Přátelé moji drazí, jistě jste si již v diskusi všimli, že elfové změnili taktiku, protože se ukázalo, že naše společenství jeden provokatér mlž nějak nedokáže rozebrat i když se snažil každý všední den po dlouhé hodiny. Proto došlo k přeskupení sil. 

já se ti musím k něčemu přiznat. V mládí jsem strašně zhřešil.

Cože? Že mě trápí svědomí? Ale kdež, to buď v klidu. To mně opravdu žíly netrhá, na svědomí jsem za celý život narazil jen jednou, a to je úplně jiný příběh. Ten hřích, to jsem se prostě dopustil - snad z mladické nerozvážnosti - chyby, a je mi poněkud líto, když vidím, jak v zásadě tutéž chybu dělá dnes, s odstupem několika desítek let, někdo jiný. Ale co: to je život. Dneska už to můžu říkat; nijak jsem o to sice nestál, ale jednou to muselo přijít.

Když se střílí z houfnice, tak granáty prakticky nikdy nedopadnou na stejné místo. Dopadají do cílového prostoru s určitou odchylkou. Existuje na to celá věda, která se jmenuje balistika. Z jejích pouček je možné vydefinovat určitý prostor do kterého dopadne většinové procento všech střel, ale stále některé letí i mimo. Válka pak znamená především zajistit, aby bylo dost střel na to, aby onen prostor dostatečně rozstřílely na hadry. 

Můj dnešní článek bude ošklivý. Budu nadávat, křičet, budu vzteklý a budu obrazně řečeno třískat vším co mi přijde pod ruku, budu zlej i na děti a můj vztek schytají zřejmě i ti, co si ho vůbec nezaslouží. Prosím čtěte dnešní článek právě s tímto vědomím. 

Začnu jedním biblickým příměrem:

JakuP skutečně seděl u mě doma, skutečně jsem mu naléval, když psal svůj článek, skutečně jsem ho pak překopíroval na Kydy a k půlnoci pustil. Předtím i potom jsme si dlouze povídali a pokračovali v tom i po celou sobotou, kdy jsme pálili letošní várku meruňek, aby bylo co pít na zabijačkách. Povídali bychom si i v neděli, ale nedostatek spánku a přemíra alkoholu... zkrátka už jsme skoro čtyřicátníci a tělo už prostě nevydrží. 

Sedím u Vidlákova počítače a zatímco mi Vidlák pohostinně nalévá burčák, já mu pěkně umyju hlavu slíbeným článkem o tom, co mě na Kydech tak hrozně štve. Nejvíce to, jak daleko je Vidlák publicista od Vidláka člověka.

Dezinformační web pro mě není ten, který přetiskuje články ze Sputniku, chválí Putina nebo prostě jen píše něco jiného, než chci já. Je to ten, který si rád přiohne informaci, nebudu-li už pateticky mluvit rovnou o pravdě, aby posloužila jeho zájmu, a nevadí mu patvar, který z toho vznikne. A občas mě zarazí, když něco podobného potkám u Vidláka.

Všimli jste si toho? Některé informace se objeví v médiích jen jednou a pak už o nich není slyšet.

Bylo to za války o Kosovo, už ani nevím, co to bylo za informaci, ale řekli to ve zprávách někde v 7 ráno a pak už to nikdy nezopakovali. Nebyla to informace, která by se jim hodila do krámu, protože přinášela spoustu otázek.

Zatímco čtete tento článek, jsem v letadle na cestě do Afriky. Budu učit černochy v Etiopii, jak se zachází s čističkou na obilí. Budu pryč celý následující týden a pokud se nestane žádná katastrofa, vrátím se domů příští neděli. Nemám přístup k internetu, nejspíš ani k poživatelnému jídlu, bo můj předchůdce byl v Adis Abebě půl roku a zhubnul tam čtyřicet kilo. Teď je prý řada na mně, ale jen na týden... 

Po celý týden nevyjdou žádné nové články. 

Abych vás ale neochudil o diskusi, dám do placu jeden odkaz, který vám musí vystačit až do další neděle: