Tento koncept je tu už od počátku lidstva. Silný obírá slabšího a jednat začne až tehdy, když potká někoho stejně silného. Na tohle nepotřebujete žádné římské kluby ani trilaterální komise, ani Sorose, ani nic podobného. Stačí aby někdo byl silnější.  

Tímto článkem chci pokračovat ve včerejším tématu tentokrát ně o katolické církvi, ale globálních elitách. 

Můj tatínek pracoval před plyšákem na sokolovském uhelném revíru. Deset tisíc zaměstnanců (možná i víc), povrchové doly a podobná situace jako na Ostravě. Jen jsme tam mívali podstatně méně smrťáků a důlních neštěstí. V jámě dlouhé deset kilometrů a široké pět kilometrů zpravidla nevybuchují plyny, nebortí se výdřeva a nedochází kyslík. 

Pamatujete si, bylo to před pár lety, to jsem ještě psal na Kosu, jak jistí studentíci tak moc šikanovali svoji postarší učitelku, která to nezvládla a zemřela? Samozřejmě nezemřela na nějaké bití, ale psychická šikana ji postupně odrovnala. Nejzajímavější na té kauze bylo to, že ti studentíci nebyli žádní dvoumetroví Rambové z Chánova. Nebyli to žádní mafiánští synkové, neměli velké svaly, nebyli to chlapi jako hora.

Na začátku odpovím Donaldu Trumpovi, proč píšu tento nekonečný seriál článků....  jednoduše proto, že se celkem nikde nic neděje, kromě toho, že jeho jmenovec v USA - v současné době prezident, vytváří různé tanečky a zdání krizí které pak vzápětí zase řeší. Vidlák má  také krizi, ale tvůrčí , protože není snadné napsat každý den něco, co by se dalo číst a tak pokračuje v nastoleném tématu v naději, že z toho třeba něco bude. Depresi z toho nemám a pokud mé články vyzněly jako výzva k aktivitě, či lamentování, že aktivita není, tak jsem to blbě napsal.

Vrátil jsem se domů na silvestra těsně před půlnocí. Tak jsem jen nahrál fotečku a šel do hajan. Nový rok jsem skoro celý prospal, ale když jsem po obědě vylezl, tak Vidlákovy kydy byly na hezkém čtvrtém místě v pořadí priorit hned za prasátky, manželkou a dětmi. Ale dost už o tom. Původně jsme měl toto téma nachystané na silvestra, ale myslím, že se dá probrat i dneska. Hodím tedy do placu události, které mi připadaly v uplynulém roce důležité a pokusím se o nějakou vidláckou předpověd budoucnosti. 

Takže: 

Víte, já všem těm eurohodnotářům vlastně rozumím. Stejně tak rozumím všem transatlantickým vazbařům, člověkům v tísni, vítačům, obráncům našich hodnot, aktivistům a ostatním. A začínám rozumět tomu, proč jich je vlastně tolik. 

Jistě, ti nahoře to nedělají zadarmo. Být aktivstou je dnes dobře placené. Transparenty jim vyrábí velmi kvalitní tiskárna, ani ty tyčky na okrajích se už nedělají podomácku, facebook a youtube dodá pokrytí, americká ambasáda dodá televizi a účastníky budete oslovovat díky kvalitnímu ozvučení. 

Dnes navážu na včerejší článek o tom, jak mám stále neodbytnější pocit, že budeme muset začít znovu od začátku. Popisoval jsem důvody, proč si to myslím. Napadlo mě, že bych mohl zkusit definovat to místo, kdy pokrok přestal být pokrokem a stal se pomalu pastí. 

Proč se nám náš svět tak strašně rozpadá? Protože ať kouknete na cokoliv, dotáhli jsme to na hranu slepé uličky. Ve jménu pokroku jsme ho udělali tolik že to ujž není k žití. Přitom na začátku bylo všechno pěkné, rozumné a bohulibé. Dám jen několik příkladů. 

tak, jak korodují měnícími se podmínkami mnohé, dříve neotřesitelné pravdy, tak už se dnes, po mnoha letech, stává věta, že šaty dělají člověka, pouze otřepaným klišé. Kravata u mužů mizí i na nejvyšších společenských úrovních a celkově je životní styl uvolněnější. Příznakem může býti fakt, že i u tak konzervativních národů, jako arabských, se začínají prosazovat krátké kalhoty, jak můžeme vidět i v uprchlické (migrantské) vlně, jev dříve absolutně nemyslitelný.