Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Dnes mám pro vás jednu chuťovku. Na lištu základní stránky přibyl odkaz na Masterův graf, který jsme zatím nikde neobjevili. Master si dal práci a výsledkem je hezký přehledný grafík vycházející z dat ministerstva zdravotnictví o tom, zda se u nás Koroňák šíří, nebo je na ústupu.
Zde máte přímý odkaz:
Vidlácky krátce zhodnotím...
Jistě jste zaznamenali nejnovější kauzu hradního kancléře Vratislava Mynáře, která svými novinářskými dotazy a časem věnovaným v hlavních zpravodajských vstupech hravě překonala všechny draze nakoupené roušky, rekordní rozpočtový deficit, protichůdnost informací od vládních epidemiologů a vlastně úplně všechno.
Já vím, že jsem jen Vidlák z vesnice, jehož obzor je omezen rostlinnou a živočišnou výrobou. Vím že nemám vysokou školu a pohříchu jsem zapomněl postupovat po kariérním žebříčku státní správy. Mým zaměstnavatelem není EU ani jakékoliv její hodnoty. Pracuju sice v korporaci, ale ona není nadnárodní a nemá sídlo na Kypru. Nejvýznamnější člověk se kterým se znám osobně a máme přátelský vztah je vidlákovský starosta. Je pravda že mám fotku jak se držím za ramena s Andrejem i s Bohušem Sobotkou, ale ani jeden z nich si mě určitě nepamatuje.
Tak nám ta epidémie pomalu končí. Počet nakažených nijak dramaticky nestoupá, plicních ventilátorů je dostatek ba nadbytek, roušky už vyvážíme do jiných zemiček okolo, kde ještě nemají zakrytou hubu. Počty mrtvých se ve statistice prakticky neprojeví a vlastně jediné, co v grafech zůstane, bude ta ekonomická recese. Jináč už se objevuje světlo na konci tunelu.
A kdyby nepřišel, přišlo by něco jiného.
Dnes navážeme na včerejší Pragmatikův článek. Ale nejdřív si povězme pár věcí, které se propíraly v diskusi. Máme v republice zhruba šest tisíc nakažených. Podle rakouských dat tu bude nerozpoznaných i těmi rozpoznanými sotva deset tisíc. To je každý tisící v populaci. Znát osobně někoho nakaženého je ještě spíše výjimka než pravidlo. Já například znám jen jednoho a není to žádný blízký příbuzný.
Můj bratr se v posledních dnech stává studnicí moudrosti. Je už také na nějakém tom kurcarbajtu a protože bez blikajícího monitoru se mu těžko žije, sleduje cvrkot na internetu, pak mi zavolá a zhuštěně mi popíše, co se kde šustne. Díky tomu mohu v posledních dnech klidně zahradničit a farmařit a nepřicházím o nic důležitého.
A tím je jiný život...
To jsou totiž velikonoce a to je křesťanství. Ani Bůh neuplatňuje ekonomická měřítka na hodnocení lidského života. Nehodnotí se množství práce, které člověk vykonal. Nehodnotí se, kolik vydělal peněz. Oproti starým Řekům není život poměřován ani velikostí skutků, kvalitou vykonaného díla, ba ani silou myšlenek, které lidstvu zanechal.
Lidský život má totiž přesně tolik ceny, kolik je ochoten někdo jiný obětovat ze svého života.
Je sobota a já dneska sázím brambory, řepu a vlastně i všechno ostatní. Předpovědi slibují nějaký deštíček na neděli a pondělí a tak chci mít všechno v zemi. Včera a předevšírem jsem připravoval půdu a bylo to stejné jako loni. Sousedovi se za jeho frézou zvedalo mračno prachu, za mým rotavátorem vyskakovaly mokré hroudy a kousky hnoje, které by se ještě daly ždímat. Přitom na povrchu se už dělala tvrdá krusta a objevovaly se praklinky ze sucha. Pět centimetrů níže ale už bylo krásně vlhko.
Chtěl bych tímto článkem přispět ke smíru mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými, protože se mi před dvěma dny tak trochu poškorpili v diskusi. Kydy mají ve čtenářstvu celou řadu zaměstnanců i OSVČ a já bych byl rád, kdyby zůstávali i přes občasná nedorozumění přáteli.
Nemohu a ni nebudu měnit názory svých čtenářů, ale mohu napsat můj vlastní názor a předhodit ho diskusi.
I když se to nehodí k dnešnímu nadpisu, první myšlenka dnešního článku nechť patří Tereze Spencerové, která nás navždy opustila. Dodala mému psaní nespočet námětů i postřehů, uměla jít na dřeň a rozuměla Blízkému východu, který je pro nás všechny španělskou vesnicí. Pro můj rozhled po světě byla nepostradatelná a její ztráty želím už teď. Pochybuju, že ji někdo dokáže nahradit, tím spíš v době která nás nejspíš čeká. Vidlák stojí v pozoru u zapíchnutých vidlí a drží minutu ticha.
......................................
A teď k dnešnímu článku:
