Den dvacátýtřetí:

Po snídani jedeme zase do Irkutska, trefujeme se přes celé město na silnici která vede po přehradě přes řeku Angaru. Za přeradou máme sraz s Táňou u obchodu s jídlem. Kupujeme něco na zub a vyrážíme do 90 km vzdálené Listvjanky, na břehu Bajkalu.

Asi 15 km před Listvjankou odbočujeme do lesa, je tam muzeum Talcy. Jedná se o skanzen, kam byly ze širokého okolí svezeny staré dřevostavby.

Den desátý:

Ještě je trochu vidět, a tak koukáme na Angaru, teče 50m pod chatou. Angara má v těch místech průtok 1100m3, Labe v Mělníku 120m3.

Za dva roky co jsme tam nebyli Oleg udělal bazen a pergolu a dodělal dřevěnou dvoupatrovou chatu. Pergola je nasvícená, schody také.

Vítáme se s Olegovou ženou Olgou.

Čeká nás spousta jídla a pití.

Povídáme si dlouho do noci.

Po příští tři dny budete číst velmi zajímavý cestopis našeho čtenáře Jana z Helvajzu. Řekl bych víc, ale je to zbytečné, Jan nás vezme sebou sám. 

Úvod:

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá vice než měsíční. Cestopis je složen tak, že z první návštěvy jsem vzal tři dny a vložil je do té druhé, ze které jsem tři dny ubral.

Je to samozřejmě zase o covidu, ale jen okrajově. 

Všiml jsem si toho už při první vlně. I když to bylo formulováno tak, že lidem chybí širší rodina, fitko, příroda, kultura, přátelé atd., tak ve skutečnosti se jednalo o to, že lidé nedokáží být sami. 

Nejvíc bych to asi připodobnil k závislostem. Kubáč pěkně do detailu popisoval jak fungujou v mozku neuroreceptory, které pak drogy kopírují a mají takový a makový efekt. Pak jak se mozek snaží se s "podvodem" ve formě drogy vyrovnat, přenastavuje si citlivost a tak vzniká závislost. 

Kam jsme dali uši?

Kam jsme dali rozum?

Je pravdou, že informace o kovidu mne již nějakou dobu jaksi míjely. Nějakou dobu - docela dlouho.

 Zpočátku jsem pandemii bral, coby osoba s těžce rozhašenou imunitou, velmi vážně. Svědomitě jsem seděl v karanténě, po jejím vypršení jsem zůstal na nemocenské, abych to neschytal, uvědoměle jsem politicky vysvětloval a agitoval mezi zlehčovači a chřipečkáři alespoň ve své famílii, zavíral své starší příbuzné na deset západů a tahal jim za dveře nákupy. 

Motto: Nejhorší ďáblův vynález nebyl koronavirus, ale to, že jeho měřítkem se stala míra svobody. 

Tady ho máte i s českými titulky: 

https://www.youtube.com/…ogo

Pečlivě jsem si celý projev vyslechl. Podíval jsem se i na Trumpovu mimiku, gestikulaci a tak vůbec. A musím říci, že fakt nevím, jestli to něco znamená. 

Jak si většina z kydačů jistě dobře povšimla, v posledních dnech jsem nedržel stráž na těchto stránkách tak usilovně, jak jsou zvyklí.

Dnes měl původně vyjít Targusův článek a tento text měl být pouze úvodníkem. Ale nakonec se úvodník pořád rozšiřoval a rozšiřoval, že se z něj stal samostatný článek. Targusi, omlouvám se, Tvůj nádherný příspěvek vyjde zítra. 

Vážení přátelé Už to s vámi táhnu skoro čtyři roky. Po celou tu dobu jste mi zachovávali přízeň. Podařilo se nám společně udržet celkem kultivovanou diskusi a leckdo z našich diskutérů se vyprofiloval natolik dobře, že jsou jeho příspěvky k rozeznání i když se zapomene podepsat. S postupující dobou mi stále přibývá čtenářů a i do diskusí si nacházejí cestu noví lidé. Pozvolna překračujeme první milník, kdy se z malého blogu pro pár přátel stává blog velký. Abych řekl pravdu, vlastně nevím, jestli tento větší blog chci.