Dostal jsem vynadáno, že se v posledních dnech zabývám takřka výhradně zahraniční politikou a málo řeším náš domácí rybníček a vynechávám z dění hnutí Stačilo! Tož mi dovolte, abych to dneska napravil a zároveň vysvětlil, proč je jednodušší přemítat o nevyzpytatelném Trumpovi a jeho geopolitických nápadech, než o sestavování nové české vlády. Geopolitiku tedy dneska necháme na pokoji a rozhovory o míru v Moskvě odbuďme laakonickým: „Dohodli se, že se dohodnou.“

A teď k české povolební situaci, která den ode dne více zapáchá:

Jak je mým blogerským zvykem, podíváme se v dnešním článku na události kolem sestavování vlády z jiného úhlu. Včera jsem se zamýšlel nad rolí Andreje Babiše a řešil jsem, zda vůbec chce s Motoristy do vlády a jestli jeho trpělivé čekání a přešlapování kolem prezidenta není náhodou způsobeno tím, že s Motoristy vládnout vůbec nechce. Dnes si prokydáme variantu, že koalice je naopak v dobré vzájemné shodě a postupuje v souladu a promyšleně.

Takový pocit jsem měl ze včerejší tiskovky Andreje Babiše poté, co se vrátil z Hradu, prezident si prohlédl jeho nominace na ministry, oznámil, že k Turkovi má výhrady, i když ho přesunuli na „reputačně bezpečnější“ ministerstvo životního prostředí a zamini si vezme Macinka. Vstřícnost nové koalice nebyla vyslyšena, Andrej nebyl jmenován premiérem, ale stane se tak do týdny, co oznámí, jak vyřeší svůj střet zájmů. Zkrátka a dobře, Babiš se postavil před kamery, převyprávěl svými slovy, co mu prezident řekl s tím, že si o Turkovi s Motoristy ještě promluví.

Samé hrozné věci, se šeptají v kuloárech, přátelé. Třeba o tom, že v SPD je obrovské pnutí, že jsou straníci naštvaní jak volby dopadly a viní z toho Okamuru. Nejenže pět poslanců za SPD není z SPD a není jasné, jak budou hlasovat, ale dokonce i dlouholetí SPďáci jsou na svého šéfa nabroušení. Nebo třeba se šeptá o tom, že mnoho poslanců hnutí ANO si nedovede představit, že by právě Tomio měl být předsedou sněmovny. Nepředpokládám, že by někdo chtěl volit Bartoška, kterého chtějí Lidovci nominovat, ale náš japonský samuraj to prý nemá vůbec jisté.

Kolik článků vydal v posledních dnech Deník N o Filipu Turkovi? Víc než sto. Kolik článků napsal ve stejné době o Dozimetru? Šest. Junge Front Heute vydala o Turkovi asi padesát článků a o Dozimetru devět. Deník N pak přesunul odpovědnost na bývalého Turkova kamaráda Vojtěcha Dobeše, který prý pořídil screenshoty Turkova fejsbůku a pravdomluvní intervjuci z Idnesu zase vypátrali ty, kteří tenkrát s Turkem diskutovali a dneska přicházejí o práci. Ne, nepíšu to, abych tady odhalil šokující mediální praktiky.

Psát o příměří v Gaze a Trumpově mnohabodovém mírovém plánu na Blízkém Východě bylo zcela zbytečné. Stejně všichni řešili Filipa Turka a jeho fejsbůkové nacipříspěvky. Jen tak, nádavkem, ještě přidali informaci, jak (teď už nejspíš bývalý) kandidát na ministra zahraničí vyhrožoval před osmi lety zaměstnanci saúdské ambasády (to je ta země, která na jedné takové ambasádě rozřezala novináře Chášukdžího) a objevil se celý dokument s patřičnými odkazy.

Tak nám Deník N zveřejnil pěkně seřazené všechny politicky nekorektní výroky Filipa Turka, asi od jeho patnácti let až dodnes. Jo, internet… Cokoliv tam napíšete, to tam zůstane navždy a bude použito proti vám v té nejméně vhodné chvíli. Třeba, když bude Andrej Babiš sestavovat vládu, prezident si bude klást podmínky a natahovat čas, aby neformální mluvčí BIS, Zdislava Pokorná, mohla vypustit patřičný kompromitující materiál. Zajisté je něco podobného nachystáno i na Okamuru. Nejjednodušší totiž je, prostě jen foukat do cizích ohníčků a doufat, že se rozhoří.