Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Chtěl bych dnes navázat na poslední článek o výchově dětí. Respektive chtěl bych ho použít jako oslí můstek k dnešnímu tématu, které by se už mělo dotýkat vánoc. Začnu tentokrát hodně zeširoka.
Jeden můj známý mi nadhodil téma o dětech... sám má doma dvě děti a jeho žena má pocit, že se dětem málo věnuje, prý co si o tom myslím... Řekl bych, že to stojí za obsáhlejší odpověď.
Chce se krátce vrátit ke Gerdově článku o České televizi a rozhlasu... a hlavně k diskusi pod tímto článkem. Rozumím Gerdově motivaci, rozumím i motivaci diskutujících čtenářů a pokud si někdy pustím na ČT nějakou publicistiku, je mi do pláče nebo do vzteku. Tendenční zpravodajství, nepokryté nadržování jedné straně... třeba mě osobně strašně uráží, jak při zveřejnění nějakého průzkumu dávají ostentativně najevo, že "ten špatný názor" mají ti nevzdělaní a venkovani a naopak "ten správný názor" mají ti měšťáci a vysokoškoláci...
V minulém článku jsem nakousl důležité, ale prozatím nerozebrané téma a tím je voda v krajině. Napsal jsem, a za tím si stojím, že tři čtvrtiny úspěchu zemědělce vždycky závisejí na tom, jestli naprší. Pokud nenaprší, nezachrání to žádné hnojivo. Voda je ten nejdůležitější prvek celého zemědělství a až v posledních letech si teprve společensky začínáme uvědomovat, jak moc jsme na ní závislí.
Přišel mi dnes mail od Myškina:
Ahoj Vidláku
co si myslis o tychto clankoch ?
je to zamerane na tzv permakulturu ale pocul som uz aj kritiku tohto sposobu hospodarenia
kedze sme sa o tom bavili a dokonca si aj napisal nejake clanky radsej sa ta spytam ze ako to vidis ...
Myškin
http://www.chovatelahospodar.sk/clanok/pestovanie-bez-orania-258
S včerejším Čmoudovým textem v mnohém souhlasím. Rozumím té motivaci, v mnoha případech bych argumentoval stejně a proto jsem ho bez problémů pustil na sklo. Měl jsem ho doma týden a musím říci, že jsem o něm týden přemýšlel. Především tedy o tom, co je už v názvu. My a oni. Čmoud říká, že neuznává žádné MY, kteří jsme kolonizovali Afriku, nechali hladovět černochy a podobně. To dělal někdo jiný, my tím nejsme vinni.
Občas mám nutkavou touhu číst. Zpravidla to na mě přijde někdy v prosinci po poslední zabijačce. Dvůr je uklizený, chlívek prázdný, všechna udělátka umyta a uložena na své místo, už zbývá jen udírna a gastronomické zážitky. Do jara není co dělat. A tak sedávám u internetu a čtu si. Dnes jsem dostal chuť na stránky našich prezidentských kandidátů. Prostě tak nějak si počíst to, co o sobě sami napíšou. Jako z Cimrmana:
"A v čem vyniká ten Cimrman?".
"Prej ve všem."
"A kdo to něm říká?"
"On."
Gerd v předchozím článku vznesl dotaz, co nejlépe chovat jako záhumenkář. Myslím, že to stojí za obšírnější odpověd:
Tož se nám to blíží. Prezidentská volba je na spadnutí. Kandidáti jsou jasní, nejvyšší správní soud zřejmě žádné překvapení nespustí, tož tedy máme uzavřenou devítku kandidátů. Bezděky mě napadá replika z Pána prstenů - devět prstenů mužům, každý je k smrti odsouzen... Zkrátka a dobře o většině kandidátů jsme to věděli dlouho dopředu a jediným překvapením je náš chlap z gulama - Mirek Topolánek, jehož největší přednost si jistě všichni pamatujeme z fotek v Berlusconiho vile.
Znám lidi, kteří stav společnosti kritizují už dlouho. Například můj tatínek. Když se zamyslím, minimálně od půlky devadesátých let jsem tu a tam od svého otce zaslechl nějakou sžíravou poznámku. Tak pěkně po česku pořádně skeptickou. Postupně jeho krititka zesílila, obzvlášť když pak došlo na zásah NATO proti Srbsku a od přelomu tisíciletí už nebylo nutné se nijak omezovat, bylo co kritizovat na všech frontách:
