Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Nebudu si na nic hrát, k napsání dnešního článku mě inspiroval Johny Máslo se svým včerejším komentářem. Tímto mu děkuji. A tak jsem se rozhodl, že si jiným způsobem zopakuji svůj článek na Kose někdy z počátků mého psaní a doufám, že mu tento článek odpoví na všechny jeho otázky či projekce.
Musím říci, že bych si reprezentativního prezidenta představoval maličko jinak než Zemana. Ale neříkám to pro jeho názory, spíš pro jeho stáří. Stejně tak mám poněkud jiné představy o nástupci TGM. Zkrátka jsem stejný český sentimentál, jako tady většina. Mám oči navrch hlavy, když potkám skutečného gentlemana anglického střihu. Zeman takový není. Ale je fakt, že Jan Žižka vypadal spíš jako Zeman než jako princ Philip. Zkrátka v čele státu by se mi líbil někdo, kdo by jako v Anglii dělal tu stabilitu, soulad s tradicemi, sepětí s dějinami a vlastní minulostí.
Ještě než začnu s dnešním tématem, musím se omluvit katalánskému premiérovi Puigdemontovi. Dobrovolně se vydal belgické policii a zdá se, že má větší smysl pro realitu, než jsem si myslel a zdá se, že v tom nechce svoje kamarády nechat samotné. Tím pádem začíná mít morální převahu a morální převaha je víc než tanky, policajti i jakákoliv státní či soukromá moc. Odvolávám všechna silná slova, která jsem na jeho adresu řekl a nadále si myslím, že blbec je jenom Rachoj a španělský král. A teď už k dnešnímu tématu.
O Katalánských snahách o samostatnost jsem se zde už jednou rozepisoval. Katalánci vyhlásili referendum o nezávislosti, Španělský soud o označil za nelegální a centrální španělská vláda pustila do ulic ozbrojené policajty, aby konání referenda zabránili. Samozřejmě policajti ničemu nezabránili, zvládli tenkrát obsadit jen mizivé procento volebních místností, zranit na devět stovek obyčejných lidí a jejich přítomnost se stala vítanou záminkou separatistů, proč přišlo k referendu jen čtyřicet procent voličů.
Tento námět nosím v hlavě už dlouho. A mám z něj zároveň trochu obavu. Rozumějte, jsem vlastně normální člověk. Mám rád teplo ústředního topení, vyhovuje mi pohodlí dnešního vyspělého světa. Je příjemné ráno jet do práce autem, které má topení i klimatizaci. Je hezké otočit kohoutkem a teče voda, která v sobě nemá žloutenku. Papírové pleny ušetřily mé ženě kupu práce a po použití se hodily do popelnice a popeláři to uklidili někam za město na skládku. Dukovany mě zásobují elektrikou díky které mohu kropit zahradu vodou ze studny a nebo datlovat tento článek.
Vidlákovy kydy existují v ostrém provozu pět měsíců. Říkal jsem si, že by to stálo za takovou menší bilanci.
Celkem vyšlo 113 článků, další jsou v zásobníku.
Snažil jsem se, aby každý týden vyšly nejméně tři články. Vždycky se to nepodařilo, ale také tu a tam vyšel každý den v týdnu alespoň jeden článek.
Postupně se na tomto blogu podílelo dvanáct autorů. Všem děkuji a doufám, že mi zachovají přízeň.
Z původních sto unikátních přístupů denně stoupl počet čtenářů na osm set denně.
Nejsme Švýcarsko. Pořádné referendum je tu spíš výjimka. Udělá se jen tehdy, když je jasné předem jak dopadne. Nehlasujeme tady o základním příjmu, nerozhodujeme o dálnicích, o zahraniční orientaci. Nejsme Švýcaři, nedá se nám svěřit rozhodování, protože nejsme demokraticky dost vyspělí, máme špatné informace, jsme všeobecně xenofobní a vlastně do té skvělé západní Evropy vůbec nepatříme.
Provizorně mám počítač vyřešený (díky všem, co mi pomohli) a tak mohu psát dál. Musím říci, že mě úplně svrbí prsty a mám pár článků v zásobě. Alexi, snad se nebudete zlobit, když budu k vašim článkům přidávat další, protože mám jedinou obavu, že mě někdo předejde a já nebudu mít postřeh jako první.
Takže dnes to bude o vyjednávání:
Jak jste se už dozvěděli od mého bratra, mám problémy s počítačem. Bude pro mě poněkud obtížnější dodávat čerstvý materiál na sklo. Naštěstí jsem měl v záloze Alexe a jeho články, které budou postupně vycházet ode dneška do čtvrtka. Do té doby snad moje potíže pominou.
Je na čase nechat také naši politickou scénu vychladnout a vyjednávat. Je na čase, abych chvíli nepředbíhal dobu a raději komentoval výsledky, než prorokoval nesmysly. Zkrátka není nic staršího než včerejší zprávy...
Díky Alexi.
Průměrný český volič je podle mě prostě borec. Potvrzuje to už několikery volby. Mám po dnešku z té naší demokracie vlastně dobrý pocit. Když to zjednoduším:
