Tohle teď není o tom, kde je pravda ohledně v poslední době velmi oblíbeného tématu. 

I když nechám stranou, co je můj osobní názor a zahraju si na Sokrata prohlášením "Vím, že nic nevím," tak nejde přehlédnout, že se ani jedné straně nedaří přesvědčit tu druhou. 

To je problém. 

Víte, co se stane, když se zaseknete na nějakém názoru a pro jistotu nechcete ustoupit ani o kousek, protože se vám nelíbí, co všechno by to vlastně znamenalo? 

Dříve nebo později se vám začne lhát. 

Ve středu vyšel na zdejším webu článek, resp. zamyšlení o snaze uzákonit podíl tuzemských potravin na pultech povětšinou zahraničních supermarketů na českém území.  Jak Vidlák správně uvádí, vůbec si nedokážeme vlastně definovat, co to vlastně český výrobek je. Bohužel uvedené cesty různých surovin jsou šílené (což se mimochodem projevuje i na kvalitě jednotlivých surovin). Mohl bych zde uvést spoustu dalších příkladů této mašinerie. Dnes je například problém prodat jatečné býky.

Krátký úvodník o smrti:

Můj bratr Master našel pár zajímavých statistických údajů o celkové úmrtnosti v našem státě od roku 1918. Ověřil si, že se jedná o země koruny české, tedy Čechy, Moravu a Slezsko. V údajích není zahrnuté Slovensko. 

Dnešní článek je vidlácký kam až to jenom jde. V podstatě se mě osobně dotýká a snad  bude jednou hrát významnou roli pro všechny tuzemské zemědělské producenty. Jednou třeba bude ovlivňovat významným způsobem prakticky celý zemědělský sektor a navíc je nádherným předvolebním tématem a zrcadlem současné české politické scény. A to i přesto, že podle mě zákon zůstane jenom na papíře a k nějakému zásadnějšímu průlomu díky němu zatím nedojde.

Ale ovlivní výhled do budoucna. 

Aneb vidlácký návod vládních opatření. 

Krátký úvodník: 

Včera jsem dostl mail od čtenáře a diskutéra Lexe.  Pouštím jej v plném znění, tak jak mi jej poslal: 

Dobrý den, „Vidláku“!

Jistě si na mě pamatujete z jiných blogů, především kdysi od „vlka“, od „Bavora“ a jinde, svého času jsme vedli také korespondenci, že bych přispíval na Vaše stránky.

V pátečním článku nám Alef Nula popisoval své zážitky s covidem. Jak to vypadalo u nich v rodině, když se k nim breberka dostala, jak vypadal průběh a léčení. Osobní svědectví, osobní reportáž psaná na marodce. Alef se přidal k ostatním našim čtenářům a autorům, kteří už nemoc prodělali a podělili se s námi o své zážitky. 

Jak se vám líbil včerejší Alefův článek?

Dobrý ne? Alef umí psát – má to šmrnc, má to styl i osobitost. Já osobně jsem se cítil být přímo u něj doma.  Věcné i emotivní. Popis i charakteristika. Drama, ale nepřehnané a uměřené. Vyzrálý autorský projev který nesklouzával ani k povrchnosti, ani k hysterii.

Reportáž psaná na marodce

Celý příběh začíná celkem nenápadně tím, že někdy začátkem prosince přišla moje nejmladší ze školy a postěžovala si, že se jí v puse utvořil veliký a nepříjemný aft.

U nás v rodině nepatří stonání k běžnému koloritu, při zdraví se udržujeme dílem vlastní pílí a dílem díky vynikajícímu genetickému mixu, zděděnému po předcích. Manželka zašmátrala v příručním bylinářství, namíchala jako vždy nějaké své čarodějné lektvary a do dvou dnů bylo po aftu.