Tato věta je vytesána nad vstupem do Dantova pekla. Dnes jsem si ji vypůjčil do titulku, ale rovnou říkám, že tak zlé to zase nebude. Nejsme na konci lidstva.  Přesto jsme se s koronavirem dopracovali právě to této celkem beznadějné situace.  Když se dívám na současnou realitu, tak se v podstatě žádné naděje na potlačení epidemie nevyplnily. 

Před několika dny mě čtenář rk vybídl, abych se postavil za očkování a za dodržování opatření proti koronaviru, když jsem tak frustrovaný z tristní situace našeho lidu. Stýskal jem si totiž, že lid je u nás víceméně jen dav, že není divu, když politici hledají podporu místo u voliče někde v Aspenu, protože podpora od voliče je věc krajně nejistá a vlastně úplně na levačku. 

Preperství a příprava na nějakou katastrofu v podobě blackoutu nebo jiného výpadu je v poslední době docela v kurzu. Vlastně se tomu ani nedivím. Každým rokem jsme znovu a znovu překvapováni co nefunguje, zjišťujeme s jakým dalším problémem nám stát nepomůže, sledujeme v přímém přenosu, kde má dnešní společnost své limity a stále častěji vidíme, že co si nezařídíme sami, to nemáme. Zejména za první vlny koronaviru v březnu minulého roku byl preperem tak trochu každý. Lidé kupovali trvanlivé potraviny a připravovali se na reálnou možnost, že nějaký ten týden nevyjdou z domu.

.... Ale úplně nejpravděpodobněji se nestane nic. Trump se stane roztřeseným človíčkem, kerého nikdo neposlouchá, přestanou si ho všímat kamery, možná udělá ještě nějaký řádný státní trapas a budeme mít v Bílém domě Bidena a po něm Kamalu. Se vším co k tomu patří... 

Tento text jsem napsal 16.12.2020, kdy jsem měl pocit, že Trumpovi došly všechny možnosti a že nevěřím v nějaké nelegální převzetí moci nebo něco jiného chytrého a funkčního. Ve stejném textu jsem také napsal: 

Krátký občanskoválečný úvodník:

Zdá se, že v Jů Es Ej mají opravdu veselo. Dav v Kapitolu, vážně postřelená žena, kongresmani v plynových maskách,  Trump vyzývající demonstranty, aby šli domů, Biden mluvící o povstání, národní garda na cestě, vyprodané lety trumpových příznivců mířících k Bílé chýši. Můj dojem je zcela povrchní a bude se během dne samozřejmě vyvíjet a bez ohledu na téma dnešního článku, zřejmě budeme sledovat především washingtonské drámo,  tak jen řeknu pár věcí, co mě bezprostředně napadly... 

Hrozně rád bych se mýlil. Hrozně rád bych Manece přiznal, že Trump je statečný muž, který dnes (nebo dvacátého ledna) zcela změní běh dějin a ukáže se nejen jako americký kovboj, ale skutečný hrdina milionů. Byť to nebude nic zákonného.  Svým způsobem bych si to přál, protože by to mohlo zahájit skutečnou změnu naší západní civilizace. Mohlo by to znamenat návrat k tomu, co náš svět udělalo velikým. 

Ale nevěřím tomu. 

Těsně po roce 2000 jsem jako mladý a perspektivní zaměstnanec byl ochoten k věcem, které by mě dnes ani nenapadly. Pro svého tehdejšího zaměstnavatele jsem kromě práce ve skladu plynů ještě dělal i vedoucího na německých letních táborech. Můj tehdejší šéf měl rozsáhlé kontakty na bývalé Východní Německo, protože za minulého režimu byl jakýmsi kádrem ve státem podporovaném družebním spolku.  Přes své staré německé známé organizoval pro tamní školy letní týdenní pobyty „v přírodě“.

Pozorní čtenáři si jistě povšimli, že jsem na konec starého roku a začátek nového zmizel z Kydů. Děkuji tímto ještě jednou Janovi z Helvajzu za cestopis a také za osobní přijetí, neb jsme se u něj s rodinou krátce zastavili při cestě do západních čech. Aniž bych to chtěl detailněji rozebírat, navštívili jsme narychlo a neplánovaně moje rodiče, protože to prostě bylo nutné.  Teď už jsme zpátky doma a i Kydům začíná opět běžný režim. 

Den dvacátýtřetí:

Po snídani jedeme zase do Irkutska, trefujeme se přes celé město na silnici která vede po přehradě přes řeku Angaru. Za přeradou máme sraz s Táňou u obchodu s jídlem. Kupujeme něco na zub a vyrážíme do 90 km vzdálené Listvjanky, na břehu Bajkalu.

Asi 15 km před Listvjankou odbočujeme do lesa, je tam muzeum Talcy. Jedná se o skanzen, kam byly ze širokého okolí svezeny staré dřevostavby.