Dnes si prokydáme hentu muniční iniciativu, na kterou Fialova vláda tak strašně tlačila a kvůli které teď prý podle mééédií přijel i americký jenerál, aby Babišovi bezprostředně po jmenování vysvětlil, že by ji neměl rušit, bo je to super věc. Ukrajina je totiž krůček od vítězství, víme? Sice ještě přijde o Pokrovsk i Kupjansk, ale pak se to celé otočí k dobrému a Zelenský správně říká, že se nevzdá ani kousku ukrajinského území. Stačí jen přesvědčit Trumpa, že pokračující válka je v zájmu Spojených států. Ukrajina má ještě dost mužů, které může poslat na smrt…

Pamatuju si první velkou demonstraci v září 2022 na Václaváku. Sto tisíc lidí… Nikdo to nečekal. Krásná atmosféra, tisíce českých vlajek a z pódia víceméně zaznělo současné programové prohlášení vlády. A to, co v současném vládním programovém prohlášení není, to se teď stejně plní tak nějak samo. Především ty kecy o ukotvení v EU….

Nedávno jsem v jednom článku upozorňoval na neuvěřitelný rozhovor Jakuba Landovského, který na Českém rozhlase nahlas řekl to, co my, dezoláti, říkáme už tři roky. Že Evropa nemá ohledně války na Ukrajině žádný plán, že toho víc nakecá než udělá a že s ní teď při vyjednáváních nikdo nepočítá. Že sice „stojíme za Ukrajinou dokud bude potřeba,“ ale v praxi to nic neřeší.

Redaktorka mu na to opáčila, že přesně toto ještě nedávno sám prohlašoval.

Generál Zalužný se vrátil na Ukrajinu. Prý všude dobře, doma nejlépe. My, hloupí dezoláti hltající ruskou propagandu samozřejmě víme, že jde o klíčovou postavu celého dramatu, protože je velmi oblíbený, ba dokonce jeho aureola válečníka zastiňovala i Zelenského. Poslední dva roky války strávil v Británii jako velvyslanec a šířil tamodtud velmi znepokojivé myšlenky o ukrajinském nacionalismu, ale také byl znepokojivě realistický po vojenské stránce.

Vposledních dnech jsem se probíral starými dřevoryty z období Třicetileté války. Reje kostlivců, plesy příšer, pazhřivá těla… tehdejší umělci tvořili ve zjitřené atmosféře válečných (i meziválečných hrůz) a na jejich dílech se to projevilo. Věčné pravdy přestaly platit, válka byla náboženská, argumenty na protistranu nezabíraly, válku zastavila vlastně až úplně spálená země. Nikdo na té válce nevydělal, nevyřešila žádné problémy a trvalo dalších sto let, než se zahojily všechny její jizvy.

Na americký Den díkůvzdání odstartovala z kosmodromu Bajkonur raketa Sojuz, která na ISS vynesla smíšenou rusko – americkou posádku. O pár hodin později padl Andrij Jermak, který oznámil, že odjíždí na frontu. V Moskvě jednal s Vladimírem Putinem Viktor Orbán. Společný rozhovor se protáhl na čtyři hodiny. Do Moskvy rovněž míří americká delegace s novým upraveným mírovým plánem, který tentokrát nikam do mééédií neunikl a nikdo neví, co v něm doopravdy je. Do Kyjeva míří také americká delegace…

Pamatujete na americkou invazi do Iráku? Tenkrát potřebovali koalici ochotných z nových zemí NATO. Staří NATO harcovníci z Evropy do toho nechtěli jít. Byli k americkému vojenskému dobrodružství zdrženliví. Varovali před důsledky, nepřidali se a pořád mluvili o míru. Naštěstí se našla koalice ochotných, našly se osobnosti, které sepsaly patřičný dopis a našel se i Václav Havel, který to podepsal.

Vposledních dnech to vypadá, že majnstrýmu definitivně jeblo. Najedou nám agentura Bloomberg zveřejňuje rozhovory amerického vyjednavače Witkoffa s ruskými protějšky, aby bylo jasné, že jakýkoliv mír je proruský narativ, do toho se evropské (j)elity polácávají po ramenou, jak ten mírový plán vylepšily, Ruslan Stefančuk, předseda ukrajinského parlamentu, řekl, že mír bude, až se Ukrajině vrátí Krym a Zelenský naopak řekl, že s mírovým plánem souhlasí.

Nechte nám naši válku! Takový dojem jsem si odnesl z nedělních rozhovorů mezi Ukrajinou, USA a Evropou ve Švýcarsku. Ano, všichni chceme mír, ale musí to být mír podle nás. Tečka.

Pamatujete na ukrajinský výpad do Kurské oblasti v létě 2024? Chtěli dojít ke kurské jaderné elektrárně, což se jim nepodařilo, ale dlouhé měsíce pak drželi výběžek na ruském území. Válka tam vypadala úplně stejně jako jinde. Drony, drony, drony, boj o strategické silnice i strategické břehy, velmi pomalý pohyb fronty, severokorejští vojáci, kteří tam nabírali zkušenosti… A pak najednou to vzalo konec během několika dní.