Včera mi přišel tento e-mail: 

Nechci být alarmista. Nevidím bubáka za každým keřem, pokud jsem někdy skeptický, snažím se, aby to bylo spíše optimistické. Nevěřím konspiračním teoriím a ani náhodou si nemyslím, že by náš svět ovládala banda Iluminátů, světové židovstvo, nadnárodní korporace nebo banky. Ani ten Soros pro mě není žádný mefisto, rozhodně ne větší, než třeba Miroslav Kalousek, který kdyby měl ty miliardy, nejspíš by byl ještě mnohem nebezpečnější. Neděsím se ani Putina, ani Merkelové.

... obrať se na chudé lidi. Jen chudí lidé jsou ochotní pomoci. 

Tuto větu vtiskl John Steinbeck do úst své hrdince z románu Hrozny hněvu. A má velkou pravdu. 

Zabijačkový maraton mám za sebou. Umyl jsem zamaštěné ruce, otřel ústa od prejtu a propláchl tělo pálenkou, abych to nějak přežil. Tři ze čtyř mých letošních prasat to mají za sebou, několikmrazáků je naditých k prasknutí, škopky jsou plné naloženého masa a pomalu budu roztápět udírnu. Za čtrnáct dní si to v menším ještě jednu zopakuji s posledním čuníkem a do jara budu sedět před krbem, ukrajovat uzené a číst Vojnu a Mír. Do rozmrznutí půdy a oschnutí rolí mám klid. 

Milí přátelé a čtenáři

Počínaje dneškem se Vidlák plně dává do služeb své živočišné výrobě. Do konce tohoto týdne bude doma veselo při zabijačkách. Bude tu hodně jídla, pití, přátel a vůbec všeho, co dělá svět snesitelnějším. Až do neděle proto nevyjdou žádné další články. Prsty od sádla by stejně klouzaly po klávesnici a zrak zamlžený od vůně prejtu by neumožňoval žádnou korekci. A to nemluvím o tom, že budeme všichni napití a tudíž nezpůsobilí k jakékoliv věcné debatě. 

Chtěl bych dnes volně navázat na text o VŘSR. Udělám takový oslí můstek a dnešní době. Víte znám jednoho emeritního faráře, který si prošel v padesátých letech Jáchymovem, byl celý život perzekuován a dnes jako důchodce nechápe, jak je možné, že se nás mladých ta otázka komunismu za s tak nedotýká. Vždyť je to zrůdná ideologie, která zničila tisíce životů! Tento farář byl šťastný, když bratři Mašínové dostali svoji medaili a vedli jsme spolu velmi vášnivé debaty o tom, jací vlastně byli. Nakonec se diskuse zasekla na tom stejném...

Nechtěl jsem zapomenout na stoleté výročí VŘSR, ale Vlk na Kose se tématu chopil velmi dobře a po faktografické stránce jsem k jeho  článkům neměl co přidat. Mohl jsem si dovolit chvíli počkat, pokusit se obejít celou tu velkou revoluci zezadu a podívat se na ni více po vidlácku. Až dnes ráno mi to trochu sepnulo a tak zkusím přidat pohled z vesnického dvorku. 

Když dělám zabijačku, sejde se mi na ní vždycky fůra lidí. Staří kamarádi, kamarádi kamarádů, nové tváře, hosté ze vzdálené ciziny, chlapi, ženský, matky, dcerušky, dokonce i vegetariáni. Jeden můj kamarád má jaterní chorobu, kterou si uhnal návštěvou Michelinských restaurací... Když si to tak vezmu, dneska je asi v módě, že každý něco nejí. Ten nejí maso, ten nejí jen vepřové, ten se nemůže ani podívat na vnitřnosti, další z rituálních důvodů nejí krev, pak tu a tam někdo nepije kořalku, jiný zase víno a někdo nemá rád coca-colu.

Ještě jednou se vrátím ke včerejšímu článku a komentářům. Zaznělo tam, že nestačí mít jen tu rodinu, zázemí, víru, ale že člověk musí mít nejdřív štěstí. Protože pokud ho nemá, je mu všechno to ostatní dost na nic.  Tož zkusím k tomu napsat nějaký vidlácký postoj: