím v budoucnu. Jediná možnost by byla, pokud by toto zdanění akceptovaly všechny státy na světě. Hodně štěstí.

Průměrný počet slepic: 1 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

K čemu ČNB použila peníze z prodeje zlata?
Výnos z tohoto prodeje byl investován do přírůstku držby cenných papírů, jejichž celkové portfolio představuje rozhodující část devizových rezerv.

Ten kdo takhle krátkodobě hospodaří by měl býti trestán.Z dlohodobého hlediska za hromaděním zlata stojí určitá příprava na vyhrocené situace. Právě zlato představuje pevné aktivum, dojde-li k nečekaným situacím, které by postihly cenné papíry a měny. Očekává se proto, že hromadění zlata bude pokračovat i nadále.

Čína je v posledních dvaceti letech jedním z největších odběratelů zlata na světovém trhu. Čínská lidová banka jen mezi lety 2002 až 2019 rozšířila zlaté rezervy o 1 448 tun.
https://www.fintag.cz/2023/01/09/ceska-narodni-banka-zvysuje-sve-zlate-…

Průměrný počet slepic: 4.5 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

Zlato i když přetavíte zůstává zlatem, papír když spálíte zůstane popelem, digitální měna bez elektriky nemá žádnou hodnotu vypnete proud a máte jen tmu.

Průměrný počet slepic: 3.7 (6 hlasů)

In reply to by Anonym (neověřeno)

Trvalý odkaz

In reply to by Anonym (neověřeno)

Trvalý odkaz

naše kapitalistická vláda, přece stojí zato! Všechno je dnes pro pány, dokonce i banány!! Krédo kapitalisty: Na duši ser, chlastej a žer!

Průměrný počet slepic: 4.7 (3 hlasů)

In reply to by Anonym (neověřeno)

Trvalý odkaz

hrobu si peníze s bohatstvím nikdo nebere - memento mori

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

In reply to by Anonym (neověřeno)

Trvalý odkaz

Elektronická kniha nemá žádnou hodnotu bez elektriky. Papírová kniha se dá spálit na popel. Proto bychom měli začít všechen text raději tesat do kamene. Ten je odolnější. Na nevýhody nehleďme.

Přišlo by Vám podobné uvažování racionální?

Ano, technologický pokrok sebou nese vždy i nějaké nevýhody (například potřeba elektrické energie) ale výhody typicky výrazně převažují.

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)

Dáme robotům lidská práva, až si uvědomí, že jsou pro nás otroky?Papírové knihy ničí přírodu. Nebuďte sobci, kupte si čtečku.Existuje způsob, jak poznat, že stroje už začaly myslet jako lidé?Věří teď děti víc technologiím a robotům? Americký profesor tvrdí, že sex už nebude třeba. Budeme děti vyrábět v laboratoři?Průměrné IQ stále klesá. Důvod? Prostě jsme zlenivěli Chytré telefony zahání nudu. Ztrácíme ale kritické myšlení i kontakt s realitou.
Bohaté státy neúměrně drancují přírodní zdroje. Patří mezi ně i Česko?Jak bychom žili, kdybychom znali datum své smrti?

Průměrný počet slepic: 4.7 (3 hlasů)

Cítíte se duševně v pořádku?

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)

hloupěší odpověď to jsem Vám anonyme chtěl naznačit.
K tématu váky a válčení co je lidstvo na této planetě tak sebezničující prostředky vytváří v první řadě technologie pro armádu. Npř.:Obrovský význam v rozvoji rádiových technologií a v možnostech jejich využití sehrála 1. světová válka. Parní stroj změnil manufaktury v továrny.
https://www.youtube.com/results?search_query=karel+%C4%8Dapek+mluven%C3…

Průměrný počet slepic: 2.3 (3 hlasů)

Licoměrníku hypokritesi alias Anonyme narazil jsem na tohle forum náhodou v souvislosti se slepicemi mám problem s jednou která snáší stále stejná vejce mohl by jste mě poradit jak to udělat aby nesnášela jen bílá a začla snášet modrožlutá potřebuji je na velikonoce abych ušetřil barvu.

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)

Asi by mě nemělo překvapovat, že i teď mluvíte z cesty.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Já mám absťák!

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

nadávat na Rusy. Ten kdo tak nečiní, proti režimu se proviní! A demokratický režim jej označí za svini! Nehrej si synečku s "naší" demokracií, nebo tě "demokraté" brzy zabijí.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

byl mlád jako Jánošík a ještě k tomu Jura, pak do hor dávno prchal bych a řval přitom hurá!

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)
Trvalý odkaz

se nám ti dnešní mocipáni, přespříliš nenadřou, když nás všechny kvůli té jejich pravdě, do vězení zavřou!

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

In reply to by Zauber (neověřeno)

Trvalý odkaz

Mohou si to dovolit,
vždyt je zvolil všeholid.

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)