Prvních třicet let života jsem prožil v západních Čechách, nedaleko od německých hranic. Když jsem v osmnácti začal pracovat, prakticky všechna činnost se vždycky tak či onak týkala spolupráce s německými firmami. Všichni moji přátelé buďto dojížděli do Německa za prací, nebo pro Němce něco montovali či vozili. Všichni se specializovali na spolupráci s Němci, všichni se ucházeli o německé zakázky, všichni chtěli marky a potom eura. Já uměl německy, tak jsem neměl o místo nouzi. Vzali mě bez praxe, stačilo, že jsem se domluvil a byl jsem schopen komunikovat.

Tak konečně zapršelo i v našich končinách. Ne nějak moc… prostě jen přešla jedna bouřka a strniště dostala alespoň trochu vláhy. Žně to nepokazilo, už je totiž po nich. Déšť maximálně namočil slámu, ta ještě není všechna pod střechou a kdo mohl, vytáhl diskovací pluh, aby využil situace, kdy se člověk ani traktor nebrodí prachem. Včera všichni podmítali strniště, až se z nich kouřilo.

Přátelé, celou sobotu jsem pilně pracoval s partou skvělých lidí na sýpce. Připravovali jsme okenní otvory pro nová okna, která se začnou osazovat v příštím týdnu, užili jsme si hezký den a zjistili jsme, že alespoň v Oleksovicích je svět ještě v pořádku. Proto dnes pustím zhruba rok starý text, který jsem napsal poté, co naše přední presstitutka, Ivanka Svobodová, vydala článek o temných vidláckých nitkách, které mě spojují s tajemnými miliardáři.

Moji dlouholetí čenáři vědí, že se označuju za levičáka. Takového toho klasického levičáka, který chce, aby pracující člověk z platu uživil rodinu, zajistil si vlastní bydlení, měl dostatek dětí a měl volný čas na to, aby mohl milovat národ i vlast. V tomto ohledu nejsem ani trochu internacionální ani kosmopolitní. Myslím si, že národní stát je to nejrozumnější uspořádání pro vyvážený dostatek blahobytu i dostatek svobody a všechno ostatní je krok zpět.

Přátelé, konec tohoto pracovního týdne jsem strávil ve velmi milé společnosti jistého majitele pily a zároveň výrobce palubek, trámů, desek a všeho možného řeziva, který je mým dlouholetým čtenářem a když se dozvěděl, že začínáme řešit nákup dřeva pro rekonsturkci sýpky, hned nám nabídl vše potřebné za režijní ceny. Každý den jsem znovu a znovu překvapován, kdo všechno je součástí naší komunity a jak rozmanité mohou být formy podpory.

Přátelé, na fotografii pod článkem uvidíte moji dceru, kterak na sýpce uvolňuje z omítky původní okenní rám, aby špaletu nachystala pro nové okno. Má čerstvě po maturitě, kterou zvládla na samé jedničky a pochvalu od maturitní komise, dostala se na všechny vysoké školy, kam se hlásila… „táto, mám všechno hotové, s čím potřebuješ pomoct? Chci si vyčistit hlavu u normální práce.“ S dnešním textem to nemá téměř žádnou souvislost, jen jsem chtěl projevit svou hrdost i úlevu, že na studijní výsledky mé dcery neměla má činnost minulých let negativní vliv.