Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala. 

Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.

Sedím u Vidlákova počítače a zatímco mi Vidlák pohostinně nalévá burčák, já mu pěkně umyju hlavu slíbeným článkem o tom, co mě na Kydech tak hrozně štve. Nejvíce to, jak daleko je Vidlák publicista od Vidláka člověka.

Dezinformační web pro mě není ten, který přetiskuje články ze Sputniku, chválí Putina nebo prostě jen píše něco jiného, než chci já. Je to ten, který si rád přiohne informaci, nebudu-li už pateticky mluvit rovnou o pravdě, aby posloužila jeho zájmu, a nevadí mu patvar, který z toho vznikne. A občas mě zarazí, když něco podobného potkám u Vidláka.

Myslel jsem, že na Kydech bude mít Kare Gott jediný článek. Kydy se přece jenom zaměřují jiným směrem než na životopisy nebo hanopisy slavných. Tušil jsem sice, že Gottův skon bude mít větší dosah než jen ve velkolepém pohřbu a vzpomínání druhořadých celebrit. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že o pouhý den později už tento podstatně zvětšený dosah budu popisovat.

Na Karla Gotta mám dvě neosobní zprostředkované vzpomínky. Věřte nebo ne, ale na střední škole mě učil inženýr, který s Gottem pracoval na stejném pracovišti a v mé první práci jsem jezdil s řidičem, který vozil Gottův autobus na koncerty a jiné akce. 

Představte si, že jste Írán. Země, kde existovala kanalizace i vodovod v době, kdy u nás ještě kyji mlátili medvědy. Země, přes kterou vedly všechny pradávné hedvábné stezky. Země, kde se potkávaly vlivy Západu i Východu. Země, kde se koncentrovalo bohatství, věda, umění i moc. Země, která má tradici starší než křesťanství, starší než judaismus, starší než Řecko a s Egyptem soupeří o čelné příčky souboje o kolébku civilizace. Země, která je sice islámská, ale na araby tam vždycky koukali jako na primitivy z pouště. 

V předchozích dnech měla ustavující sjezd Trikolóra mladýho Klause. Vzhledem k tomu, že i náš oblíběný bloger Petr Kubáč pocítil potřebu se k tomuto uskupení vyjádřit, snad nebude n škodu, když to udělám i já. Klaus mladší mi už za jeden článek stál - to v době, kdy ho vyhodili z ODS a já si myslel, že zamíří k Babišovi. 

Karel Čapek napsal bezprostředně po mnichovské zradě jednu ze svých podpovídek, kde v jedné větě vyjádřil asi všechno, co se dalo o jednání našich spojenců říci... 

Pro věc míru není žádná cizí oběť dost velká. 

Tuto větu bychom měli mít na školách zlatě zarámovanou na tom nejčelnějším místě. Jestli ve třídě visí nebo nevisí prezident, to je celkem jedno, koneckonců každý je tu maximálně na deset let, pak přijde jiný. Ale tato Čapkova věta podle mě platí zcela univerzálně. Platila už dávno před Čapkem, platí dodnes a  bude platit ještě hodně dlouho. 

Slovo elita má v sobě jakousi vnitřní informaci o kvalitách.

Normálně se slovo elita používalo jen o těch, co jsou v něčem neoddiskutovatelně kvalitní.

V podstatě jen policisté, vojáci, co prošli všemožnými, šíleně náročnými testy.

Jinak nebudete říkat, že je to elitní učitel, lékař, kuchař, hokejista, pojišťovák, spisovatel, fotograf, účetní nebo filmař. Zní to debilně i když jsou dobří ve svém oboru. Řeknete vrcholový sportovec, špičkový lékař, nadaný filmař.

Kdysi dávno jsem poslouchal jakýsi rozhovor se socioložkou Jiřinou Šiklovou. To je ta, co se raději bude mýlit s Buschem než mít pravdu s Putinem. Nicméně řekla jednu moc pěknou myšlenku.... demokracie znamená, že můžeme změnit vládu aniž by bylo nutné tu předchozí zastřelit... 

Dovolte mi, abych Vidlácky nadále tvrdil, že demokracii máme přes všechny handicapy, přes všechny oligarchy, hlupáky, chytráky, tuneláře, magory, servily i socioložky přesně do té chvíle, dokud po prohraných volbách vláda pěkně složí funkce a ta vítězná strana si tam začne dělat svoje pořádky.  

Chci svým dnešním příspěvkem zareagovat na včerejší Čmoudův článek o špinavé revoluci a nastínit Vidlákův pohled na tuto  problematiku. Koneckonců máme třicetileté výročí od sametovky, což je po třicte let pro leckterého politika, aktivistu či pražáka stále zdrojem obživy i myšlenkové legitimity.