Včera se děly zázraky. Jeden za druhým. Jsem z toho doteď poněkud mimo, bo jsem nic podobného nečekal a tak se z toho musím vypsat. Ale začnu úplně od začátku. 

Bylo to o posledních vánocích. Loňský rok pro mě dopadl úspěšně a oproti plánu jsem našetřil i nějaké peníze navíc. O Štědrém večeru, když už se rozdaly všechny dárky, zjednal jsem si ticho a velkohubě pravil, že v létě pojedeme k móři. Máme našetřeno, nemusíme se moc žinýrovat a koukat na korunky, tož naše ratolesti mohou mít středomořský zážitek. 

Předevčírem Rusové zveřejnili dosud nepublikované materiály o největším jaderném testu všech dob. Bylo toho plné zpravodajství, ba i ti největší rusobijci tuto navýsost zajímavou zprávu přetiskli. Car bomba o síle padesáti milionů tun TNT klesá z bombardéru a udělá atomový hřib stoupající do nejvyšších vrstev atmosféry. Výbuch na stokilometrovou vzdálenost zapaluje stromy a ohnivá koule má průměr třicet kilometrů. K tomu komentář, že bomba mohla být i třístupňová a mít dvojnásobnou sílu. 

Andrej Babiš chce řídit stát jako firmu. Dones omílané klišé jeho politických začátků. Klišé po všech stránkách, protože nemá žádnou vypovídací hodnotu. Z Andrejových následných komentářů nikdy nevyplynulo nic konkrétního, jak by to mělo fungovat. Myslím, že o to také nikdy nešlo. Bylo to jen klasická marketingová fráze, která měla poukázat na to, že stát je těžkopádný, pomalý a naopak soukromý byznys je mnohem pružnější a druhý nejbohatší oligarcha naší země právě tuto pružnost přenese do politiky. Nikdy za tím nebylo nic víc a vlastně ani nemohlo. 

Začátek letošního léta přinesl na české železnici sérii nehod s tragickými následky a velkými materiálními škodami. Přestože vyšetřování těchto smutných událostí stále probíhá, je už nyní jasné, že příčinou níže popsaných mimořádných událostí, jak nehody nazývá legislativa, bylo jednání strojvedoucích v rozporu s platnými předpisy.

Vrátil jsem se z lesů a musím konstatovat, že svět se pořád točí zhruba stejně rychle, politici jsou stále stejně blbí, kapitalismus stále stejně obírá chudé, vyšetřování v Bejrůtu se nikam nepohnulo, Lukašenko je v Bělorusku stále šéfem, ta jeho konkurentka Tichanovská je stále v cizině a má stále blbější komentáře.  Koronavirus trhá rekordy, ale nikoho to nezajímá, protože nemocnice se nijak nezahlcují a tak příběh, který byl na jaře tragédie, pokračuje jako fraška. Vládní Ken byl opět řádně ztrapněn a opět mu to nevadí, protože dělá přesně to, k čemu si ho Andrej najal. 

Poté, co ze mě při prudkých manévrech letadla nad horami vyběhl obsah mého žaludku a já následně usnul, uznal můj průvodce překrásnými scenériemi Kavkazu, že už si krás neužívám tak, jak by si představoval a vrátil se zpět na letiště. Vyvlekl mě z letadla a protože jsem byl silně znečištěný, kluzký a tím pádem jsem se špatně nesl, odložil mě do vraku auta u letiště přikryl starou dekou, abych se vyspal, ostatní že se spraví ráno.

„No, to teda Sifone muselo bejt. Je vidět že pohostinnost může bejt někdy až nebezpečná.“ 

Přes Volhu a o tom, jak je to, když generál řekne „kak ja skažu, tak budět“ – Samara – o národních nápojích, nebezpečích plynoucích z hypertrofované pohostinosti – výhody a nevýhody dobrého a špatného místa na stavění lodi – přátelští a nepřátelští domorodci.

Opouštíme po kratší přestávce Moskvu a vplétáme se do hustého městského provozu, abychom překonali cca 900 km, které nás dělí od Samary. Někdo by si mohl myslet, že cesta je většinou nudná záležitost a že dobrodružství nás očekává, až když se dostaneme k vodě. Z našich zkušeností však víme, že samotný přesun autobusem po silnici může znamenat zajímavé adrenalin dostatečně produkující dobrodružství a cestování po Balkáně a v Rusku je již vysloveně adrenalinový sport.

Od běloruské hranice - pravidla pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti  – jak se překračují s veselým kolektivem hranice mezi státy - v Moskvě -  o tom jak to Saša zaonačil - o šoférech a jejich přednostech a chybách - jak zažít na vlastní kůži pocity Robinsona.