Je to už hodně dávno, psal jsem tady o zemědělství a mnohokrát jsem konstatoval, že ať se stane na světě cokoliv, ať je katastrofa jakkoliv velká, ať je válka nebo mír, ať je hladomor nebo blahobyt, sedláci vždycky vyjedou a obdělají pole. Každé jaro se půda zazelená a každé léto jsou žně. Obdivoval jsem to tehdy… dokonce i na té východní Ukrajině, kde se střílí a probíhá tam totální válka, hned za frontou jezdí po polích traktory a pokud se fronta posune, padlí pak leží ve vzrostlém obilí plném kráterů. Je to věčný princip. Počátek. Nezměnila na tom nic ani průmyslová revoluce.

Přátelé, zítra vyvrcholí bezmála čtyři roky naší práce, která začala tím, že v minulých volbách do poslanecké sněmovny propadlo milion hlasů. Za čtyři roky se z malého blogu stal velký blog a z malého blogera se stal předseda hnutí Stačilo! Po celou dobu jste mě podporovali, umožnili jste mi, abych se tomuto úkolu mohl věnovat na plný úvazek a zároveň mít zajištěnou rodinu. Umožnili jste mi pracovat, fungovat, dali jste mi dostatečné finanční zázemí, povzbuzovali jste mě a pak jste se ujali celého hnutí Stačilo!

Takhle to v devadesátkách začalo, ne? Daní za svobodu, protože svoboda není zadarmo a demokracie je úplně něco jiného než totalita. A tak zkrachovaly Harvardské fondy a Kožený se nám za to dodnes směje. Přidejte si Poldi Kladno, plzeňskou Škodovku, DAK Slušovice a stovky a stovky dalších podniků. Pak přišlo velké propouštění na Ostravsku, Sokolovsku, Chomutovsku… A inflace, která vymazala lidem předrevoluční úspory…

Když jsem zjistil, že Vidlák je svým druhým já nucen předělat článek o jisté osůbce, která dělá dusno v řadách spletených s vedením ČT, rozhodl jsem se rovněž zareagovat a pokusit se vysvětlit svůj náhled, a to podle slov klasika: znovu a lépe.

Takže v první řadě - z mé perspektivy tato mladá dáma působí na své okolí jako malá, šedá, naprosto bezvýrazná myška.

NA PRÁCI PRO KAŽDÉHO za důstojnou mzdu stála levice po celou dobu své existence až donedávna

----

Určitě ne. 

Teda alespoň pokud počítáme komunistickou stranu do levice. 

Všechny ty Gulagy, kde se stavěly silnice, vlakové tratě, dopravní kanály, kácely stromy na Sibiři, plácaly cihly a plat tam nebyl žádnej a dvě misky kaše k obědu místo jedný už byla událost tak pamětihodná, která se objevila hned v několika románech. Byla to otrocká práce. Nic důstojného a už vůbec ne za důstojný plat. 

Jak možná někteří ze čtenářů Kydů zaregistrovali, byl jsem loni nucen lehce změnit profesi. Zatímco jsem se několik dekád nepřetržitě válel v autě, nyní se válím pod auty. Výhodou je skutečnost, že už nemusím několikrát denně šplhat do výše tří metrů, nýbrž si lehnu do přízemí. To jest na zem a skoro rovnou tam, kde mne to napadne. 

Tedy je pravdou, že mne vždy napadne místo asi tak o metr dál, než je potřebné, abych při tom mohl pracovat. Ale jako bonus za to polehávání dokonce beru peníze.

Tato poměrně lehká práce má ovšem několik nevýhod: 

Vážení přátelé a čtenáři

Dnešní článek je o jeden nadpis níže - Rejpalčin deník je vám plně k dispozici. 

Já mám na vás zároveň  jednu prosbu. Vím že mě čte hodně lidí z vesnic, kteří mají doma po půdách ještě lecjaké poklady, které nechtějí vyhodit, ale zároveň vědí, že je už nebudou používat. Je jim prostě líto, aby blbuvzdorné věcičky, které jim usnadňovaly život celé generace skončily na smetišti jen proto, že se doba změnila. 

Pod mým včerejším článkem se rozhořela diskuse Mezi Lacem G.  Targusem a dalšími ohledně situace dnešního živnostníka, jeho životních peripetiích a strastech, úředním šimlovi, roli našeho premiéra Velkého Andyho a tak vůbec. Téma se mi zalíbilo, pojďme se mu dneska pověnovat víc. 

Já osobně jsem byl celý život zaměstnanec. Od devatenácti, už dvacet let. Nejprve v malé firmě, pak ve středně velkém strojírenském podniku a dneska v fakt hodně velké firmě vlastněné ještě větší korporací.

V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání.