Tak nám jemenští Húsiti obsadili přístav Muchá a k tomu obrovské území u pobřeží Rudého moře, které měla doteď pod kontrolou prosaúdská klika. Dokonce se vylodili i na několika ostrůvcích ausgerechnet tam, kde proplouvají všechny lodě, které míří do Suezu. Vousáči v sandálech díky tomu ovládají patnáct procent světového obchodu , který prochází Rudým mořem. Ropa Brent je na sto deseti dolarech za barel, plyn v Evropě je za tisíc dolarů na tisíc kubometrů. V Perském zálivu bojují Spojené státy s Íránem tak, že si navzájem potápějí tankery, což musí chudáky civilní kapitány ohromně těšit.

Na válce v Perském zálivu vlastně není ani tak zajímavé, že Írán dokáže vzdorovat Spojeným státům. Přece jenom, je to skoro stomilionová země, skoro třikárt větší než Ukrajina. Země, která se posledních čtyřicet let připravovala právě na tuto válku a která byla dlouhodobě pomocí sankcí „šlechtěna“ k odolnosti.

V Islámábádu se chystá další kolo mírových rozhovorů mezi USA a Íránem. Místní novináři si všímají, že tentokrát jsou bezpečnostní opatření násobně přísnější než minule a vyvozují z toho, že přiletí samotný americký prezident, aby osobně podepsal dohodu. Ať bude jakákoliv, je to rozhodně lepší než zničený Perský záliv a globální krize a budu ten poslední, kdo by se Donaldovi smál za to, že nakonec raději americkou vojenskou přítomnost v oblasti ukončil, než že eskaloval do třetí světové války.

Přátelé, jak se cítíte v předvečer konce unipolárního světa? Já osobně nic moc, ale to je tím, že jsem v těchto věcech spíš škarohlíd a držím se hesla, že co se může pokazit, to se pokazí. Od úterního rána bombardují Američané Íráncům ostrov Charg a mosty či dopravní uzly po celé zemi. O plnotučné válce už tedy zřejmě bylo rozhodnuto. Hned na začátku řeknu, že Írán nemůže vyhrát. Může jen vzít celý region (a Izrael) do zkázy sebou.