Přátelé, dobrých zpráv nikdy není dost a tak mám dneska další. Na Aktuálně vyšel rozhovor s novinářkou Respektu Ivanou Svobodovou o dezinformacích.
Na úvod dnešního textu vám povím poučný příběh ze zemědělské branže. To tak přišel rok 1989 a v této zemi právě finišoval program komunistických plánovačů na stavbu obilných sil. Takových těch vysokých, betonových, která přežijí i ekvivalent atomového výbuchu, jak ukázalo silo v Bejrůtu. Program byl tak ambiciózní, že se k výstavbě obilných sil ještě přidaly Továrny mlýnských strojů Pardubice, které stavěly sila ocelová a také Vítkovické železárny, které stavěly sila skořepinová.
Krátký organizační úvodník:
Přátelé, ve středu budu v Liberci, kam mě pozvali místní organizátoři za PRO. Akce začíná od 18.00 v Koloseu. Já tam jako obvykle budu o něco dřív. Pokud byste se chtěli speciálně potkat se mnou, případně byste si chtěli vyzvednout knížku, budu vám k dispozici.
V posledních týdnech se na mě obrací stále více lidí, že chtějí nějak pomoci, ale nevědí jak. Rádi by něco udělali, protože situace se stále zhoršuje, ale henta demogracie nějak nefunguje, protože k žádné změně nedochází. Stále častěji nacházejí společnou řeč se svými sousedy, stále častěji jsou překvapováni, kdo sdílí jejich názory, ale když se podívají na Události nebo na Novinky, nic se neděje, vláda je pevně v kramflecích, jin vymýšlí další způsoby, jak nás obrat.
Dneska budu pokračovat v dobrých zprávách, kterých v této době nikdy není dost. Máme za sebou kouř od vlády a jejího slavného konsolidačního balíčku a kdo se nechcete opít z té tragédie, pro vás mám takovou malou nepodstatnou reportáž, která ovšem ukazuje, jak se nám doba pohnula a vlastně docela dobrým směrem.
Můj včerejší článek o čase, který nám ještě zbývá, byl docela depresivní. Ono také není moc důvodů k radosti. Každý den sledujeme, jak se utahují šrouby. Každý den sledujeme, jak se propadáme do dluhů, ale válečná mašinérie jen kvete. Každý den vidíme, jak moc se realita vládních činitelů liší od té naší. Každý den sledujeme, jak moc velkých médií dokáže přehlušit i statistiku, která hlásí přesný opak toho, co náš premiér. Přesto mi dnes dovolte antitezi ke včerejšku. Ještě se to totiž nestalo.
Můj předvčerejší článek o tom, jak se mění poměry, se mezi některými čtenáři setkal setkal s odsudkem, že moje přání bylo otcem myšlenky. Ve skutečnosti alternativa žádnou ofenzívu nevede, libtardi jsou naprosto v pohodě a vláda je stále stejně silná. Včera se v komentářích běžně objevoval posměch a různá doporučení, ať slezu zpátky na zem.
To mi včera vyprávěl můj bratr… Také se podíval na fejsbůk paní Pernické, kde probíhá lítá bitva mezi normálními lidmi a libtardy a našel si tam jeden krásný typický příspěvek, ve kterém mladý nadějný a dynamický jinoch vysvětloval svému okolí, že hejtovat paní pekařku je zcela oprávněné. Je zcela správné se do ní pustit, je správné jí kazit živnost, je správné jí škodit, protože…. já vlastně nevím. Asi její zastávání nějakého názoru je nebezpečné naší svobodě a demokracii.
