Krátký občanskoválečný úvodník:

Zdá se, že v Jů Es Ej mají opravdu veselo. Dav v Kapitolu, vážně postřelená žena, kongresmani v plynových maskách,  Trump vyzývající demonstranty, aby šli domů, Biden mluvící o povstání, národní garda na cestě, vyprodané lety trumpových příznivců mířících k Bílé chýši. Můj dojem je zcela povrchní a bude se během dne samozřejmě vyvíjet a bez ohledu na téma dnešního článku, zřejmě budeme sledovat především washingtonské drámo,  tak jen řeknu pár věcí, co mě bezprostředně napadly... 

Hrozně rád bych se mýlil. Hrozně rád bych Manece přiznal, že Trump je statečný muž, který dnes (nebo dvacátého ledna) zcela změní běh dějin a ukáže se nejen jako americký kovboj, ale skutečný hrdina milionů. Byť to nebude nic zákonného.  Svým způsobem bych si to přál, protože by to mohlo zahájit skutečnou změnu naší západní civilizace. Mohlo by to znamenat návrat k tomu, co náš svět udělalo velikým. 

Ale nevěřím tomu. 

Těsně po roce 2000 jsem jako mladý a perspektivní zaměstnanec byl ochoten k věcem, které by mě dnes ani nenapadly. Pro svého tehdejšího zaměstnavatele jsem kromě práce ve skladu plynů ještě dělal i vedoucího na německých letních táborech. Můj tehdejší šéf měl rozsáhlé kontakty na bývalé Východní Německo, protože za minulého režimu byl jakýmsi kádrem ve státem podporovaném družebním spolku.  Přes své staré německé známé organizoval pro tamní školy letní týdenní pobyty „v přírodě“.

Pozorní čtenáři si jistě povšimli, že jsem na konec starého roku a začátek nového zmizel z Kydů. Děkuji tímto ještě jednou Janovi z Helvajzu za cestopis a také za osobní přijetí, neb jsme se u něj s rodinou krátce zastavili při cestě do západních čech. Aniž bych to chtěl detailněji rozebírat, navštívili jsme narychlo a neplánovaně moje rodiče, protože to prostě bylo nutné.  Teď už jsme zpátky doma a i Kydům začíná opět běžný režim. 

Den dvacátýtřetí:

Po snídani jedeme zase do Irkutska, trefujeme se přes celé město na silnici která vede po přehradě přes řeku Angaru. Za přeradou máme sraz s Táňou u obchodu s jídlem. Kupujeme něco na zub a vyrážíme do 90 km vzdálené Listvjanky, na břehu Bajkalu.

Asi 15 km před Listvjankou odbočujeme do lesa, je tam muzeum Talcy. Jedná se o skanzen, kam byly ze širokého okolí svezeny staré dřevostavby.

Den desátý:

Ještě je trochu vidět, a tak koukáme na Angaru, teče 50m pod chatou. Angara má v těch místech průtok 1100m3, Labe v Mělníku 120m3.

Za dva roky co jsme tam nebyli Oleg udělal bazen a pergolu a dodělal dřevěnou dvoupatrovou chatu. Pergola je nasvícená, schody také.

Vítáme se s Olegovou ženou Olgou.

Čeká nás spousta jídla a pití.

Povídáme si dlouho do noci.

Po příští tři dny budete číst velmi zajímavý cestopis našeho čtenáře Jana z Helvajzu. Řekl bych víc, ale je to zbytečné, Jan nás vezme sebou sám. 

Úvod:

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá vice než měsíční. Cestopis je složen tak, že z první návštěvy jsem vzal tři dny a vložil je do té druhé, ze které jsem tři dny ubral.

Je to samozřejmě zase o covidu, ale jen okrajově. 

Všiml jsem si toho už při první vlně. I když to bylo formulováno tak, že lidem chybí širší rodina, fitko, příroda, kultura, přátelé atd., tak ve skutečnosti se jednalo o to, že lidé nedokáží být sami. 

Nejvíc bych to asi připodobnil k závislostem. Kubáč pěkně do detailu popisoval jak fungujou v mozku neuroreceptory, které pak drogy kopírují a mají takový a makový efekt. Pak jak se mozek snaží se s "podvodem" ve formě drogy vyrovnat, přenastavuje si citlivost a tak vzniká závislost. 

Kam jsme dali uši?

Kam jsme dali rozum?

Je pravdou, že informace o kovidu mne již nějakou dobu jaksi míjely. Nějakou dobu - docela dlouho.

 Zpočátku jsem pandemii bral, coby osoba s těžce rozhašenou imunitou, velmi vážně. Svědomitě jsem seděl v karanténě, po jejím vypršení jsem zůstal na nemocenské, abych to neschytal, uvědoměle jsem politicky vysvětloval a agitoval mezi zlehčovači a chřipečkáři alespoň ve své famílii, zavíral své starší příbuzné na deset západů a tahal jim za dveře nákupy. 

Motto: Nejhorší ďáblův vynález nebyl koronavirus, ale to, že jeho měřítkem se stala míra svobody.