Severní Korea vystřelila balistickou raketu přes Japonsko. Takovou tu velkou věc, která uletí tisíce kilometrů daleko, stovky kilometrů vysoko a unese atomovku. Raktea přeletěla přes suverénní stát a dopadla za ním do moře. Místo dopadu není důležité,ale určitě je to potvrzení Kimovských řečí o tom, co všechno už dovede trefit. Není to poprvé. Raketa přes Japonsko už letěla. 

Jistě znáte tu mnohokrát omletou historii, kterak arcizloduch naší politické scény Andrej Babiš připravil o všechno vzor všech ctností, zemědělce Bohumíra Radu. Bylo na toto téma několik reportáží, ba dokonce tato aféra zaujímá čestné místo v knize o zlých činech Andreje Babiše. Jen to ve zkratce zrekapituluji, pokud máte zájem, internet je toho plný, snadno najdete širší souvislosti... 

Do voleb je vlastně nedaleko. Co nevidět skončí prázdniny a pak budeme pravidelně a velmi intenzívně oblažováni naší politickou scénou. Letošní volební kampaň bude relativně krátká a tak bych si myslel, že bude o to zlověstnější. Všechny PR týmy mají nabito, volební strategie jsou vypilovány, prachy přetekly reklamním agenturám, spojenci i nepřátelé jsou označeni a co nevidět to vypukne. Nechtěl bych přijít s křížkem po funuse, opět slyším trávu růst a kdybych se náhodou trefil, tak bych chtěl, aby to vypadalo ne že hádám, ale že mám talent...

„Žene se bouře,“ poznamenal Michail. A opravdu, nad obzor začaly vystupovat těžké mraky. Hromadily se, stále rostly a v kontrastu s bílou pustinou tajgy, se zdály být mnohem větší a hrozivější, než ve skutečnosti. Dohled se zdál krátký, obzor končil co by kamenem dohodil, ale obloha nad nimi tvořila úplně zřetelnou báň. Ne, netáhla se rovně, naopak, jako obrovský zvon, svažovala se příkře k onomu blízkému obzoru. Rostoucí cáry černých mraků vypadaly jako chapadla, co se napřahují k lokomotivě.

Obraz v dalekohledu se přestal chvět. Střelec pootočil kolečkem dálkoměru, zaostřil na hlavu důstojníka uprostřed hloučku a nitkový kříž umístil přesně na spánek. Osm set šedesát pět a půl metru, zahlásily červené cifry v horním rohu zaměřovače. Obraz se trochu chvěl, na tuto vzdálenost nebylo divu. Ještě vteřinku střelec korigoval své zaměření, pak natáhl prst ke spoušti a v mezitepu srdce stisknul spoušť.

„Hlášení o zpoždění,“ ozvalo se z ampliónu. Osobní vlak ze směru Mariánské Lázně a Dolní Žandov, který dále pokračuje ve směru Luby u Chebu bude na příjezdu asi devadesát minut opožděn.“

Tatko se mě v jednom komentáři ptal na termín, který jsem uvedl v minulém článku - že lidé mají lidská práva nechtít dělat. Prý ho to zaujalo. Nejprve jsem chtěl odpovědět v komentáři, ale pak byla má odpověď stále delší a delší a tak ji tu máte jako článek:

Dneškem počínaje budu týden mimo počítač. Ale abych vás čtenáře neochudil o nové články, vězte, že jsem kdysi zamlada psal povídky. Příští týden jich pár vyjde, abyste měli svoji pravidelnou dávku písmenek na těchto stránkách.  Já se zatím budu kochat českými luhy a  háji zblízka. 

Takovéto poselství přednáší ve svém románu Jméno růže italský postmodernista Umberto Eco. Myslím, že je to hluboký poznatek, který platil v temném středověku stejně jako dneska. Je to poměrně jednoduché. Každá společnost má svůj okraj. Takový okraj společnosti může vypadat různě a poměrně pestře. Jsou tam zaměstnanci bez zaměstnání. Lidé bez vzdělání, ale i ti, kterým je vzdělání na nic, protože je stejně nikdo nepotřebuje. Lidé v dluhové pasti, protože věřili reklamám.  Oškubaní singles po drsných rozvodech.

Policie požádala sněmovnu o vydání Babiše a Faltýnka. Policii řídí ministerstvo vnitra v čele s Milanem Chovancem...

Nejsem žádný analytik, který má svoje zdroje. Nemohu se pochlubit větším vhledem do problematiky. Jsem v pozici Ericha von Daniken a mohu jen spekulovat. Všechno, co vím, to mám z veřejných zdrojů. Ovšem současná kauza myslím za nějakou tu spekulaci stojí.