Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Pamatujete? Ještě to není ani deset let, když Merkelová řekla své slavné „Wir schaffen das“ a do Německa začali proudit uprchlíci rychlostí deset tisíc denně? Hranice otevřené, lidská srdce také. Němci nosili plakáty „Refuges welcome“ média i neziskovky se předháněly v růžových barvách. Migranti měli být přínosem, je to mezi nimi samý doktor nebo inženýr, jejich integrace měla být projevem nejvyšších lidských i evropských hodnot.
Moji dlouhodobí čtenáři vědí, že se v mých textech v dobrém mluví především o těch, kteří mě navštívili. S kým se setkám u sebe doma, ten to u mě má dobré. Píšu o tom, co vidím a kdo mě nechá nakukovat, ten se v mých textech vyskytuje. Kdo mě nakukovat nenechá a nestojí o moji přítomnost, o tom píšu jen tehdy, když se ve veřejném prostoru nějak proslaví. Což zpravidla bývá nějaký pořádný průšvih. Často o mně říkají, že kopu tu za Rajchla, tu za Babiše, tu za SPD, ale ve skutečnosti kopu za všechny, kteří jsou ochotni se se mnou bavit a kteří něco dělají.
Podívali jste se na tiskovku Jindry Rajchla? Zdaleka nevyjmenovali všechny hříchy této vládnoucí garnitury. Nevyjmenovali dokonce ani všechny důležitější hříchy této vlády. Byli by tam deset hodin, kdyby se měli jen okrajově dotknout všeho, co Blyštivý Péťa dokázal dojebat. Jindra Rajchl mluví při setkání s občany tři hodiny a to v podstatě vždycky shrne jen aktuální průsery. Česko proti vládě!
Můj včerejší článek o zákonu padajícího komouše měl docela slušný ohlas. Ale upřímně… každý, kdo něco napsal o tom, kterak agent Pávek jmenuje do Ústavního soudu člověka, který se podílel na justičním zločinu, ten musel mít ohlas. Příběh je dobrý sám o sobě. Málokdy se tolik papalášů odvaří na podpoře člověka, který podle tehdejšího práva soudil emigranty, kterým se nelíbilo v totalitě.
Znáte zákon padajícího lejna, že? To nadřízený seřve podřízeného, ten je samozřejmě naštvaný, tak seřve bezdůvodně zase svého podřízeného, ten si zchladí žáhu zase na někom, kdo je o stupínek níž, ten pak doma seřve manželku, ta seřve děti a ty nakopnou psa. U psa se to zpravidla zastaví, protože ten jediný v celém řetězci nebývá pomstychtivý.
Pamatujete? Ještě před čtrnácti dny naši pravdomluvní intervjuci vzletnými slovy hovořili o mírové konferenci v Džiddě, kam se sjede celý svět a kde bude nastolen mírový plán pro Ukrajinu pod taktovkou Ukrajiny (a samozřejmě také USA a celého Západu). Pak se začalo mluvit o tom, že to není žádná mírová konference, ale jen konference, která má za cíl, seznámit henten správný a demokratický svět s ukrajinským mírovým plánem. Od včerejška máme novinku… intervjuci už říkají, že je to Saúdský plán. Asi aby to nebylo další Bidenovo fiasko v řadě.
Když jsem se v roce 2012 přestěhoval na jižní Moravu, poradil mi tchán, abych co nejdříve začal přemýšlet o bazénu. Prý nepotřebuji nic velkého… nic na plavání, naopak aby to bylo malé, levné na provoz, v podstatě jde jen o to, mít možnost se v létě zchladit, protože „jinak, zeťáčku, v létě žádnou práci neuděláš. Zdejší vedro tě skolí.“ Měl pravdu. Hned první léto jsme měli v ložnici dvacet devět stupňů už v květnu a úmorná vedra povolila většinou až v druhé polovině srpna. Nikoho z místních to nepřekvapovalo, bylo běžné že trávníky v červnu zežloutly a znovu se zazelenaly až v září.
S chutí jsem si přečetl, že nám ministerstvo vnitra vydalo novou zprávu o antisystémových hnutích. Je to blábol podobný tomu, co psal blahé paměti František Vrabel, když měl své sémantické vize, které svět neviděl, ale přesto stojí za to, si jí přečíst. Píšou tam totiž, že sílíme tak, že už to zastiňuje tradiční extrémistická uskupení.
Jen velmi málo katastrof se stane bez varování… Málokdy přijde něco úplně z ničeho nic. Tu a tam nějaké zemětřesení nebo nečekaná povodeň… tu a tam bouchne sopka, přijde tsunami, či tak něco. Sem tam začne někde hořet. Ale většinou je to tak, že si nejprve dlouho o katastrofu koledujeme, než se doopravdy stane.
Tak jsme se v uplynulých dnech dozvěděli, že v Nigeru došlo ke státnímu převratu, armáda sesadila profrancouzského prezidenta, zakázala vývoz uranu a zlata a… zřejmě pozvala do země Wagnerovce. Francie se ještě chvíli pokusila harašit zbraněmi, mluvilo se invazi, protože převrat se smí dělat je ve prospěch Západu. To je vždy legální. Když je převrat v neprospěch Západu, tak jsou automaticky ohroženy henty hodnoty a může se klidně humanitárně bombardovat…
