Jistě vám neuniklo, že v minulém týdnu britové zveřejnili zprávu, že už vědí, kdo stojí za útokem na agenta Skřípala a jeho dceru. Doložili to pár fotkami, harmonogramem a prakticky celý mainstream se mohl přetrhnout, by to všechno co nejrychleji zveřejnil. Mělo to palcové titulky, vyjadřoval se k tomu leckdo z celebrit i mocných. 

Dnes bych vám chtěl vyprávět další velmi typický příběh z naší korporátní praxe. Tentokrát to bude o tom, kterak Vidlák dotace řešil. Příběh to není ani veselý, ani smutný. Je prostě takový běžný. 

Chtěl bych vám dnes vyprávět jeden velmi typický příběh, který se v mnoha variantách opakuje pořád dokolečka. Jak jistě víte, pracuji v jedné z Babišových korporací jako investičn í technik. Mám na starosti všechna babišova obilná sila a k tomu hnojivářské areály. Moje práce zjednodušeně spočívá v tom, že nechávám opravovat všechno, co se porouchalo, plánovaně nechávám opravovat to, co by se porouchat mohlo a plánuji koupi nových strojů a zařízení podle toho, jak se vedení rozhodne, že se budeme vyvíjet. 

Jak všichni víte, jsem Vidlák obhospodařující malé polnosti. Mám s tchánem několik záhumenků a jejich úrodu zpravidla sežerou moje prasátka. Tchán je o něo větší sedlák a tak vlastní dva plnohodnotné malotraktory. Jeden si postavil sám. Motor z pionýra,  převodovka z moskviče, prostě co dům dal. Vystačil mu několik desetiletí. 

Na zemi existuje hodně míst, kde se lidi mají opravdu blbě. Hladomory, tropické nemoci, dětské armády pošahaných diktátorů, zemětřesení, tajfuny, hurikány, povodně, poušť, velmocenské zájmy, rabování přírody. Jsou dokonce nesmírně bohaté země, kde se lidi mají blbě. Kupříkladu taková Venezuela nebo Saúdská arábie. Sedí na takřka nekonečných zásobách ropy, ale většině lidí to k ničemu není. 

Tímto článkem bych chtěl vyhovět Targusově povzdechu, že si samozřejmě všichni vzpomněli na srpen 68 a nadělalo se kolem toho humbuku až běda, ale když došlo na přepadení vysílače v Gliwici, kterým Němci začali bez dalších schovávaček obsazovat Evropu, tak bylo ticho po pěšině a vzpomněl si jen ten prokremelký Sputnik. Tak abych to trochu napravil... 

Nechci si hrát na proroka a vlastně nemám vůbec radost z toho, co se děje. A tak doufám, že se mýlím a někde pod mojí rozlišovací schopností je něco, co otočí dějinný vývoj někam jinam.  A bohužel, to co přijde vůbec nezávisí na našich politicích a to ani v případě, že by jsme si tady zvolili to nejlepší a nejdokonalejší. 

V uplynulých dnech mají v Německu veselo. V Chemnitzu byl ubodán Němec kubánského původu, což zařídil syrský uprchlík. Pak začaly demonstrace. Ti, co už toho mají lné zuby a proti nim ti, kteří by rádi pokračovali v politi

Nebudu chodit kolem horké kaše. Jestli mnou popsaný Mansteinův paradox funguje, tak Česká televize musí být jeho typickým příkladem v praxi. 

Je to obrovská instituce. Má regionální pracoviště, stovky a tisíce zaměstnanců.

Má obrovský archiv, kde si může najíst na každého něco. Pokud jste někdy v televizi něco plácli, pokud chtějí, mohou to na vás vytáhnout. 

Je materiálně vyfutrovaná. Má své zbraně - kamery, studia, střižny, vysílače, auta, náklaďáky, dieselagregáty, všechno. Když na to přijde, jen tak vysílání nevypnete. 

Právě jsem přijel s dětmi domů. Týden bez internetu byl super, vzpomněl jsem si na normální češtinu a vybavila se mi slova jako divizna, mateřídouška, bříza, voda, oblázek a tak. Děti zjistily, jak se žije bez vypínače světla, bez kohoutku na vodu a kolik dá práce se udržet naživu a umytý, když tam nevede silnice ani proud. 

Ale užily si to. Bude to stačit na nějaké slohovky ve škole, dokonce i s mravním ponaučením. 

Máme tu padesáté výročí okupace. Dne 21.8.1968 jsme byli přepadeni z pěti stran pod vedením Brežněva, v Blaníku se nepohnula ani myš a celá ta okupace nás stála nějakou stovku mrtvých, pár stovek zraněných a dvacet let obživy cizí okupační armády.