Zítra si povíme o vyjadřování nedůvěry vládě. Nejspíš se dnes nestane vůbec nic, jen se toho hodně nažvaní a v konečném důsledku bude zase o něco jasnější, že demokratická opozice sice není tak úplně demokratická, ale moc a moc by chtěla vládnout.  Ukáže se, že koaliční partner rozhodně není koaliční a tolerující partner, ač komunista, dělá to, co říká. Překvapení se asi nedočkáme, pokud platí včerejší informace, Babiš se toho jednání ani nezúčastní. 

Jak rychle se nám mění svět. Mám z toho trochu pocit, jako kdyby znovu začínal rok 89. Věčné pravdy se drolí jedna za druhou a to, co bylo před několika roky nemožné, to se stává realitou. Co si nikdo nedovedl ani představit, to je najednou naprosto běžné. Letošní osmičkový rok zase jednou zafungoval. 

Jsme malá země, posléze ještě rozpůlená, a tak jako ten malý ratlík jsme rádi, že máme vedle sebe větší hafany, za které se můžeme schovat. Pro přežití dobré – ale hrdiny to z nás neudělá. Za ochranu se platí vždy a všude, tož teda panáčkujeme a poskakujeme, jak nám ti větší hafani štěkají.  Někdo nostalgicky vzpomene a utře slzu, že to tak nebylo vždy – a že jsme kdysi dávno bývali větším hafanem, co udával tón ve smečce a uměli jsme cenit zuby.  Přitom jsme nebyli nějak prostorově výraznější.

Za První republiky jsme měli téměř vzorový demokratický stát. V ulicích vládlo právo, policie měla veřejný prostor pod kontrolou, stejně tak měl stát pod kontrolou své hranice a měl dostatečně silnou armádu pro obranu. Dokonce to byla tak velká armáda, že nás USA v její velikosti předstihly vlastně těsně před druhou světovou. Československo mělo svůj zlatý poklad, funkční struktury a širokou spolkovou činnost. Národnostní menšiny měly plná občanská práva, měly nárok na svoje školy i svoji úřední řeč.