Představte si to. Spasitel, Kristus král, Boží syn… a on se narodí ve chlívě jako nemanželské dítě. Syn tesařův. Žádný purpur, žádné dobré školy, žádné kontakty na dobové kapitány (otrokářského) průmyslu, žádná dobrá adresa v pupku světa, žádný tajemný miliardář v pozadí, žádné krytí od vlády či opozice. A ještě mluví o odpouštění svým nepřátelům a nastavování druhé tváře…
Přátelé, každý, kdo chce sloužit vlasti a národu, by si měl projít prohranými volbami. Takovými, jakými jsme si prošli ve Stačilo! Prohrou, která byla do posledních chvíle nadějná, která podle všech průzkumů měla být výhrou. Prohrou po bubnové palbě od majnstrýmu, církví, neziskovek i pouličních bojůvek. Prohrou, protože vás považovali za nejnebezpečnějšího soupeře, kterému připisovali jakoukoliv nezákonnou pohnutku, ale policie žádnou nenašla. Prohrou, kdy nakonec stojíte sami a už víte, že se nevrátíte se štítem, ale na štítě.
Přátelé, pojďme si v tomto předvánočním čase říct bez emocí, jak si naše zemička i Evropa stojí. V dalších dnech bude stát za to, vyslovit svá přání i naděje, za týden dojde dokonce i na předsevzetí, ale dnes mi dovolte vidlácký komentář k aktuálním událostem, které nás budou příští rok ovlivňovat víc, než bychom si přáli. A protože jsme v posledních dnech měli i nějaké stíny v ráji v podobě výroků jenerála Zůny, podívejme se na to střízlivýma očima.
Přátelé, děkuji všem za přání, kterými jsem úplně zavalen. Snažil jsem se během dne odpovídat na maily i ostatní zprávy, ale někdy kolem třinácté hodiny už to bylo beznadějné.
Konstatuji, že jsem bohatý nejenom svou rodinou, ale i svými přáteli a pevně doufám, že vás jednou všechny budu hostit u svého stolu.
Jsem rád, že vás mám.
Váš Vidlák
Přátelé, mám vás rád. Jste to nejlepší publikum, které si bloger kdy mohl přát. Osm let se scházíme na tomto virtuálním dvorku a tři roky spolu děláme odboj. Kvůli vám stálo za to, stát se blogerem na volné noze, kvůli vám jsem měl každý den důvod se nevzdat, kvůli vám jsem se vydal na cesty, které jsem neplánoval a které mě dovedly, kam jsem nečekal.
Je to rok a pár dní, kdy mé ženě přišly první nenávistné SMSky. Jsou Vánoce, tak nebudu expresivní, ale bylo tam hodně o přání smrti pro ni i celou naši rodinu, včetně dětí, spousta silných výrazů, že se tahá s tím nejhorším šmejdem v téhle republice, mnoho doporučení, ať táhneme do Russka a hodně vroucného očekávání, že už brzy skončím v base a ona ať zajde v bídě.
Děcka, já v posledních dnech dostal celou řadu krásných politických dárků…
Když jsem byl malý, dělali jsme s kamarády klasickou klukovinu. Chodili jsme zvonit na domovní zvonky a pak jsme utekli a měli hlínu z toho, že se paňmámy rozhlížely na prahu a nadávaly. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho Česká pošta udělá byznys…
Já už rok rozesílám knížky a dělám to s Českou poštou. U nás ve Vidlákově to s nimi funguje skvěle. Holky na pobočce jsou milé, ochotné, převzetí plné tašky zásilek trvá pár minut, hezky si u toho popovídáme o životě, vesmíru a vůbec a vlastně se těšíme, až další den přinesu další tašku.
Přátelé, zahrnuli jste mě včera tolika přáními, že není v lidských silách vám všem odpovědět. Pokud mohu soudit podle všech těchto přáníček, tak se v této zemi skutečně něco mění. Díky vám jsem včera zažíval Vánoce, jaké už dlouho nepamatuji. Byl jsem rád, že jsme se na mém virtuálním dvorku sešli ve svornosti a v dobrém rozpoložení.
Včera jsem si tak pro zajímavost projížděl svoje texty, které jsem pouštěl o vánocích v minulých letech. Jeden se mi tak zalíbil, že ho dneska pustím znovu a jen k němu maličko připíšu pár vět. Je totiž optimistický a plný hentěch křesťanských hodnot. Obojího teď máme zapotřebí. Já navíc strávím letošní vánoce mimo kostel, protože tam od posledních událostí nejsem vítaný, ale o to spíš si otevřu alespoň tu knihu knih. Vlastně vám dneska píšu to, co bych rád někdy v kostele slyšel…
