Svůj článek o slovenských volbách začnu jedním důležitým faktem. Od začátku do konce tyto volby neměly žádného výrazného hegemona. Progresívnému Slovensku i SMERu volební průzkumy přiznávaly voličskou podporu kousek přes dvacet procent. Porovnejte to s naším Andrejem, kterému některé průzkumy přisuzují i pětatřicet. To je obrovský rozdíl. Slovenské volby měly podle průzkumů svojí „velkou trojku,“ což jsou Fico, Šimeček a Pelegrini a pak spoustu menších stran u kterých nebylo jisté, jestli se do Národné rady vůbec dostanou.

Přátelé, dnes budou všichni plni očekávání výsledků slovenských voleb a bude se ze všech stran rozebírat mnichovská zrada. Na výsledky voleb si musíme počkat hluboko do noci a mnichovský diktát jsem na svém blogu rozebíral už mnohokrát. A tak si říkám, že je čas na jeden zemědělský článek.

Viděli jste poslední tiskovku SPD? Viděli jste na ní Petra Macha, který se před časem dostal do ojroparlamentu za Svobodné? Prý bude SPD dělat poradce. Svým způsobem je to od Okamury šikovný tah. Svobodní mají kvůli svým principiálním postojům naprosto nulový koaliční potenciál a tohle by mohl být způsob, jak obrátit zrak jejich voličů i k jiným stranám, aby jejich hlas pořád dokola nepropadával. A zřejmě to bude fungovat i obráceně… pokud správný echt libertarián nechce neustále „neuspět“ u striktních Svobodných, musí se poohlédnout v nějaké jiné partaji…

Krátký knižní úvodník:

Přátelé, včera jsem vylifroval všechny prozatím objednané knihy a hlásím, že ode dneška nebudu do knih psát automaticky věnování adresátovi. Už se mi teď několikrát stalo, že si dárce knihu objednal jako vánoční dárek pro někoho z rodiny nebo kamaráda a věnování jaksi nepatřilo té správné osobě. Ode dneška bude každá expedovaná kniha opatřena jen mým autogramem a pokud mými knihami chcete někoho obdarovat a chcete pro něj věnování od Vidláka, napište příslušné jméno do poznámky.

Původně jsem chtěl tento týden psát o školství… respektive o té nové hygienické vyhlášce, podle které už ve třídách nemusí být ani umyvadlo a stačí jeden záchod pro kdovíkolik dětí. Chtěl jsem tuto vyhlášku porovnat s veterinárními předpisy pro chov krav nebo prasat a ukázat, že by se v dnešní době dětem líp existovalo v kravíně, než ve škole. Ale když se nám tak krásně rozjíždí kauza Vítka Rakušana a jeho šifrovaného telefonu od Polčáka, tak přenechám toto téma Janě Kunštekové, která ho pro Litterate zpracuje víc než dopodrobna.

Krátce shrnu situaci:

Tak jsme se dozvěděli, že Vítek Rakušan spouští novou informační kampaň za čtyřicet milionů peněz, ve které nám vláda vysvětlí, jak dobře se vlastně máme, že dezoláti jen remcají a přitom si doma debužírují šampaňské a kaviár, z peněz vybraných od chudáčků důchodců, vláda dělá, co je třeba, už brzy zvítězíme a evropské hodnoty se zaskvějí v plné kráse a každý konečně pochopí, jak dobře jsme volili.

Řeknu na rovinu, že když začal azerbajdžánský útok na Náhorní Karabach, čekal jsem, že Arméni podlehnou. Azerbajdžán v uplynulých třiceti letech zbohatl na ropě i na kontaktech s Tureckem, zatímco Arménie lavírovala mezi Ruskem a Západem možná tím nejnešťastnějším způsobem. V podstatě se arménským vládám podařilo dosáhnout naprosté marginalizace sebe sama. Rusové raději začali přesměrovávat svoje obchodní koridory přes Kaspické moře (a Azerbajdžán), než aby se spoléhali na staré sovětské dopravní cesty do Íránu přes arménské území.

Jak jsem se dostal na návštěvu k našemu exprezidentovi? Věřili byste, že po týdnech a týdnech pečlivého plánování? Děkuji tímto svému šafáři, který se právě tohoto jednání ujal a dovedl ho ke zdárnému konci. Miloš Zeman totiž rozhodně není prezident na odpočinku. Jeho kancelář není jen jakási tečka za jeho dlouhou a úspěšnou politickou kariérou. Je tam cvrkot, který se asi vůbec neliší od jeho pracovního dne ve funkci. Když jsem přišel na domluvenou schůzku, právě se tam balil štáb nějaké slovenské televize a nebyl jsem jediný, kdo čekal na setkání se starým Ještěrem.

Byla to právě nedávná válka Arménie s Azerbajdžánem, která předurčila podobu války na Ukrajině. Na jejím začátku jsem psal, že válka v kopcích proti připraveným obranným postavením, které jsou ukryty za hřebeny hor, spotřebuje víc munice, než kolik jí Azerbajdžán má. Karabažští vojáci si to také mysleli. Ale bylo to jinak. Přes hřebeny kopců přeletěly drony a koordinovaly palbu. Obranná postavení byla zasahována přesně a spotřeba munice byla vlastně nízká.