Nejhorší není válka, nejhorší je prohraná válka. Na Ukrajině probíhají dva roky ničení, dva roky masové emigrace, dva roky umírání mladých kluků po statisících… a není to nic proti tomu, co Ukrajinu teprve čeká.

Pamatujete, jak Šafrův plátek For rum 24 chrlil oslavné ódy na ukrajinskou ofenzívu? Ukrajinci každý den prolomili poslední obrannou linii. Po tři měsíce téměř den co den, Ukrajinci drtili Rusy na severu, pak je drtili uprostřed, pak je drtili na jihu. Pořád je drtili. Skvělá ofenzíva, už brzy Ukrajinci dosáhnou Azovského moře, rozštípnou frontu vedví a za chvíli budou šturmovat na Sevastopol.

My, dezoláti, rádi čteme zprávy z celého světa. Oficiální, neoficiální, vládní i opoziční. Děláme si obrázek o situaci na základě co největší škály informací a zdrojů. Vyznáváme krédo, že média tu nejsou od toho, aby se jim věřilo, ale aby jejich informace byly podrobovány zkouškám. Je třeba trpělivě hledat, porovnávat, přemýšlet a pak je teprve možné si udělat obrázek, který se blíží realitě víc, než zprávy v České televizi.

Dnes se znovu vrátíme na blízký východ. O čem jiném bych měl také psát, než o událostech, díky kterým jsme na hraně třetí světové války, že? Jak vidno, zase je to jednou pupek světa. V Tel Avivu byla i za studené války třetí největší koncentrace zahraničních novinářů. Hned po Washingtonu a Moskvě.

Pamatujete na Muammara Kaddáfího? Toho plukovníka, který se v roce 1969 stal vůdcem libyjské revoluce a vládl tam až do roku 2011, kdy ho chytili Západem podporovaní povstalci, zlynčovali ho a zabili. Byl to beduín a tak byl řádně cáklý. Měl výstřední vystupování, byl na hezké holčičky, dovedl politicky různě lavírovat… sbližoval se s Východem i Západem, financoval teroristické skupiny a dával od nich ruce pryč, financoval Sarkozymu i Berlousconimu kampaň, ale vůbec mu to pak nepomohlo.

Nechtěli jsme plyn (a ropu z Ruska), protože porušilo mezinárodní právo a provedlo invazi na Ukrajinu. Byla to samozřejmě invaze nevyprovokovaná, Ukrajina si to ničím nezasloužila, byl to prostě čirý akt barbarství a Putinova posledlost imperiální politikou. Nemluvilo se o rozšiřování NATO, proti kterému Rusko dlouhodobě protestovalo. Nemluvilo se o konfliktu na východní Ukrajině, nemluvilo se o zkorumpovaném ukrajinském režimu, nemluvilo se o mnoha a mnoha souvislostech, které byly důležité pro pochopení toho, co se tam na východě stalo.

Sledujete události v Arménii? Jak v Náhorním Karabachu končí staleté arménské osídlení? Jak Azerbajdžánci hravě a snadno prolomili Arcahskou obranu a během jediného dne bylo hotovo? Jak arménský premiér Pašinjan nejprve zakázal jít Karabachu na pomoc a odmítl i pomoc z Íránu, aby pak vzápětí obvinil Rusko, že nezasáhlo? Zatímco samostatný Karabach končil svojí existenci, arménská armáda cvičila spolu s armádou USA. Zanedlouho pak Arménie ratifikovala tzv. Římský statut, díky čemuž i na jejím území platí zatykač na Putina. Rusko vzápětí „zakázalo“ dovoz arménských koňaků…

Řeknu na rovinu, že když začal azerbajdžánský útok na Náhorní Karabach, čekal jsem, že Arméni podlehnou. Azerbajdžán v uplynulých třiceti letech zbohatl na ropě i na kontaktech s Tureckem, zatímco Arménie lavírovala mezi Ruskem a Západem možná tím nejnešťastnějším způsobem. V podstatě se arménským vládám podařilo dosáhnout naprosté marginalizace sebe sama. Rusové raději začali přesměrovávat svoje obchodní koridory přes Kaspické moře (a Azerbajdžán), než aby se spoléhali na staré sovětské dopravní cesty do Íránu přes arménské území.

Svoji nálepku kolaboranta jsem si vysloužil za úpornou snahu, aby válka na Ukrajině nezačala. Bez ohledu na všechna (západní) morální stanoviska, bez ohledu na kecy o svobodě a národní suverenitě. Bez ohledu na (západní) stanoviska fungování mezinárodního práva. Bez ohledu na srdečné dohody USA s Ukrajinou, bez ohledu na ujišťování o západní technologické převaze. Každé řešení jsem považoval lepší, než válku.

Před několika dny jsem napsal, že podle mého rozumu spočívá ruská propaganda v tom, že se Rusko záměrně vykresluje jako slabé a tím nutí protivníky předčasně vytahovat karty a dělat chybné kroky, které pak nemohou vzít zpátky ani z politických ani z vojenských důvodů. To bylo ještě před pádem Prigožinova letadla, které k této úvaze přidalo zase další parametry. Čím déle sleduju celou situaci na Ukrajině, tím více jsem přesvědčen, že právě tohle je strategická podstata celé války.